čtvrtek 31. května 2018

zástěrková výzva


Výzva u ZaZa mě zaujala hned a dnes koukám, že jsem prošvihla termín,
 protože nějak nestíhám, zapomínám atd.
Nedodržím tedy ale vůbec žádné podmínky výzvy. 
Nejen termín, ale ukážu tady výrobky staršího data. Šít nestíhám.
Navíc tady na blogu pravděpodobně téměř všechny výrobky byly.
Tak tady je část z nich. Všechny jsou dětské kromě té s ranním tiskem.
Hezký den všem.

P.S. Ještě mám prosbu. Kdo znáte prosím Hanu Nideckou, která vyhrála ve hře pro radost balíček, prosím můžete ji kontaktovat? Od neděle neodpověděla na můj email a nemám adresu, kam balíček poslat. V případě, že se neozve do týdne, rozhodla jsem se losovat znovu.



středa 30. května 2018

těstoviny se sušenými rajčaty a mozzarellou


Přiznávám, že teď jsem schopná žít brzo ráno a pak večer a v noci. Mezitím jsem schopná možná tak něco psát. Veškerá jiná aktivita mi způsobuje čůrky potu, kam se podíváš a žít bych mohla celý den ve sprše. Ještě nebyl totiž čas připravit bazén a doufám, že to stihneme, než tohle brzké a parné léto náhle skončí. 
V bazénu budu furt.
Pekelná vedra, která trvají již několik dní, jsou natolik namáhavé, že je čas na lehké a hlavně hodně rychlé obědy. Zkrátka jídla šup šup.
Dnes vůbec nic objevného, opět co dům dal a bylo to výborné.
Už jsem tady psala, že milujeme italská sušená rajčata naložená v olivovém oleji a bůhví v čem ještě.
Tentokrát jsem je použila s těstovinami.
Na pánev jsem dala trochu toho oleje z rajčat, má opravdu výbornou chuť a zvláštní aroma a trochu zředila normálním olejem. Na pánev jsem dala trochu mražené benátské směsi, v tom vedru žádné pižlání, ale ne pro chuť, rajčata to přebijí, ale spíš pro vzhled, aby to nebylo tak fádní. Trochu jsem orestovala a přidala na kousky nakrájená rajčata a chvilku jsem podusila, aby se vše spojilo. Osolila a nakonec přidala celou nakrájenou mozzarellu a nechala ji rozpustit. Do toho vmíchat těstoviny, nahoru pažitku a je tu výstavní a velmi dobré menu. Myslím, že by se dalo jíst i studené, ale to jsem nestačila vůbec zjistit. A to jsem si myslela, že je toho hodně.

úterý 29. května 2018

fakt mě to baví





Já vím, že se na blogu někdy opakuju. No a nejen na blogu.
Měsíc tady byl už několikrát. Ale já nějak nemůžu nikdy odolat a fotím. 
Koukáme pokaždé s mým mužem na krásný měsíc, který u toho stromu vypadá tak romanticky.
No, romanticky jen pro mě.
Můj muž pokaždé a už opravdu otravně podotkne: chtěl bych se fakt někdy dozvědět, zda byl někdo opravdu na měsíci, či zda to byla kamufláž...
A já pokaždé říkám, panebože, neotravuj s tím furt! Některé věci pravděpodobně za našeho života budou neustále obestřeny tajemstvím. 
Já mám takových věcí víc.
Nesmějte se. Vím, že se o tom učí už na základce a já to principiálně naprosto chápu. 
Rozumím tomu dotud, dokud nezačnu opravdu hloubat.
O co jde? 
A vlastně klidně se zasmějte. Nechápu, jak je možné telefonovat na dálku, jak to, že se spojím i s Amerikou a slyším. Nerozumím vlastně úplně ani signálu televize... Já rozumím, proč se to děje i jak to funguje, ale jak je to možné? A vymyslel to člověk. Prosím nesnažte se mi to vysvětlit, já skutečně vím, jak se to děje, o to už se snaží můj muž, a já ho vždycky uzemním stejnou otázkou: ale jak to???
Na rozdíl od mého muže se tím vlastně nezabývám, ten se zabývá přistáním na měsíci furt. 
Doufám, že nejsem sama a všichni máte nějaké záležitosti, kterým technicky rozumíte a mohli byste je vlastně i přednášet, ale stejně se ptáte, jak je to možné.
Ale, když o tom přemýšlím, vlastně to ani nechci úplně vědět či pochopit. Kdybych věděla a rozuměla všemu, život by byl naprosto otravný. Pořád je tolik věcí, kterým nerozumím, které potřebuju vysvětlit a někdy je dokonce i pochopím. Sokrates také věděl, vím, že nic nevím. Bez neznalosti a neustálého vzdělávání by byl život naprosto nudný. Chtěla bych ještě studovat psychologii, páč jsem prý rozený psycholog. No univerzitu třetího věku stihnu, ale chci být samostatná, tak snad se zlepším na tolik, aby mně nemusel můj muž dělat neustále řidiče. Třeba se to povede a budu moci zase cestovat sama. 
Já tě klidně budu vozit i na tu univerzitu, ale já chci studovat letectví, dí můj muž.
Prosím tě takový obor pro nás na druhém břehu není. Páč už bys to ani nevyužil.
Psychologii já využívám každý den a chci mít trochu větší přehled.
Panebože, já jsem se rozepsala.
Původně to měly být jen fotky včerejšího měsíce a moje pravidelné třešňové večeře.
Dnes už si chci najít prostor na nějakou výrobu s třešní. Chtěla jsem vyrábět džemy.
Ale rozkaz zněl jasně: raději mi udělej sirup. No vloni byl mátový, ta ještě není moc rozrostlá, tak snad zvládnu i třešňový. 
Akorát že máta nemá žádné pecky!!!
P.S. To jsem moje pravidelné večeře. Můj muž se velmi snaží, aby se loňský třešňový maraton neopakoval. Úroda ale tomu rozhodně neodpovídá, ale stejně to s radostí a gustem odjídám.

