už to mám

aneb udělala jsem si radost.

V minulém příspěvku jsem psala o nehromadění, ale tuhle sadu nádobí jsme už dávno potřebovali. Když se sejdeme všichni, celá naše rozvětvená rodina, jedna sada nádobí prostě nestačí. A komplet máme jen jednu, z té druhé, kterou máme spoustu let, už zbyly jen trosky obsahující jeden hluboký talíř, mělké sice v plném počtu, ale občas je někdo otluče. Co se u nás nerozbíjí, jsou desertní talíře, takže na zákusek bychom mohli pozvat možná celou vesnici.

A teď nám přibyly další. 

Tuhle italskou sadu nádobí na Bonami jsem obdivovala dlouho, ale přiznávám, že se mi do něj nechtělo investovat ani po slevě. Nádobí se u nás používá běžně a nechci se třást, že se něco rozbije. Chci, aby to patřilo k běžnému životu.

Nádobí si zakoupila už před časem i dcera a více různobarevných sad, tak jsem mohla obdivovat i na živo. 

A když jsem dostala nabídku zúčastnit se soutěže s Biano stejně jako někteří z vás, můj muž mě pořád přesvědčoval: zúčastni se té soutěže. Dostaneš poukázku na web, kde nakupujeme. 

No, nebylo to úplně to, co by mě rozhoupalo k účasti v soutěži, tedy ta poukázka, musela jsem to brát jako výzvu a pak mě bavilo i psát.

Ještě než jsem poukázka dostala někdy před týdnem nebo tak, věděla jsem, co si vyberu. Rozhodně tuhle sadu, na kterou koukám už rok.

A konečně je doma.

Můj muž hned konstatoval: tak z tohohle já jíst nebudu!

Proboha proč? Je nádherná.

No právě, bál bych se, že to rozbiju.

No ale sada vyšla na polovinu po uplatnění poukázky a bonusu, který jsem dostala za předchozí nákup.

A na kolik to teda vyšlo? No tos mě teda neuklidnila.

No já z toho rozhodně jíst budu a už vidím Lolu a Alana, jak si vybírají, protože každý talíř je jiný.

Ani jsem je všechny nefotila, sice mám velkou kuchyň, ale na jednu fotku by se stejně všechno nevešlo. Navíc jsem fotila při umělém osvětlení, páč je zataženo, takže nic moc. Ve skutečnosti je to mnohem krásnější.

Mějte pěkný den.

věděli jste?

Já teda ne. Vůbec nic mi neříkala akce Týden důstojné práce, ale tím, že píšu, dostanou se ke mně i takové informace. Původně jsem chtěla psát jen o Výstavě na stromech, kterou u nás pořádá městská knihovna. Ale začnete číst a zjistíte, že to není jen výstava a že akce má mnohem větší rozsah a celosvětový význam.

A protože článek už vyšel, tak jej sem dávám pro trochu osvěty. Ale třeba mě překvapíte a budete tuto akci znát. Třeba se k vám na rozdíl ode mě tahle informace už dávno dostala, když už je to šestý ročník.

Mějte vstup do nového týdne.

Letošní Týden důstojné práce je zaměřen na téma budoucnost práce

Marta Dušková

Výstava s názvem Výstava na stromech nese téma upozornění na proměnu pracovních podmínek v souvislosti s novými technologiemi jako digitalizace nebo robotizace.

Výstavu pořádá Mělnické kulturní centrum, pobočka Městská knihovna Mělník v období od soboty 3. října do neděle 11. října. Plakáty nebudou umístěny na stromech, ale na zábradlí kolem knihovny v Husově ulici, kde budou dostupné každému a nebude poškozen žádný strom.

Výstava na stromech je celorepublikový happening, který se koná během Týdne důstojné práce a upozorňuje na ožehavá témata každodenní spotřeby. Letos v týdnu od 3. října do 10. října startuje již šestý ročník zaměřený na změnu pracovních podmínek, které s sebou v blízké budoucnosti přinese automatizace a robotizace. Každý ročník má jiné zaměření, jiné téma a vždy probíhá v týdnu, kdy se slaví Světový den důstojné práce. Důstojná práce ctí svobodu, spravedlnost a jistotu, při ní jsou chráněna práva pracovníků. Zajištění důstojné práce ve světě je jedním ze způsobů, jak bojovat s globální svobodou, jak odstranit problémy jako jsou například dětská práce, utlačování ženských práv apod.

Na akci spolupracují nevládní neziskové organizace Fairtrade Česko a NaZemi.

