Dita Brezováková: "Umírání doma přináší plno možností."
MĚLNÍK - Věděli jste, že téměř 80% Čechů si přeje umírat v domácím prostředí? Smrt je téma, které zcela cíleně vytěsňujeme ze svých hlav. Děsí nás, a proto o ní raději nemluvíme. Jenže nic jiného není tak jisté, jako fakt, že každého z nás smrt čeká. Měla jsem to velmi podobně. Vše se změnilo po zkušenosti s odchodem mé maminky. Umírala v kamenném Hospici svaté Zdislavy v Liberci, a i když to bylo velmi náročné, na poslední společné chvíle vzpomínám s láskou a pokorou. Přála bych si, aby lidé o možnostech hospicové péče věděli více. To, jak hospic funguje, Vám může přiblížit následující rozhovor s ředitelkou domácího HOSPICE TEMPUS, z.s., Mgr. Ditou Brezovákovou.
Dito,
mohla bys nám vysvětlit, co znamená hospicová péče?
Hospicová péče je poskytována klientům, u kterých byla léčba ze strany klasické medicíny ukončena nebo si klient sám léčbu nepřeje. Ošetřující lékař vyčerpal všechny možnosti léčby, přesto se jeho stav zhoršuje. Zdravotnické zařízení již nemá co nabídnout. V podstatě se již neléčí dané onemocnění, ale léčí se symptomy, které nemoc doprovází. Často se jedná o onkologicky nemocné klienty.
V jakém
okamžiku Vás rodina oslovuje?
Ve většině případů je klient propuštěn z nemocnice s doporučením vyhledání hospicové péče. To považujeme za nejlepší načasování. Občas se ale stává, že nás rodina volá až po nějaké době po propuštění, protože zatím neměli důvod nás kontaktovat. Péči zvládali bez podpory hospice. Někdy si neuvědomují, že stav příbuzného se může náhle změnit ze dne na den, z hodiny na hodinu. V té chvíli jsou zoufalí, nevědí si rady a trvají na tom, aby péče byla zahájena okamžitě.
Pokud
se nepletu, v hospicové péči se klade velký důraz na zmírnění bolesti.
Často se setkáváme s názorem, že největším problémem klienta v závěru života jsou bolesti. Bolest ovšem není samostatný symptom, je často spojen se stavy strachu a úzkosti. Proto je důležité tyto projevy tlumit dohromady. Za projevy bolesti se úzkost a strach dokáží velmi dobře schovat. Na nás je pak rozluštit, jak to ve skutečnosti je. S klientem pracujeme celostně, jen tak mu dokážeme nejlépe pomoci.
Co je
nutné pro to, aby rodiny, které pečují, mohly Vaše služby využívat?
V případě využití domácí hospicové péče je nepostradatelná přítomnost někoho z blízkých umírajícího. Domácí hospicová péče probíhá v domácím prostředí klienta za podmínky, že se o něho společně s hospicem starají jeho blízcí. Mezi námi a pečujícími vzniká partnerský vztah. Bez této skutečnosti by to nebylo možné.
V jak
častém kontaktu s pečující rodinou jste?
To se odvíjí od stavu pacienta. Může to být jedenkrát za týden (u stabilizovaných pacientů), ale i několikrát denně. Držíme 24hodinovou telefonickou pohotovost (v noci, o víkendech, o svátcích) a jsme připraveni za klientem přijet, kdykoliv je to nutné.
Kolik
Vaše služby stojí?
Je ve
výše vyjmenovaných částkách zahrnuto ještě něco dalšího?
Ano, je to zapůjčení kompenzačních pomůcek, jako jsou například koncentrátor kyslíku, toaletní křeslo nebo chodítko. Zapůjčujeme i polohovací postel, ale její doprava a montáž je zpoplatněna. Ráda bych zdůraznila, že přihlížíme k finanční situaci každé rodiny a vždy se snažíme najít únosné řešení. Pečujícím rodinám pomáháme také s vyřízením příspěvku na péči, ze kterého mohou naše služby hradit.
Napadá
mě, že péče o umírajícího je jedna věc, ale jak dalece podporujete samotné
pečující?