pondělí 28. května 2018

vůně pivoněk a skokan do výšky



Pivoňky rozkvetly po dlouhé době od nasazení poupat a jedna kytice zalije půlku domu opojnou vůní. Výjimečně mám kytici bílých pivoněk, které nám rozkvetly už před pár dny před domem, i na psacím stole a velmi tím riskuji. Na mém stole je dost velký pracovní nepořádek neboli bordel, všude se válí deníky a týdeníky, diktafon, foťák, vizitky, hrnek někdy hrnky od kafe, páč "inteligent ovládá chaos, pořádek je pro blbce" 😏 a bojím se, že vázu nejspíš shodím a zaliju vše důležité. 
Ale ta vůně mě nakopává. Ze zahrady budu trhat růžové, až si začnou lehat.
Rozkvétá najednou celá zahrada a ani člověk neví, kam dřív koukat.




A tady je důkaz pro všechny naše "nevěřící Tomáše", kteří si myslí, že kecáme, že náš velký a prý tlustý jezevec přeskočí plot. Povedlo se mi to zachytit poprvé a jen částečně. Copak od nás ten plot není vysoký, po menším odhodlávání na plot vyskočí. Ale my máme terén výš než soused, takže ten samý plot je z druhé strany ve více než ve dvou metrech. Dokáže ho přeskočit a zase se stejnou cestou vrátit zpět. Nechápeme. Má díru v plotě, kterou se vloni prodírala, letos jsme jí to trochu vysekali, ale Justýna se rozhodla pro skok do výšky a tady malá reportáž.

neděle 27. května 2018

hra pro radost losování


Hra pro radost , kterou jsem vyhlásila minulou neděli skončila, a my jsme dnes losovali. 
Tedy jako obvykle losoval můj muž. 
Nejdříve bych chtěla poděkovat za komentáře a k některým se tady i vyjádřit. Víte, že normálně odpovídám na všechny komentáře, ale ne, pokud se o něco hrajeme. Chci poděkovat za podporu, která se v komentářích objevila, za slova chvály, že sem ke mně rádi chodíte a rádi čtete, to mě moc těší a bez vás by jaksi moje psaní bylo jen mým osobním deníkem.
A ke komentáři o našich kožešinách na stromě. Nejsou to staré kožešiny, dokonce to ani nejsou kožešiny, je to umělé a mám to z HM, jeden je límec, ten je teda viditelně z umělé kožešiny, a druhá je taková ta nekonečná šála, tunel, je dlouhá a kožešinu jen připomíná. Vzdala jsem se jich ve prospěch třešní. Rozhodně tedy na stromě nemusí být kožešiny, ale mělo by to špačkům připomínat nějaké zvíře a to je odradí. Nám už to funguje třetí rok. 
Když už se ke stromu vůbec přiblíží, tak hopkají po zemi a sbírají, co upadlo. A když pod stromem leží Justýna, tak po nich není vidu ani slechu.
Tak nebudu zdržovat. Pojďme na to.
Ráno jsem připravila lístečky se jmény, přeložila, aby nebylo vidět, co na nich je napsáno, a pak jsem po celém domě hledala nádobu, do které to dám. Minule se můj muž rozčiloval, že s velkou rukou losuje z malých hrníčků, no jsou to vždy půllitráky, a používám samozřejmě s puntíky jak jinak. Nakonec mi padla do oka bedýnka, kterou jsem koupila na pochutiny na grilování, aby se dobře přenášely ven. No snad to bude stačit. 