Názor redaktorky:

Že jste ještě o takové akci neslyšeli a nevíte nic o Světovém dnu důstojné práce? Já se přiznávám, že já taky ne, tak nám trochu osvěty neuškodí. Myslím, že většina z nás se snaží třeba jen v malém měřítku omezovat svoji spotřebu a tím šetřit planetu. Naše rodina v posledních letech hodně omezuje například nákupy oblečení, člověk časem zjistí, že rozhodně nepotřebuje 10 sak a 20 kabelek. Často čistím šatník a co nenosím, posílám do dalšího kola přátelům, známým a co neudám a je to ještě pěkné, věnuji Červenému kříži v Mělníku. Taky už víc přemýšlím nad nákupem nové vázy, svícnu, lampy a snažím se nehromadit spoustu zbytečných věcí. Člověk nakonec zjistí, že až tolik toho nepotřebuje, ale je pravda, že v tomto ohledu nejsem nijak ortodoxní či urputná. A taky začínám myslet, ne nechystám se rozhodně odejít, v souvislosti s likvidací několika pozůstalostí v posledních letech, i já někdy na své pozůstalé a s mužem si někdy říkáme: ježíš, vyhoď to, nekupuj to, chudáci naše tři děti, až to budou po nás likvidovat… A jak je to u vás v rodině?

zapečená treska v jogurtu

Opět rychlovka, tentokrát ryba. No po ránu se asi tohle jídlo moc nehodí, ale dávám příspěvky vždy ráno, tak i dnes. Když to náhodou nestíhám, volá mi dcera: mami, už je osm hodin, jak to že není příspěvek na blogu? 

Dáváš ho obvykle do půl osmé.

To čekala na příspěvek o Sárince, jinak tak nedočkavá není a ne vždy čte.

Máme rádi ryby smažené anebo mám svůj recept na zapečenou rybu s rajskými a paprikami, někde už na blogu je. 

Tentokrát došly rajský a paprika samotná na tuhle lahůdku, kterou už připravuju několik let, nestačí.

Hledala jsem včera inspiraci na netu, ale jako obvykle, některé recepty se mi zdály zbytečně složité a opékání na pánvi, abych potom vložila rybu do pekáče, mi přijde nesmyslné a zbytečně nezdravé. 

Tak jsem si opět vymyslela svůj recept a bylo to výborné. 

Ostatně proč by nebylo, byly tam samé dobré věci.

Do nové zapékací mísy, kterou jsem si před časem koupila na svém oblíbeném Bonami, jsem na trochu oleje vložila šest kostek filé z tresky, osolila a opepřila barevným pepřem a pokapala citrónem. Po té jsem po celé délce dala bílý smetanový jogurt, trochu zakapala kečupem, zalila dvěma vajíčky a posypala strouhaným sýrem a čerstvým libečkem. Dala jsem do vyhřáté trouby možná na půl hodiny, nevím, prostě až se vytvořila krásná hnědá kůrčička, bylo hotovo.

Bylo to rychlé, k tomu brambory. Většinou je vařím ve slupce, protože je máme takto nejraději.

Mějte pěkný den a uvařte si něco dobrého.

nechce se mi...

Dnes tady měl být úplně jiný příspěvek, ale nechce se mi psát. V poslední době toho píšu tolik do našeho magazínu, že na blog mi už někdy nezbývá energie.

Tak si opět ulehčím práci a dávám sem článek, který jsem napsala už před týdnem a na Kanál eM vyšel včera. Někdy je zajímavé, co mě k napsání článku inspirovalo či vedlo. Někdy stačí nějaký titulek a už se mi rozjede fantazie a také si vzpomenu, že jsem kdysi dávno na toto téma už na blogu psala. A přesně takto vznikl tento článek. Někde jsem zahlédla větu, že ponožky jsou na módním výsluní a už jsem začala psát. Říkala jsem si, že to bude takové odlehčené téma na víkendové čtení a taky to včera vyšlo. Vím, že někdo z vás už to možná četl, kdo náš magazín z Mělnicka sledujete, tak už to pro vás nebude zajímavé. Přesto sem článek kopíruju. 

Mějte pěkný den.

P.S. Děti neustále od malinka chodí v mých lodičkách a ponožky v nich taky nemají 😂

Máte rádi ponožky v sandálech nebo v žabkách?

Marta Dušková

Ponožky jsou prý na módním výsluní a jsou povýšeny na módní doplněk, někdy ten nejdůležitější. V současnosti se nosí naprosto ke všemu. Mě tedy ponožky v lodičkách k sukni neoslňují, a navíc zkracují hodně nohy, i kdybyste je měli až na zem. Pro mě je to pořád běžné spotřební zboží, byť i velmi hezké. Jo, a úplně nejvíc mě iritují ponožky v sandálech či nedej bože v žabkách.

To jen na úvod, módou se dnes zabývat nechci, jen těmi ponožkami. Vzpomínáte na český film Upír z Feratu z roku 1981 o autě, které jezdilo na krev? Moje pračka jede na ponožky. Vždy jsem si říkala, jak je to možné, že ponožky mizí. Do pračky je dám vždy pěkně spárované, barva k barvě, vzor ke vzoru a po vyprání jsem se nikdy nechtěla smířit s tím, že při věšení prádla vždy nějaká schází. A samotná ponožka nemá smysl, ztratí svoji druhou polovičku, své dvojče.

