Velmi
často používám tuto pohádkovou repliku ve své komunikaci jako
vyjádření mého aktuálního stavu a to ať již pracovního či osobního. Vystihuje
velmi přesně situaci, ve které se momentálně nacházím.
Nikdy by mě nenapadlo, že toto rčení bude platit někdy v mém
životě doslova.
Jsem
celkem praktický člověk, to asi není úplně výstižné
vyjádření, spíše asi nic moc neřeším a neplánuju, od hlavy
po krk prý chlap, a tak nemám problém mimo jiné se sbalit na výjezdní
poradu.
Nakonec
za ta léta už to umím. Odnaučila jsem se brát s sebou
zbytečnosti typu ručník či osuška, jelikož vždy pobývám
v hotelu. Umím se tedy sbalit opravdu během pěti minut, na
dva dny je pro mě dostačující náhradní top a spodní prádlo.
Neobjemnější část mého zavazadla činí kosmetika a drogerie,
bez které se fakt už ve svém věku neobejdu a nenalíčená
nechodím téměř ani s odpadky. Prostě každý den si musím
namalovat nějaký obličej na ksicht.
Běžím
po schodech na jednání a během této krátké chvíle se dozvídám
informace z pondělní porady, na které jsem chyběla z důvodu
pracovního jednání. Příští týden je výjezdní porada na dva
dny. Žádný problém, ale zapomínám se v tom velkém shonu zeptat,
kam se jede. Nakonec, na co to potřebuju vědět? Jedeme
hromadně autem já a chlapi. Těším se, mám mužskou společnost
ráda.
Netuším
v té chvíli, jak důležitá ta nevyřčená otázka byla, či spíše
odpověď na ni. Příští týden má být vše jinak.
Balím
se ráno jako vždy před odjezdem do práce a můj muž mi pokládá
nezvyklou otázku: „Sbalila sis všechno?“ Ježíši proboha
samozřejmě, nejedu přece někam poprvé.
Dopoledne
mám fofr, jede se v odpoledních hodinách, tak musím vše
stihnout a dořešit pro ten den o pár hodin dříve. Bože doufám,
že dnes na mě nevyjde řada zapisovat jednání porady, bude
dlouhé, moc se toho událo. Pro jistotu beru s sebou zápis
z minulé porady, kdyby náhodou. Během dne se dozvídám, že
jedeme výjimečně ke kolegovi na chalupu. Proč ne? Je hezky.
Jedeme
malebnou krajinou Postřižin a už jsme na místě. Nestačím se
ani rozhlédnout a už se mi tají dech a není to krásnou krajinou.
Panebože
proč si všichni vytahují spacáky a karimatky?! No jo, my nejsme
v hotelu ……… no toto hezky začíná.
A
už je porada a já, jak jinak, tento den si mám opravdu vychutnat, dělám zápis. Nemohu se však plně
soustředit, řeším, jak budu spát bez spacáku a karimatky?!
Ježiši, já nemám ani ručník!!!!!
Debata
pracovní i jiná končí pozdě večer a já jdu řešit svůj
zásadní problém, na čem a pod čím budu spát. Panebože samí
chlapi, teď bych fakt potřebovala ženskou. Potichu se ptám
majitele usedlosti, zda by bylo možné mi zapůjčit něco na spaní,
páč mi nikdo neřek´, kam že se jede a co mám s sebou mít. No fakt slepice.
„Jistě,
to není problém. Koupelna je dole, my budeme spát také dole ve
spacácích a ty se vyspíš nahoře v peřinách“.
Taaak
to bychom měli. Trochu se mi uleví, ale jen trochu. Omlouvám se z
večerní debaty k údivu ostatních dříve, než je mým zvykem,
ale chlapci, kdybyste veděli!
Odcházím
zmožená do koupelny tedy jako první, nechci, abych se před
mužským osazenstvem musela promenádovat v negližé, to mám :-) a
odlíčená. V koupelně zjišťuji, že mým útrapám jen tak
konec nebude.
Už
jsem vyřešila očistu bez ručníku. Zkrátka se osprchuju a
počkám, až ze mě steče voda, protože fakt se nemám do čeho
utřít. Chalupa je uklizená a připravená na naši pracovní
návštěvu. Nejsem tady soukromě, takže ručník fakt v koupelně
není. Doufám, že moje zdlouhavá očista nebude brzdit ostatní,
ale oschnutí pod zavřenou sprchou přece jen chvíli trvá.
Moje
„útrapy“ však neberou konce. Otvírám svoji kosmetickou tašku
a hrůza hrůz, mám sice s sebou zubní pastu a špatně
uzavřenou ústní vodu, která se mi postupně vylévá do celé
tašky, ale nemám zubní kartáček!! Opět musím improvizovat i při tomto očistném úkonu.
Co
je to se mnou?!
Tak
už jen rychle odlíčit a jít do postele zaspat ten příšerný
den. Zítra bude snad líp.