Můj muž vylosoval lísteček se jménem Hana s tímto komentářem: 
Dobrý večer,zkusím taky štěstí,třeba se na mě usměje.Hanka/ hana.nidecka@seznam.cz/
Všem moc děkuji za účast a hezké komentáře. Škoda, že nemohu dát dárek všem 😊. 
Hezkou neděli.

sobota 26. května 2018

jak se vidíme...


Teď se u nás zabýváme zvláštními tématy a asi to přináší naše nová životní situace.
Témata se točí kolem posledních věcí člověka, ale nebereme to nějak tristně či smutně, to přece patří k životu. A znáte to, jakmile se začnete vrtat v nějakých tématech, a my teď s mým mužem tak činíme často a hodně se u toho nasmějeme, okamžitě objevíte stejná témata všude, kam se podíváte. Dělám rozhovory a ten koho zpovídám, bezděčně na téma narazí. Otevřu časopis a zajímavý rozhovor s mladou herečkou z Národního divadla, která právě tohle téma rozebírá a podivuje se nad tím, jak se Češi tomuto vyhýbají. 
Dokonce tam píše zajímavou věc.
Přece tady proboha nechceme být furt, to by mě děsilo, že nikdy neodejdu.
I když je mladá, má zkušenosti, postupně jí umřela během chvíle máma, táta a sestra, takže smrt byla nucena řešit zblízka.
Člověk má žít plný a naplněný život a tam patří radosti i bolesti, a pak bude mít pocit, že může odejít. Nejhorší je, když sledujete člověka, který má co v minulosti hodně řešit a napravovat, co napravit nejde, a má pořád pocit, že život vůbec nekončí a mluví o daleké budoucnosti, ale nikdo z nás neví dne ani hodiny. Je to jediná opravdová spravedlnost na světě. Odejdeme všichni.
Jestli se vám zdá moje téma pochmurné, je to omyl. 
Nastíním vám část naší konverzace s mým mužem a posléze s mojí kamarádkou Bárou. 
Fakt jsme se hodně nasmáli všichni.
Jen ještě malou poznámku, co se mi stalo a kdy jsem zjistila, že jsem schopná odejít ze života poklidně. Stalo se to možná před deseti lety, a možná, už jsem se tady zmínila a budu se opakovat. Jeli jsme s kolegou po dálnici odněkud do Prahy z dlouhé porady a už bylo fakt pozdě. Jel jako blázen a nedal si říct, předjížděli jsme všechna auta takovou rychlostí, že jsem si nevšimla ani barvy. Byla jsem vyděšená a domluva nepomáhala, a já měla oči nalepené na předním skle. A najednou to přišlo.
Ne, že bych si stačila promítnout celý život, jak se to říká, to jsem fakt nestihla a blízka smrti anebo aspoň blízkosti jsem byla několikrát. Najednou přišlo velké uklidnění a já si říkám, bože prožila si krásný, plný a pocitově dlouhý život, děti už neopečováváš, no tak skončíš, no a co? Dodnes si to pamatuju a od té doby se smrti nebojím. A i když jsem pak kolegu musela vysekávat z pokuty svojí výmluvnosti a možná charismem, páč samozřejmě nás zastavila policie, jsem vlastně za tu chvíli vděčná.
A při sklence vína se mě můj muž ptá, ty opravdu nechceš spálit?
No nechci, já vím, že je to naprosto iracionální, znám všechny rozumné důvody, proč ano, ale já nějak nemůžu.
Ty se prostě bojíš toho ohně?!
Já nevím.
No a kde chceš teda být?
No zakopeš mě na zahradě zákon nezákon přesně tamhle v tom místě a já tě budu kontrolovat a hlídat, a když budeš třeba moc pít, tak ti budu hrozit prstem...