Ale stejně bych chtěla vědět, kde jsou všechny ty ztracené ponožky. Přece kdyby byl v pračce tak velký únikový prostor, aby mohla vcucnout ponožku, proč ji nezajímají mnohem menší kousky jako tanga? Mojí pračce asi ponožky chutnají.

Teď si uvědomuji, že pokud nemám pravdu a moje pračka na ponožky nejede, pořád vlastně nevím, kde zmizelé ponožky jsou. Čekám vždy nějakou chvíli, že se opět objeví, takže schovávám jejich sestřičky, a když zjistím, že už mám pěknou řádku sirotků, které zřejmě již nikdy svoje dvojče nenajdou, teprve je s těžkým srdcem odkládám.

Ví někdo, kde jsou ty ponožky? Sice mě jako poslední módní výstřelek vůbec nezajímají a počkám, až to přejde, ale stejně ponožky jsou živé jen v páru. Jo a pokud se někdy pračka ucpala, nikdy tam žádná ponožka nebyla. Jen zapomenutý šroub, matka či něco podobného.

Tak to bylo moje odlehčené víkendové téma. Ponožky v hlavní roli.

syndrom špatné matky

Nedávno jsem četla článek s tímto názvem a pobavil mě hned první trochu drsný odstavec s nadpisem Seřezat nebo nechat přejet autem? Ne, nebudu tady rozbírat článek, kdo máte chuť, čtěte. 

Ale vzpomněla jsem si na dobu, když já jsem měla děti malé.

Je pravda, že byly celkem hodné, ale i já jsem si tenkrát snad v roce 1986 vysloužila titul špatné matky a dodnes si to moc dobře pamatuju, ale ani dnes bych se nezachovala jinak. A dnes jsem přesvědčená, že to bylo správné rozhodnutí, přestože ještě dlouho na mě lidé koukali se zlým pohledem. Ale tenkrát na mě sociálku nikdo nezavolal. Dnes možná ano a převážně ženy. Jako by okolí, které kritizuje matku se řvoucím dítětem a kroutí hlavou, jak nezvládá situace, samo dávno zapomnělo. V této chvíli je těžké neřešit okolí, ale jinak se z takové situace nevymotáte.

Bydleli jsme na okraji Prahy a já chodila nakupovat z kopce do krámu vzdáleného kilometr. A tohle se mi stalo jen jednou, ale tu nálepku špatné matky jsem měla ještě dlouho.

Šla jsem do krámu s jedním dítětem za ruku a s druhým v bugině (nevím, jak se tomu říká dnes, jo golfové hole!). Vstoupíme do krámu a to malé stvoření začne hned ukazovat na první bonbóny, které uvidí. Bože, proč tenkrát byly ty bonbóny na ráně. Říkám: ne, tohle teď ne.

I já jsem byla šíleně překvapené, jak se najednou to moje hodné dítě změnilo v zuřící šelmu. Začala brečet, tedy řvát a pořád ukazovat na ten pamlsek. 

Už jsem si představovala, když povolím, jak asi budou vypadat naše budoucí nákupy, proboha.

Krám byl plný lidí a já obcházela regály se řvoucím dítětem, za nějž se i to starší stydělo: mami, tak to kup. Ne nekoupím, takhle si o to říkat nebude. Celou dobu byly na mě zaměřeny zlé pohledy a nejen ty pohledy říkaly, přibyly k tomu i slovní rady: ježíš, tak tomu dítěti kupte to lízátko či co to bylo.

Ano, uznávám, tohle je jen pro silné nervy.

A jak to bylo dál?

Jela jsem se řvoucím dítětem až domů, tlačila kočárek do kopce a uklidňovala starší dítě. Doma ten křikloun v plenkách, suďte si mě nebo ne, dostal na prdel. Dnes by asi na mě někdo zavolal sociálku. 

Až se ten malý prevít uklidnil a stalo se z něj zase roztomilé mimino, dostal za odměnu sladkost.

A jak to bylo dál?

Určitě už víte. Nikdy potom se taková situace neopakovala a všechny tři děti věděly, že když budou hodné, maminka bude taky hodná a sladkost bude odměnou.

Tenkrát jsem nečetla žádné návody jak vychovávat, a asi jich ani moc nebylo, používala jsem selský rozum. Jistě, ne vždy jsem se zachovala správně, jsem jen člověk, ale naučila jsem se za svá pochybení i malým dětem omlouvat. Ale popsanou situaci za pochybení nepovažuji ani dnes. Přiznávám, že jsem četla článek jen zpočátku. Manuál na výchovu už nepotřebuju.

Vnoučatům jsem nikdy na zadek nedala. Občas jsem tedy zařvala, ale dnes, jak trochu odrostly, je situace jiná a při hádkách, které považuji za samozřejmé, stačí říct, na žádný výlet se nepojede, nebudu číst pohádku, dokud nebudete k sobě hodní.

Ale je pravda, že i naše vnoučata jsou hodná, tak to ani není tak těžké.