O pečující se staráme souběžně s umírajícím. Představujeme pro ně jistotu, že na péči o jejich blízkého nejsou sami. Často se stává, že klienta zajistíme během půl hodiny a pak s rodinou či pečujícími sedíme další hodinu a půl a povídáme si. Témata jsou různá. Snažíme se je na smrt jejich blízkého připravit. Mluvíme s nimi upřímně a vždy nabízíme nějaké řešení, aby neměli pocit, že jejich rozhodnutí v souvislosti s doprovázením v domácím prostředí je špatné. Na rozdíl od umírání v nemocnici mohou svého blízkého držet za ruku, povídat si s ním, nebo jen tak sedět kdykoliv chtějí. V podstatě mají ojedinělou šanci vše přizpůsobit posledním společným chvílím. Umírání doma přináší plno možností. Rodina si sama určuje režim dne. Je možné a velmi důležité, aby děti v rodině měly možnost se rozloučit, například přečíst babičce pohádku…. Společně se mohou dívat na filmy, které mají rádi, poslouchat hudbu, která se jim líbí, prohlížet rodinná fotoalba a vzpomínat na prožité okamžiky. Domácí mazlíčci často tráví čas spolu s umírajícím v lůžku.
Dito,
proč ses dala na tuto cestu? Co Tě k práci v hospici přivedlo?
Může za to moje známá, Jaruška. Byla onkologicky nemocná a k mé velké lítosti zemřela. Vlastní fáze umírání u ní trvala 14 dní. Odchod probíhal u ní doma, kam se na poslední dny přestěhovala její dcera s rok a půl starými dvojčátky. Jaruška v podstatě mohla, co chtěla. Pomazlit si vnoučátka, dívat se na oblíbené seriály, přijímat návštěvy v jakoukoliv denní dobu. Přála si pokoj vyzdobit fotkami, tak jsme jí vyzdobili pokoj jejími vzpomínkami.Já osobně s celou svou rodinou měla možnost doma doprovodili i mého tatínka. V domácím prostředí jsme se o něj starali osm let. Neumím si představit, že by umíral v nemocnici.
Co si lidé
nejčastěji přejí v závěru života a čeho litují?
Přání jsou různá. Stalo se nám například, že si klient přál ochutnat kvalitní drahé víno. Tak jsme jeho přání rodině řekli a oni měli možnost si společně sklenku výborného vína vychutnat. Litují toho, co v životě neudělali. Mají strach o své blízké, zda život bez nich zvládnou.
Osobně mám zkušenost, že když mi umírala maminka, bála jsme se s ní o smrti bavit. Jednoho dne mi paní ředitelka hospice, kde maminka trávila poslední dny, řekla: „Zkus to, je to pro ni důležité. Zjisti, jak by si svůj odchod představovala, jaká má přání!“ Díky jejímu povzbuzení jsem do toho šla. Zpětně jsem se dozvěděla, že to byl pro maminku velmi důležitý rozhovor a že za něj byla moc ráda. Jaká je Tvoje zkušenost?
Ano, tak to často bývá. Často jsme v roli prostředníka, kdy zprostředkováváme nejen přání, ale i obavy jedné či druhé strany. Náš tým je složený z lékaře, zdravotní sestry, duchovního, psychologa a sociálního pracovníka. Pečující spolu s klientem si vyberou osobu, která jim nejvíce sedí a s níž svá trápení mohou sdílet.
Tvá
práce je neskutečně náročná. Málo kdo z nás by se se smrtí dokázal setkávat tak
často jako Ty. Už jsi nám řekla, jaká zkušenost Tě k práci v hospici přivedla,
ale mě by ještě zajímalo, co Tě v práci posouvá a co Tě motivuje v ní dále
pokračovat?
Všichni se smrti bojíme. A já jsem si řekla, že se smrti postavím čelem a že před ní nebudu utíkat. Vždyť utéci nemůžeme. Je součástí života. Tak, jako se lidé rodí, tak i umírají.Špatně se to popisuje, ale pokud doprovodíme umírajícího a jeho rodinu až do samotného konce a v podstatě i díky nám mají možnost strávit poslední chvíle důstojně a v duchu lásky, vždy cítím naplnění svého života. To je to, co mě nabíjí a motivuje k další práci. Vždy i v závěru života máme co dát svým blízkým a oni zase nám. Ztrácí se nepodstatné hmotné věci, nenávist a zášť. Odpouštíme si a navždy zůstávají v našich srdcích.