Bára je na mě přísnější. Přiznávám, že způsob naší komunikace se může zdát někomu zvláštní, ale pro nás je osvobozující a máme se hodně rády.
Si blbá??!! Ty třídíš odpad, a pak ty, ekologu, budeš "zasírat" přírodu!!! 
A proč proboha?!
Směju se uvolněným smíchem a odpovídám pořád stejně: já nevím, jsem natolik inteligentní, že vím, že to je děsná kravina a navíc je to drahé, racionálně si vše vysvětlím.
A pak povídám, bože snad to nebude zítra ráno, ne? Já si to třeba ještě rozmyslím 😃.
Tenhle humor mě fakt baví.
Držela jsem před pár lety téměř do poslední chvíle za ruku člověka, který neustále litoval, co v životě provedl špatně, komu ublížil a nechtělo se mu odejít, a já jsem byla mezi tím ublíženým zástupem v čele, a tohle je děs, páč na tohle je každý z nás úplně sám.
Jsem ráda, že jsem si ověřila, že já mohu odejít v poklidu a nenechám žádné kostlivce ve skříni. Žiju každý den, jako by byl poslední a snažím se uzavřít vše, co má být uzavřeno, do rána nechci nic otevřené. 
Na otevřené záležitosti mám další den.
Měla jsem opět debatu s mamkou po telefonu a už jsem tady psala o husích časopisech a opět jsem se s ní nasmála. Máme to v rodě. Nebrat se příliš vážně. Mamce operovali před nedávnem obě oči na šedý zákal. A vypráví mi, když někoho potkám, každý mi říká, jak dobře vypadám a že se neměním. To je pravda, je jí osmdesát a takových dvacet let vypadá téměř stejně bez nějaké extra péče, prosím tě na co krémy, stačí Indulona apod., celkem vyžehlený ksicht. Prosím tě a já jsem jim to věřila! Připadala jsem si krásná pokaždé, když jsem se podívala do zrcadla. A teď, co dobře vidím, panebože, tak si říkám, proč mi lžou?! Vždyť na mě zírá stará bába.
Směju se: Mami, uklidni se, já to mám taky tak. Ráno vidím, že vypadám děsně, teď už opravdu každé ráno bez nějakého extra pozorování a málem si říkám, Dušku to ti přeju, ale během dne se to nějak rozžehlí a vystejná a já si říkám, pořád je na tebe ucházející pohled. To ovšem trvá do té doby, než vstanu od počítače a zapomenu si sundat brýle na čtení, a mami, projdu předsíní do kuchyně kolem velkého zrcadla a bezděky a mimochodem se podívám. Panebože, kdo to je???!!!
Mami, mám ale výhodu. Když sundám ty brýle, jsem opět krásná a úžasná. Ty ty oči nesundáš. Smějeme se obě a je to svým způsobem radostné a osvobozující. A vůbec nepřemýšlím o tom, že lidé, co dobře vidí anebo mají brýle pořád, mě možná vidí jako já sebe s brýlemi. Ale je mi to jedno. Už dávno jsem přestala řešit, co si lidé o mně nedej bože myslí. Už se nepřizpůsobuju, abych byla hezká pro ostatní. Chci být hezká pro sebe a nemyslím samozřejmě vně. 
Chovám se přirozeně, když chci říct sprosté slovo, dáma nedáma, tak ho prostě řeknu. 
Říkám pravdu, rozčiluju se hned, nic v sobě nedržím, pročistí se vzduch a za chvíli je vše ok. 
Nenesu si nic negativního v sobě, protože to jde hned ven.
A to je dnes vše. 
Pokud jste dočetli někdo až sem, děkuji a doufám, že jste pochopili, že to vůbec nebylo smutné téma. Prosím, zasmějte se.