Mějte pěkný den.

vypusťte "krakena"...

Nejdřív musím předeslat, že v tomhle jsem nevinně. Přezdívku pro naše roztomilé koťátko vymyslel můj muž a přiznávám, že v některých situacích jej používám už taky a i naše vnoučata. 

Naše Tereza si přijela v neděli pro vnoučata a můj muž volal, když už měli odcházet: 

ježíš, nepouštěj toho krakena!

Proboha, proč jí tak říkáte? Za dveřmi je to roztomilost sama a má smutná očička.

Mami, ale kdybys věděla, jak jsme ji všichni naháněli po celé zahradě celý víkend! Ona je moc hodná doma, ale když ji pustíš ven, tak ji nedostaneš domů několik hodin, říká věci znalá Lola. 

Babička ji pustí, až odjedeme, protože by mohla utéct ven.

Takže na úvod asi tak. Naše milovaná a roztomilá Sárinka je pěkná šelma. Zase jsme ji tento týden nemohli dostat domů. Musela jsem odjet na schůzku a ona, když vidí, že se oblékám a líčím, při čemž mi musí samozřejmě asistovat, už se duševně připravuje. Na co? No na útěk na zahradu.

No jistě, vy zas někam jdete a já tu budu sama. Normálně poslechne, když jdu na zahradu jen na chvíli, ona pozná, že se hned vrátím a neuteče. Ale jakmile musíme být někde na čas, otevření dveří je prostě riziko. Po čtvrt hodině ranní rozcvičky po zahradě jsem to chtěla už vzdát a schůzku zrušit. Nakonec se odchyt dravé zvěře povedl mému muži. No kdyby nás někdo viděl, asi by to natočil. Myslím, že bavíme sousedy, když slyší neustále: Sárinko, pojď domů, dám ti bonbónky. Sáro, ale hned pojď. Sárino, já už tě nemám ráda.

Učím ji dostávat domů na bonbónky. Ne sladké, kočičí sušené maso. Miluje ho od první chvíle, co to ochutnala. Bohužel jsem udělala velkou chybu. Ještě neslyší na slovo bonbónky, tak jsem párkrát použila, když se nám ji povedlo narvat domů, dostat fakt zatím napsat nemůžu, použila jsem větu: no ty jsi hodná holčička. Naprostá pitomost, protože tohle oslovení říkám často. Takže když řeknu, ty jsi hodná holčička, začne mi roztěkaně koukat na ruce, kde nevidí žádný pytlík s dobrotou, takže utíká okamžitě ke dveřím špajzu a hledá na zemi, kde ta dobrota je. No musím pořád zkoušet bonbónky, ono to půjde.

Už jsem tady o ní psala před týdnem, že je chytrá jak opice. Už stahuje ručníky na zem nejen v horní koupelně, kde se sprchuju, ale už i v dolní, když se líčím a hned si na něj lehne a pozoruje mě.

Když vstáváme ráno, okamžitě jde tahat župan, který mám u postele odložený, protože ví, že si ho oblékám, než jdeme dolů. Pořád krade houbičky ze dřezu v kuchyni, takže máme každou chvíli mokrou podlahu nejen linku. A spoustu vyhozených houbiček a taháme furt nové. Ta její, kterou jsem jí dala novou na hraní, ji samozřejmě nezajímá. Zajímavější je, když si ji ukradne.

Loučím se svým tradičním a tak si tady žijem. Na zahradu zatím Sára sama nemůže, protože má spády přeskočit přes plot k sousedovi a na toulání je ještě malá. A opatření mého muže proti útěku pokračují.

O naší bytné ale zase někdy příště. Nemám čas si dělat poznámky o zážitcích se Sárou. Už jsem říkala, mohla by být míň inteligentní. Někdy nám připadá, že tam kde skončila úroveň komunikace s naší nezapomenutelnou Justýnkou, jako kdyby se Sárou pokračovala.

Nějak moc ji teď nefotíme, nestíháme. Tak jen kdyby jste chtěli nákup z Billy viz foto. Někdy bych ten nákup i půjčila. Na chvíli.

Mějte pěkný pátek.

P.S. Za kvalitu fotek se omlouvám, ale musím fotit rychle. Sára je velmi pohyblivý cíl. Chyba tedy není na vašem přijímači.

spící peklo ...

Dnes jsem si dovolila pro název příspěvku použít část názvu úterní přednášky, která ve mně zanechala stopy na dlouho. Možná na furt. Přestože jsem shlédla spoustu dokumentů a i seriál HBO o katastrofě Černobyl, přednáška o osobních zážitcích cestovatele je přece jen něco víc. A některé záběry současné červené zóny pravděpodobně nevymažu z paměti. A protože jsem svoje dojmy a informace už zapsala do zveřejněného článku, nebudu se tady opakovat.

Koho z vás to zajímá, čtěte. Katastrofa v Černobylu se i po 34 letech nedotýká jen Ukrajiny, ale celého světa.