Pomalu
usínám a přemýšlím: proč ta divná otázka ráno, zda mám
vše?
Najednou
se mi zastaví dech zlým tušením. Já jsem nikde neviděla v kabelce
svoji etue s líčením. No to jistě v žádném případě
není možné! Jen jsem si jí nevšimla. Takže vstávám, rozsvítím
a prohledám kabelku a nic, po té prohledávám svoje pidi
zavazadlo, do kterého bych v žádném případě líčení nedala,
po té potichu sejdu do koupelny, naštěstí sedí ještě veškeré
osazenstvo venku, i já bych seděla, kdybych nemusela řešit svoje slepičí problémy. Už jsem v koupelně, prohledávám vše možné i
nemožné. Nadzvednu už zoufale i prkénko na záchodě …………………
a nic.
Tak
to je můj konec. Toto je situace z mých strašlivých snů. Zítra
ráno jedeme rovnou do práce a večer mám pracovní velmi
slavnostní jednání. Ježíši co budu dělat?! Nikdy jsem nebyla
v práci před kolegy nenalíčená. Panebože, proč jsem tady
široko daleko jediná ženská. Ještě mě přijde zkontrolovat kolega-majitel, zda mám vše ke své spokojenosti. Odpovídám zoufalá, že fakt ne, ale ne jeho vinou. Dozvídá se, že ráno budu nenalíčená a kroutí hlavou nad tou banalitou.
Naprosto
beznadějně a nesmyslně píšu z pokoje o půlnoci zoufalé
sms svojí asistentce. Jak by mi asi pomohla?? V další sms
dávám pokyn - aspoň pro zítřejší večer je nutné okamžitě
nakoupit líčení a to všechno, nemám nic a nevím, kde to je.
Předpokládám,
že do rána neusnu.
Najednou
spásná myšlenka. Škoda, že jsem ji neměla dřív, než jsem vše vytroubila do světa. Mám ty úžasné velké sluneční brýle od
mojí dcery na překrytí větší části obličeje, než teď potřebuju.
Dám si je hned ráno na sebe a budu dělat, že se nic neděje, což bude samozřejmě úplně bezpředmětné. Vím,
že už si dole venku o mně povídají, protože jsem se potřebovala
svěřit aspoň někomu, abych ten den vůbec ustála. Ztratila jsem
tím zřejmě nějaké body a asi je překvapilo moje slepičí
chování a těžko to pochopí, ale je mi to jedno. Oni totiž nevědí, co všechno mi
dnes chybí a jak zoufalá už jsem.
Ráno
scházím ze schodů a sotva vidím na cestu. Všichni již
připravují snídani a já vím, že vědí, protože neslyším
žádný dotaz ohledně mých slunečních brýlí, které i ve tmě
chalupy fakt nejde přehlédnout..
Naprosto
banální dotaz: Dáš si kafe? Ano, s mlékem prosím. Mléko
zůstalo dole po večerní poradě. Dojdu pro něj. „Ne, proboha je
tam tma, abys neupadla.“ Hahaha
Před
odjezdem nevinná otázka mého šéfa doprovázená potměšilým
úsměvem: „Jak to vyřešíš večer?“ Ukazuju na svoje brýle,
co jak vyřeším - už jsem to přece vyřešila :-)
Líčení
čeká v kanceláři i s mojí smějící se „pravou rukou“:
no tak se ukaž, sundej brýle, no haha. Večer už jsem za krásnou.
A dokonce se tato historka ani nerozšíří, takže mým bývalým
kolegům dodatečně děkuji. Zřejmě mě po letech znali již natolik, že moji slepičí úchylku neřešili.
Jak už se někdy stává, při tomto
slavnostním večeru se dozvídáme i různé vtipné a méně vtipné
historky, třeba zrovna tu, jak si nějaká celebrita při příchodu
do rádia na online rozhovor ani nesundala sluneční brýle. No jo
to je voda na mlýn! No jo někdo musí nosit sluneční brýle i ve
tmě jako nějaká celebrita.
Ještě
několikrát zazněla od mého tehdejšího šéfa tato jízlivá a
zároveň vtipná poznámka, která vždy zapadala do nějakého
kontextu debaty na nějakém večerním pracovním setkání:
Poznámce jsme rozuměli a smáli jsme se jí jen my dva a na zvídavé
otázky jsme vždy odpověděli, že jednou budeme vyprávět. A teď
nastal ten čas.
Když
jsem chtěla svoje extempore vyprávět doma a začala vyjmenovávat
vše, co jsem zapomněla, nebyla jsem schopna pokračovat. Vyřčené
nahlas mi to přišlo velmi vtipné a zábavné. No jo po bitvě je
každý generál.
Před
každým dalším odjezdem jsem již vždy odpovídala na otázku –
máš všechno?? – vyjmenováním všeho nutného. Pro jistotu.
A
po té ještě vždy zaznělo: A líčení?