velmi zvláštní štědrý večer

 Že bude letošní štědrý večer jiný, jsme věděli s mým mužem již delší dobu. Poprvé jsme měli trávit tento den sami dva. Jsme spolu i po letech rádi, takže nám to nevadilo, je to tak v pořádku. Každý rok s námi štědrý večer trávilo některé z našich dětí.a dlouho jsem si myslela, že je to náhoda, že to tak prostě vyšlo. Po čase jsem se dozvěděla, že se domlouvaly, kdo s námi bude, kdo zrovna nebyl za hranicemi, abychom údajně nebyli sami :-). Ale každé z dětí má už svůj vlastní život, a tak to má být. Konečně, máme již léta, co děti odešly "z rodného domu",  zavedenu tradici rodinné sešlosti 25.12., a nepamatuji si, že by byla někdy porušena. Většina z nás se sejde, a pro nepřítomné reprízujeme Štědrý den třeba v únoru.
Tři dny před Štědrým dnem při skypování s naší dcerou v Paříži  se zrodil celkem bláznivý nápad. Nevím, koho to vlastně napadlo, ale usmysleli jsme si, že s dcerou strávíme štědrovečerní čas společně. A protože je to do Paříže dálka, tak jak jinak, než přes skype. Dcera trvala na tom, aby bylo prostřeno i pro ni, tedy trvala na svém talíři i s příbory, skleničkami a vším nezbytným. Odmítla jsem pouze smažit pro ni rybu :-).
Čas byl dohodnut a můj slavnostně prostřený stůl, který se mi letos velmi povedl laděním, novým skleněným svícnem a bílým květem bramboříku, celkem neromanticky zdobil ještě můj notebook, před kterým byl slíbený talíř. Pustili jsme koledy, zapálili františka a svíčky a už se ozvalo zvonění z pc.
Musím říct, že to byl velmi příjemný a velmi zvláštní večer, večeřeli jsme s počítačem a konverzovali velmi čile. Ve Francii začíná štědrovečerní večeře až pozdě v noci, takže jsme měli čas vše probrat. Řešili jsme témata, která nás zrovna napadla. Že ve Francii je tento den normálním pracovním dnem, (vzpomněla jsem si na dobu, kdy moje máma také chodila na Štědrý den do práce), že budou mít jako předkrm husí jatýrka, francouzská delikatesa a jak se asi vykrmují husy, aby jatýrka byla tučná a jak to, že to ještě nezakázala EU jako např. rum či olomoucké syrečky atd. Proboha snad ne tak, jako je vykrmovala moje babička, fuj hrůzný zážitek mého dětství. Ale jak jinak?! Od delikates jsme přešli k českému aktuálnímu již téměř folklóru, jako jsou pečené kuřecí kůžičky a smažená tlačenka velmi známého všeuměla, jehož vzrůstající popularita u českého národa ve mě vyvolává podobné pocity jako Hitchcokovy horory. Nevím, vlastně co nás tedy, když teď vidím témata včerejšího večera černé na bílém, tak strašně rozesmálo a pobavilo.
Jo, vlastně nejvíc nás rozesmála taková prozaická věc jako poštovní schránka. Můj muž vyrobil novou nádhernou poštovní schránku místo té, kterou jsme podědili s koupí nového domu před rokem a půl a já ji neustále řešila. Poštovní schránka, která má na sobě nápis pošta a noviny a k tomu asi pro negramotné, kdyby to snad nebylo úplně jasné, ještě zlatou poštovní trubku, mě fakt dostává. Panebože, to muselo dát práci toto vymyslet. Vypočítáváním všech nedostatků, či spíše přebytků schránky jsem se teprve pobavila a od srdce zasmála. Jen nevím, jestli teď nebude problém s naší novou celkem anonymní dekorací na vratech :-).
Dceru jsme neviděli delší čas a i přes časté skypování nestihneme vše, takže naše konverzace tomu odpovídala, zkrátka šavle biče olejovky - pelmel.
Abychom dodrželi všechny tradice, po večeři jsme si všichni i dcera s přítelem ve Francii losovali barvu lodičky, protože lodičky se u nás ve štědrovečerní večery pouští od nepaměti a k tradici to patří stejně jako další jiné tradice, které dodržujeme léta.
A pak zvoneček zazvonil, můj nový krásný skleněný a došlo na rozbalování dárků. Byla jsem letos pyšná ani ne na dárky, které Ježíšek nadělil, ale na originální balení, které jsem vymyslela. V antiku jsme koupili, respektive můj muž, staré vánoční pohledy a přání se zasněženou krajinou, to už je také dávná minulost, s vánočními ozdobami apod. Jeden byl dokonce z roku 1940 a na každý zabalený dárek jsem nalepila pohlednici, kterou jsem vybírala dle toho, pro koho byl dárek určen. Velmi jsem se tím bavila a myslím, že výsledek byl celkem dokonalý.
Tento štědrý večer byl trochu science fiction, ale v průběhu večera, jak konverzace probíhala, jsem úplně zapomněla, že dcera není osobně přítomna.
Dnes ráno, tedy 25.12., mi moje dcera sdělila, že u francouzské večeře u husích jatýrek položila otázku, jak se vlastně takové husy krmí, aby byla možná taková delikatesa. Odpověď zněla: Fuuuj na to se proboha neptej.
Takže s humorem do dalšího roku a já pro něj mám motto: fuj, na to se proboha neptej a jez a pij a žij...