Opět ne zrovna lehké téma. Ale na blog píšu aktuálně, co mě potkalo. Zítra, pokud stihnu, bude naše Sára.

Jo a záběr panenky v masce ve školce pravděpodobně z paměti nevymažu do konce svého života.

Mějte pěkný den.

Černobyl je neustále plný otazníků

Marta Dušková

Hudební sál Masarykova kulturního domu v Mělníku patřil v úterý 22. září přednášce Tomáše Kubeše s názvem Černobyl – spící peklo.

Záběry ze současného Černobylu a města Pripjať, které jsou dnes v zakázané červené zóně, plně odpovídají názvu přednášky. Tomáš Kubeš, fotograf, novinář a cestovatel provede zakázanou zónou Černobyl nejen slovem, ale i obrazem a srovnává Černobyl po katastrofě a po 34 letech. Jeho osobní zážitky jsou svědectvím dnešního Černobylu a smutné záběry rozpadajícího se města Pripjať s příhodnou přezdívkou Město duchů jsou velmi výmluvné.

Cestovatel a novinář Tomáš Kubeš několikrát Černobyl navštívil a setkal se s příběhy lidí, kteří neměli žít, nebo naopak se na sklonku života vybrali zakázanou zónu za svůj domov. S některými se setkal osobně, a proto je jeho přednáška a video záběry či fotografie tak silné. Nahlédnutí do školky, školy, nemocnice, bazénu, které už nikdy nebudou sloužit svému účelu, je trochu otřesným zážitkem. U pitevního stolu v márnici, kam se přiváželi mrtví hasiči, kteří zachránili svět, se dozimetr i dnes rozeřve a upozorní na životu nebezpečnou radiaci.

Dnes je Černobyl atrakcí pro turisty, i když místy radiace překračuje v průměru až 35krát běžnou normu a dozimetr, který je povinným průvodcem každého návštěvníka, se zuřivě rozezní.

Katastrofa jaderné elektrárny Černobyl v roce 1986 ovlivnila svět, který se s následky potýká dodnes a ještě dlouhých 22 tisíc let se potýkat bude. Ukrajina po havárii zaplatila za klid planety životy a zdravím tisíců svých občanů a na hrdiny, kteří šli dobrovolně zabránit větší katastrofě, se téměř zapomnělo. Věděli, že jdou na jistou smrt, ale přesto šli.

Dnes je nad čtvrtým zničeným reaktorem vybudován ochranný kryt, sarkofág, který ochrání před radiací příštích 100 let a na jeho stavbě se podílelo 45 zemí včetně Česka. Sarkofág o hmotnosti 36 tisíc tun stál více než 40 miliard korun, což převyšovalo vysoce rozpočtové možnosti Ukrajiny.

Názor novinářky:

Po přednášce jsem odcházela plná dojmů a informací, ale je to nepřenosné. O Černobylu jsem shlédla hodně dokumentů, i hraný seriál, který přibližuje největší jadernou havárie v dějinách světa, ale přednáška, tedy osobní pohled cestovatele mi dalo nejvíc. Ani po letech se však svět neshodne na počtu obětí, které si tragédie jménem Černobyl vyžádala, a samotný rozsah nebezpečí radiace je zdrojem sporů. Na panenku s maskou zapomenutou ve školce nezapomenu asi nikdy. Děti tenkrát dávaly svoje masky hračkám, aby je ochránily. Přesto děkuji.

co patří k životu...

Myslela jsem si, že dnes sem dám včerejší přednášku, a i když už mám článek napsaný, pořád téma Černobylu vstřebávám. Tak jsem se rozhodla, že svoje poznatky sem dám, až bude článek zveřejněn na našem webu. 

Rozhodla jsem se dát sem také těžké téma o umírání. Na Kanál eM jsme minulý týden zveřejnili zajímavý rozhovor, který nám zaslali partneři, kdo nás sledujete, asi jste už četli, ale myslím, že stojí za přečtení, tak jej sem kopíruji. Třeba někomu z vás i pomůže v nějakém rozhodnutí. My jsme před časem řešili podobnou situaci, někteří z vás si možná vzpomenou, a pravděpodobně bych tenkrát tyto služby využila, kdybych o nich věděla.

Na úvod jsem dala na odlehčení fotku růže, kterou jsem nedávno dostala jen tak jako dárek od kamarádky, které odjížděla do zahraničí na půl roku. Na rozloučenou. Možná jsem měla dát růži já jí, ale tohle bylo krásné překvapení.

Život se skládá nejen s radostí, ale i starostí, tak třeba někomu z vás právě tenhle článek pomůže. Mně by tenkrát pomohl, když už jsem byla naprosto zoufalá a na dně při péči o umírající a můj muž se mnou.

Mějte pohodový den.

Dita Brezováková: "Umírání doma přináší plno možností."