Petra Pospíšilová
Velmi těžké téma! A velmi užitečný rozhovor.
OdpovědětVymazatMarti, měj hezký a radostný den, Helena
Hospic Anežky české je v nedalekém Červeném Kostelci. Vím tedy, že takováto péče funguje.
OdpovědětVymazatHanka
Nelehké téma. Článek jsem minulý týden četla a tak jsem se podívala, jestli je takové zařízení i v Jihlavě. Je a má název Bárka. Jak příznačné, bárka, která člověka dovede do konečného přístavu.
OdpovědětVymazatTěžké, těžké, ovšem k životu patří.
OdpovědětVymazatKdyž jsem ještě praktikovala v nemocnici, většinou nám lidé umírali s karcinomy sami, bez blízkých, bez rozloučení. Jediná duše přítomná v místnosti byla samota a nebo zdravotní sestra, ale většinou samota.
Dnešní možnosti jsou nepředstavitelné a ohromně jim fandím.
Doprovázela jsem na druhý břeh hodně lidí i mladých, ta přítomnost rodiny a blízkých je v dnešních možnostech úplně jiný level.
Děkuji za přínosné čtení, vím, že společnost jde v těchto záležitostech vpřed mílovými kroky.
Uf, tohle je těžké téma. Díky za zajímavý rozhovor.
OdpovědětVymazatMěj prima dny, Petra
Marti, zajímavé (i dkdyž samozřejmě těžké) téma. A řekla bych že i užitečný článek. Já o domácích hospicích vím, v Praze konkrétně o Cestě domů, dokonce když mi umíral táta, tak jsem si s nimi domlouvala péči (nakonec na ni nedošlo, konec byl rychlejší než jsme čekali :(), ale spousta lidí, kterým by to pomohlo, možná ne. Takže každý článek na toto téma je podle mne důležitý a díky za něj. A možná poznámku na konec - dneska už některé úkony, které domácí hospice zajišťují, hradí zdravotní pojišťovny, ale hospicům se hodí i další prostředky, které přispějí k lepší péči. A jako cíl charitativních příspěvků hospice nepatří na špici "popularity" (lidé si asi neradi připomínají umírání). Takže pokud by vás nějaká organizace provozující hospic oslovila, zamyslete se, jestli nepřispět darem na jeho provoz.
OdpovědětVymazatMarti, pěkný den
Myslím, že je dobře, že takoví lidé a zařízení jsou. Znám tedy příběh, kde se tato dobrá myšlenka nepovedla,... Rozhovor moc hezký, smekám před takovými lidmi.
OdpovědětVymazatAhoj holky, díky za komentáře k těžkému tématu. Jen odpovídám opět souhrnně. Ano, některé úkony hradí zdravotní pojišťovny. Jen je třeba vědět, že vždy to musí být na doporučení ošetřujícího lékaře, bez toho poukaz třeba na pomůcku či službu nedostanete. Pohybovala jsem se v tomto prostředí dlouho a spoustu věcí jsem ještě nezapomněla. Mějte pěkný den.
VymazatMarti, toto téma života a smrti jsme letos prožili na vlastní kůži, prostřednictvím maminky může, která s nami žila.Nebudu tady vše vypisovat, kdyby někdo chtěl, může mě kontaktovat přes sociální sítě.Posledních 16 červnových dní svého života Věra prožila v hospicové péči v Chrudimi-www.hospicchrudim.cz.Odešla tiše, bez bolestí,počkala na nás až se s ní přijedeme rozloučit, když nám do práce zavolala lekařka.Drželi jsme jí za ruce do posledního dechu, poté jsme měli možnost se s ní rozloučit sami bez omezení času, ....pro nás to byla první zkušenost se smrtí tváři v tvář.Shodli jsme se s mužem, že tento způsob odcházení byl důstojný.Hospic je tedy z našich zkušeností nejlepším zařízením jak pro pacienta, tak pro rodinu.Je tu zajištěna veškeré zdravotní péče, ale i ta sociální až do konce života!Klobouk dolů před všemi zaměstnanci hospici v Chrudimi!!!Více takových zařízení se sociální a finanční podporou státu !
OdpovědětVymazat