někdy mám dojem,

že o kočkách, a pravděpodobně nejen o nich, píšou a dělají vědecké rozbory a analýzy lidé, které kočky viděli jen z dálky. Všechno je totiž naprosto jinak, než se zdá.

Dnes konečně o Sáře, už dlouho tady nebyla, dlužím jí to a fotografie Sáry, které se nevešly u příspěvku, kde jsme se Sárou osazovali konečně truhlíky. Trochu opožděně, podzim na sklonku podzimu. 

Sára musí být přítomna u všeho, jak jsem psala už několikrát. Očichávala všechno, co jsme přivezli ze zahradnictví a mezitím si udělala vždycky přestávku a jako splašená létala po zahradě, skákala divoce na třešeň a furt přelétávala zahradu rychlostí blesku. A po dlouhé době předvedla svůj bojový postoj, který mě vždycky rozesměje, nevím, jestli jste to někdy viděli. Nahrbený hřbet a naježený ocas, jehož velikost je najednou trojnásobná.

Je to legrační a prý to znamená, že se kočka cítí ohrožená a chce zastrašit svého nepřítele. No já se domnívám, že to je pěkná blbost, aspoň u nás. Sára nemá důvod mě zastrašovat a taky, když předvede svůj bojový tanec několikrát za sebou, běží hned ke mně a chce pohladit a otírá se mi o nohy a mazlí se. No nevím, jestli tohle znamená pocit ohrožení. 

Pak znovu utíkala pryč a jako se mi schovávala za travičku a číhala na mě. Byla vidět úplně celá, ale ona má vždy pocit, že se schovala dobře. Tak pár fotek ještě ze středy minulého týdne, ne moc kvalitních, protože jsem fotila jen z dálky, jinak by nepostála, hrála se mnou evidentně na honěnou. Nebylo možné ji většinou vůbec fotit. Na jedné fotce se mi povedlo trochu zachytit ten její bojový postoj.

Ale stejně mě překvapuje, jak málo lidé, kteří zveřejňují rady pro milovníky koček, o nich vědí. Každý, kdo má kočičího mazlíčka, kočky zná a ví, jak moc jsou inteligentní, přemýšlejí a svého člověka milují. A pak vás překvapí tento článek, který vám naprosto jasnou věc předestírá jako překvapivou a objevnou novinku. Ale vy už tohle přece dávno víte i bez vědeckých analýz Kočky vědí, kde je jejich páníček, i když ho nevidí. Jelikož s námi žije už třetí kočičí mazlíček, ledacos už víme a já nemám potřebu vyhledávat na toto téma články a číst je. A měli jsme i dva pejsky, tak už o zvířecím světě něco víme.

Ale když na mě článek vyskočí, přečtu si jej samozřejmě. Je pravda, že nejvíc jsme poznali kočičí plemeno prostřednictvím Sárinky, protože už nechodíme každý den do práce a trávíme hodně času s ní doma, i když někdy mě od toho home office hodně zdržuje. Navíc k tomu přispěla i současná situace. Překvapuje mě, jak všemu, co jí člověk sděluje, rozumí a reaguje na to. A používá svoji kočičí řeč, ale i posunkovou, které rozumíte ihned. No mohla bych tady o ní vyprávět opravdu dlouhé příběhy. Tak jen jeden pro příklad. Vždycky musíme ohlásit Sárince, že odcházíme, jinak to prostě nejde. Musí vědět všechno, co se u nás děje.

Naučila jsem Sárinku reagovat na větu: Sári, já musím pryč. Ale přijdu brzo za Sárinou, brzo se vrátím. Jak tohle slyší, okamžitě mě přestane sledovat, uvědomí si, proč se oblékám a líčím, přestane fňukat u dveří a dožadovat se puštění ven. Odkráčí středem nahoru do svého křesílka, kde si lehne a už za námi nepřijde, ani když nám trvá ještě půl hodinu, než se vypravíme. 

Když byla malinká, byl to horor, když jsme šli někam pryč. Několikrát nám proklouzla a utekla na zahradu a my jsme několikrát měli zpoždění, nebo museli zrušit plány, protože zkuste chytit mazlíčka, který prostě nechce být sám doma.

Ale už chápe tento rituál a nahoře leží, dokud nepřijedeme zpátky. A samozřejmě mě radostně vítá, že jsem konečně zase doma. A takto rozumně se chová ve spoustě jiných situací. A pořád nás něčím překvapuje.

Možná už bych mohla napsat vědecké pojednání. No taková, jako běžně vychází, které vás seznamují s věcmi, které vy už dávno znáte, určitě.

Mějte klidný den.