MĚLNÍK - Věděli jste, že téměř 80% Čechů si přeje umírat v domácím prostředí? Smrt je téma, které zcela cíleně vytěsňujeme ze svých hlav. Děsí nás, a proto o ní raději nemluvíme. Jenže nic jiného není tak jisté, jako fakt, že každého z nás smrt čeká. Měla jsem to velmi podobně. Vše se změnilo po zkušenosti s odchodem mé maminky. Umírala v kamenném Hospici svaté Zdislavy v Liberci, a i když to bylo velmi náročné, na poslední společné chvíle vzpomínám s láskou a pokorou. Přála bych si, aby lidé o možnostech hospicové péče věděli více. To, jak hospic funguje, Vám může přiblížit následující rozhovor s ředitelkou domácího HOSPICE TEMPUS, z.s., Mgr. Ditou Brezovákovou.

Dito, mohla bys nám vysvětlit, co znamená hospicová péče?

Hospicová péče je poskytována klientům, u kterých byla léčba ze strany klasické medicíny ukončena nebo si klient sám léčbu nepřeje. Ošetřující lékař vyčerpal všechny možnosti léčby, přesto se jeho stav zhoršuje. Zdravotnické zařízení již nemá co nabídnout. V podstatě se již neléčí dané onemocnění, ale léčí se symptomy, které nemoc doprovází. Často se jedná o onkologicky nemocné klienty.

V jakém okamžiku Vás rodina oslovuje?

Ve většině případů je klient propuštěn z nemocnice s doporučením vyhledání hospicové péče. To považujeme za nejlepší načasování. Občas se ale stává, že nás rodina volá až po nějaké době po propuštění, protože zatím neměli důvod nás kontaktovat. Péči zvládali bez podpory hospice. Někdy si neuvědomují, že stav příbuzného se může náhle změnit ze dne na den, z hodiny na hodinu. V té chvíli jsou zoufalí, nevědí si rady a trvají na tom, aby péče byla zahájena okamžitě.

Pokud se nepletu, v hospicové péči se klade velký důraz na zmírnění bolesti.

Často se setkáváme s názorem, že největším problémem klienta v závěru života jsou bolesti. Bolest ovšem není samostatný symptom, je často spojen se stavy strachu a úzkosti. Proto je důležité tyto projevy tlumit dohromady. Za projevy bolesti se úzkost a strach dokáží velmi dobře schovat. Na nás je pak rozluštit, jak to ve skutečnosti je. S klientem pracujeme celostně, jen tak mu dokážeme nejlépe pomoci.

Co je nutné pro to, aby rodiny, které pečují, mohly Vaše služby využívat?

V případě využití domácí hospicové péče je nepostradatelná přítomnost někoho z blízkých umírajícího. Domácí hospicová péče probíhá v domácím prostředí klienta za podmínky, že se o něho společně s hospicem starají jeho blízcí. Mezi námi a pečujícími vzniká partnerský vztah. Bez této skutečnosti by to nebylo možné.

V jak častém kontaktu s pečující rodinou jste?

To se odvíjí od stavu pacienta. Může to být jedenkrát za týden (u stabilizovaných pacientů), ale i několikrát denně. Držíme 24hodinovou telefonickou pohotovost (v noci, o víkendech, o svátcích) a jsme připraveni za klientem přijet, kdykoliv je to nutné.

Kolik Vaše služby stojí?

Naše služby nejsou hrazeny ze zdravotního pojištění, klienti a pečující se podílejí na spolufinancování péče. Vstupní návštěva lékaře v domácím prostředí u nás stojí 600 Kč. Během návštěvy lékař nastavuje takzvanou SOS medikaci s výhledem do budoucnosti. V ceně je zahrnuta 24hodinová lékařská pohotovost po celou dobu péče o klienta. Návštěva zdravotní sestry v rodině stojí 250 Kč a není časově omezena. Nejčastěji jsme v rodině dvě, někdy i čtyři hodiny. Návštěva se může v průběhu dne i opakovat. Klient ji ale platí pouze jednou.Snažíme se o to, aby hospicové služby mohli využít všichni, kteří je potřebují. Na fungování hospice žádáme finanční prostředky v dotačních řízeních, v různých nadacích, společnostech. Tímto chceme poděkovat za podporu i městu Mělník. Bez velmi důležité podpory bychom naše poslání nebyli schopni naplnit.

Je ve výše vyjmenovaných částkách zahrnuto ještě něco dalšího?

Ano, je to zapůjčení kompenzačních pomůcek, jako jsou například koncentrátor kyslíku, toaletní křeslo nebo chodítko. Zapůjčujeme i polohovací postel, ale její doprava a montáž je zpoplatněna. Ráda bych zdůraznila, že přihlížíme k finanční situaci každé rodiny a vždy se snažíme najít únosné řešení. Pečujícím rodinám pomáháme také s vyřízením příspěvku na péči, ze kterého mohou naše služby hradit.

Napadá mě, že péče o umírajícího je jedna věc, ale jak dalece podporujete samotné pečující?

O pečující se staráme souběžně s umírajícím. Představujeme pro ně jistotu, že na péči o jejich blízkého nejsou sami. Často se stává, že klienta zajistíme během půl hodiny a pak s rodinou či pečujícími sedíme další hodinu a půl a povídáme si. Témata jsou různá. Snažíme se je na smrt jejich blízkého připravit. Mluvíme s nimi upřímně a vždy nabízíme nějaké řešení, aby neměli pocit, že jejich rozhodnutí v souvislosti s doprovázením v domácím prostředí je špatné. Na rozdíl od umírání v nemocnici mohou svého blízkého držet za ruku, povídat si s ním, nebo jen tak sedět kdykoliv chtějí. V podstatě mají ojedinělou šanci vše přizpůsobit posledním společným chvílím. Umírání doma přináší plno možností. Rodina si sama určuje režim dne. Je možné a velmi důležité, aby děti v rodině měly možnost se rozloučit, například přečíst babičce pohádku…. Společně se mohou dívat na filmy, které mají rádi, poslouchat hudbu, která se jim líbí, prohlížet rodinná fotoalba a vzpomínat na prožité okamžiky. Domácí mazlíčci často tráví čas spolu s umírajícím v lůžku.

Dito, proč ses dala na tuto cestu? Co Tě k práci v hospici přivedlo?

Může za to moje známá, Jaruška. Byla onkologicky nemocná a k mé velké lítosti zemřela. Vlastní fáze umírání u ní trvala 14 dní. Odchod probíhal u ní doma, kam se na poslední dny přestěhovala její dcera s rok a půl starými dvojčátky. Jaruška v podstatě mohla, co chtěla. Pomazlit si vnoučátka, dívat se na oblíbené seriály, přijímat návštěvy v jakoukoliv denní dobu. Přála si pokoj vyzdobit fotkami, tak jsme jí vyzdobili pokoj jejími vzpomínkami.Já osobně s celou svou rodinou měla možnost doma doprovodili i mého tatínka. V domácím prostředí jsme se o něj starali osm let. Neumím si představit, že by umíral v nemocnici.

Co si lidé nejčastěji přejí v závěru života a čeho litují?

Přání jsou různá. Stalo se nám například, že si klient přál ochutnat kvalitní drahé víno. Tak jsme jeho přání rodině řekli a oni měli možnost si společně sklenku výborného vína vychutnat. Litují toho, co v životě neudělali. Mají strach o své blízké, zda život bez nich zvládnou.

Osobně mám zkušenost, že když mi umírala maminka, bála jsme se s ní o smrti bavit. Jednoho dne mi paní ředitelka hospice, kde maminka trávila poslední dny, řekla: „Zkus to, je to pro ni důležité. Zjisti, jak by si svůj odchod představovala, jaká má přání!“ Díky jejímu povzbuzení jsem do toho šla. Zpětně jsem se dozvěděla, že to byl pro maminku velmi důležitý rozhovor a že za něj byla moc ráda. Jaká je Tvoje zkušenost?

Ano, tak to často bývá. Často jsme v roli prostředníka, kdy zprostředkováváme nejen přání, ale i obavy jedné či druhé strany. Náš tým je složený z lékaře, zdravotní sestry, duchovního, psychologa a sociálního pracovníka. Pečující spolu s klientem si vyberou osobu, která jim nejvíce sedí a s níž svá trápení mohou sdílet.

Tvá práce je neskutečně náročná. Málo kdo z nás by se se smrtí dokázal setkávat tak často jako Ty. Už jsi nám řekla, jaká zkušenost Tě k práci v hospici přivedla, ale mě by ještě zajímalo, co Tě v práci posouvá a co Tě motivuje v ní dále pokračovat?

Všichni se smrti bojíme. A já jsem si řekla, že se smrti postavím čelem a že před ní nebudu utíkat. Vždyť utéci nemůžeme. Je součástí života. Tak, jako se lidé rodí, tak i umírají.Špatně se to popisuje, ale pokud doprovodíme umírajícího a jeho rodinu až do samotného konce a v podstatě i díky nám mají možnost strávit poslední chvíle důstojně a v duchu lásky, vždy cítím naplnění svého života. To je to, co mě nabíjí a motivuje k další práci. Vždy i v závěru života máme co dát svým blízkým a oni zase nám. Ztrácí se nepodstatné hmotné věci, nenávist a zášť. Odpouštíme si a navždy zůstávají v našich srdcích.

Petra Pospíšilová

zážitky ze soboty 3

Tak poslední zážitky ze soboty. Tentokrát prohlídka kostela sv. Ludmily v Mělníku, který není běžně přístupný veřejnosti a my jsme měli možnost tam nahlédnout. 

Tak pojďte s námi. 

Opět přikládám koncept článku, kde jsou základní informace a zajímavosti o této památce a který dnes vyjde na našem Kanál eM.

Mějte pěkný den.

Kostel sv. Ludmily byl otevřen na jeden den

Marta Dušková

Součástí programu vernisáže výstavy fotografií Střední Čechy, krajina sv. Ludmily, která se uskutečnila tuto sobotu na zahradě u kostela sv, Ludmily v Mělníku, byla i možnost prohlídky kostela, který je běžně veřejnosti nepřístupný a této možnosti nahlédnout tam, kam se člověk běžně nedostane, využilo mnoho návštěvníků nejen vernisáže a výstavy.

Kostel sv. Ludmily se nachází v Pražské ulici na historickém předměstí Mělníka a je to nejstarší do dnes zachovalý kostel zasvěcený Ludmile na území České republiky. Byl vysvěcen koncem 16. století. Poté byl zdevastován švédskými vojsky a pozvolna obnoven koncem 17. století.

Krásné oltářní plátno zachycuje okamžik, kdy sv. Metoděj uděluje kněžně Ludmile svátost křtu. V kostele jsou reliéfní řezby, které zobrazují péči Ludmily o vnuka Václava, a i její mučednickou smrt.

K místu, kde kostel stojí, se váže legenda. Měla tady údajně přenocovat kněžna Ludmila, když jako křesťanka nebyla vpuštěna do tehdy ještě pohanského hradiště, tedy nynějšího města. Od té doby dle téže legendy zde zůstával trávník i v zimě zelený. Do dnešní podoby byl kostel opraven ve 20. století v barokním slohu.

V areálu kostelního parčíku, na místě tehdejšího hřbitova stojí dřevěná zvonice se zvonem z roku 1598, který je nejstarším zachovaným v Mělníku.

Názor redaktorky:

Ráda nahlížím do kostelů a chrámu, tak jsem si nenechala ujít ani tuto příležitost, která jen tak zase nebude. Pokud jste v kostele sv. Ludmily nebyli, nahlédněte aspoň prostřednictvím fotografií.

zážitky ze soboty 2

Dalším naším sobotním zážitkem a zastávkou byla vernisáž výstavy v zahradě u kostela sv. Ludmily, kde byla na programu i středověká módní přehlídka, o které Lola prohlásila, že ji bavila víc než loutková pohádka na náměstí. A protože jsem i o této události napsala článek již v neděli, usnadňuji si práci a dávám na blog koncept. U článku na webu bude po zveřejnění více fotek, než můžu dát sem. 

Zítra bude ze soboty poslední reportáž. Součástí vernisáže byla možnost prohlídky také kostela sv. Ludmily, který není běžně veřejnosti přístupný. Mějte pěkný den.

Kde byla doma svatá Ludmila

Marta Dušková

Zahrada u kostela svaté Ludmily v Mělníku ožila v sobotu výstavou s názvem Střední Čechy, krajina sv. Ludmily a byla to další zajímavá akce mělnického víkendu.

Odpolední vernisáž výstavy velkoformátových fotografií zahájil úvodním slovem starosta města Ctirad Mikeš, který připomenul osobnost svaté Ludmily, kněžny a nejznámější mělnické rodačky a spoluzakladatelky českého státu a letošní významné výročí jejího narození a v příštím roce smutné výročí její násilné smrti, od které uplyne 1100 let.

Po slavnostním zahájení následovala středověká módní přehlídka s odborným komentářem dobového oblečení z období života svaté Ludmily. Módní přehlídka začínala průvodem v čele se svatou Ludmilou a její doprovodem. Zajímavý výklad doplňovalo hudební vystoupení skupiny Řemdih.

Dalším bodem programu bylo zahájení výstavy a slova se ujal kurátor výstavy Vladimír Czumalo a autor fotografií Miroslav Pásek. Smysl výstavy krajinářských fotografií Miroslava Pánka by se dal stručně uvést větou, jak píše kurátor výstavy v brožuře Krajiny sv. Ludmily: „Hledáme, kde byla doma svatá Ludmila a kde jsme, také díky ní, doma my“. Krajinou domova sv. Ludmily byl vlastně celý prostor přemyslovských středních Čech.

Obrovské fotografie krajiny zasazené do prostředí zahrady kostela jsou úchvatné a někdy máte pocit, že krajina je skutečná, a nejen zachycená na fotografiích.

Výstavu je možné shlédnout až do konce října. Akci pořádalo město Mělník ve spolupráci s Regionálním muzeem Mělník za finanční podpory Středočeského kraje.

Názor redaktorky:

Vlastně dnes to není jen můj názor, ale i názor naší Lolinky. „Babi, mně se ta přehlídka líbila víc než pohádka O princezně husopasce na náměstí. A ta Ludmila je, babi, opravdová? Ona ještě žije“? Módní přehlídku už nestihnete, ale na výstavu se můžete podívat až do 31. října. Fotografie jsou tak obrovské, že jak na ně zasvítilo v sobotu slunce a zobrazovaly se na nich stíny pohybujících se větví okolních stromů, na chvíli jsem měla pocit, že zachycená krajina je skutečná a živá.