o berušce a zvláštním obraze




Pár momentek, co mě zaujalo.
Nějak nestíhám.
Takže trochu rozmazaná beruška na naší hrušce, ke které mě zavolal můj muž. 
Tento týden jsem vedla zajímavý rozhovor s erudovanou lektorkou trénování paměti a rozhovor jsme zakončili tím, že člověk má žít přítomností, páč nikdo z nás neví, jestli se budoucnosti dožije a vracet se do minulosti, která už se nedá napravit, je nesmyslné (jako bych to řekla já 😃), být všímavý a vnímavý, protože to posiluje mozek a dlouhodobou paměť, protože mozek je sval a musí se trénovat, jinak zakrní, a já jsem si tento týden několikrát doma uvědomila, že přesně tohle my děláme i bez nápovědi. Nicméně rozhovor byl hodně zajímavý.
Po dlouhé době jsme byli opět na rehabilitaci v Roudnici, už jsem o ní psala. Snažíme se jezdit dvakrát do měsíce, i když si to už platíme, ale tentokrát jsme nebyli víc než měsíc.
Poprvé jsem byla v místnosti, kde jsem ještě nebyla a tam jsem objevila zajímavý obraz. Zaujal mě, přestože velkou uměleckou hodnotu mít nebude a snažila jsem se o něm zjistit víc. 
Moc se mi toho nepovedlo, ale něco přece jen.
Jméno Ludmila Mojžíšová asi zná téměř každý byť jen tak z doslechu stejně jako já. Metody Mojžíšové, tedy její cviky dodnes pomáhají lidem, i když sama již nežije. A právě tento obraz věnovala známá terapeutka majitelce právě tohoto rehabilitačního zařízení, která je sama velmi erudovaná terapeutka. Měli tam plno, takže víc jsem se nedozvěděla, majitelka rovněž prováděla masáže na jiném konci zařízení, ale požádala jsem, zda si jej mohu vyfotit. S manželem se většinou rehabilitujeme v jedné místnosti, a tak jsme měli oba možnost zkoumat materiál obrazu. 
No, nevyzkoumali jsme zhola nic. Dřevo to není.



A na závěr opět Říp. Pokaždé, když se vracíme z rehabilitace a zastavíme u benzinky proti Řípu, téměř pokaždé musím fotit. Ale myslím, že pokaždé je trochu jiný. 
Tentokrát zalitý sluncem a ne moc kvalitní fotka.

P.S. Ještě připomínám, dnes ještě hrajeme a zítra budu losovat. Tedy můj muž. Pěkný den všem.


čtvrtek 24. května 2018

na růžích ustláno...




No to teda momentálně vůbec nemám, to fakt není můj případ, ale jen chtít ... 
Za chvíli si ustlat můžu. Je příjemné vědět, že bude z čeho. Rozkvétá všech pět keříků a keřů a doufám, že jsem na někoho nezapomněla.
Poupata mají letos všechny růžové keře a hodně. Nechce se mi věřit, že jsem to způsobila svým neodborným zásahem. Diletant a lenoch si ani nenastuduje, jak růže ostříhat, zkrátka jsem je nějak "oštucovala", některé úplně na ježka nějak podle citu. No podle citu, to je asi přehnané, podle selského rozumu, ty vypadáš divně, půjdeš pryč. Tak jsem mluvila ke každému divnému výhonku. 
Když jsem viděla výsledek, tak jsem si říkala, proboha, co z toho bude. Ale i kdybych nebyla líná, moje krátkodobá paměť není po úraze furt ok, takže bych musela chodit po zahradě s velkým notebookem a jet podle instrukcí a to si fakt neumím představit. Vlastně si umím představit rozbitý notebook a informace víte kde. Takže asi tak.
Nakonec se mi odměnily mnoha poupaty, tak snad všechna rozkvetou.
Růže miluji a poupátka posílám i vám pro hezký den.





středa 23. května 2018

na posledním místě?!


Už dlouho jsem se tady nevyjadřovala k něčemu, co by hýbalo Českem. 
V současné době je to událost, kdy první český pár gayů uspěl u soudu a je zapsán v rodném listě dítěte. Tedy oba muži. Inkriminovaný článek najdete tady. Podle komentářů je tím narušena tradiční rodina a to opominu nenávistné komentáře, že sexuální orientaci si snad člověk může vybrat a je to prý proti přírodě, protože rodinu tradičně tvoří muž a žena, a pokud si člověk "vybere" být gay či lesba, nemá mít stejná práva jako hetero. K tomu už se tady nebudu vyjadřovat, svůj názor jsem na blogu už několikrát sdělila. A pokud je něco proti přírodě, proč tedy příroda dovolí i homosexuální vztahy mezi zvířaty a je to tak odpradávna, zmínka o homosexualitě najdeme i v bibli. A národ je tak silný, jak se dokáže postarat o své nejslabší, v tomto případě děti.
Dle mého tradiční rodinu narušují přibývající rozvody a týrání dětí v rodině a rozvoji dítěte ani nepřispívá, když matka brání bez zvláštního důvodu setkávání s otcem, a rozhodně ne to, že jsou v rodném listě dva muži nebo dvě ženy. Je to přece ochrana dítěte, záruka jeho klidnějšího a jistějšího života. Pokud tam bude jen jeden rodič, může se přece stát, že onemocní, ochrne, umře a dítě půjde do ústavní péče, protože druhý rodič nebude mít právo na jeho výchovu a v podstatě vlastně ani jej navštěvovat či s ním udržovat jakýkoliv kontakt, i kdyby jej dítě milovalo sebevíc. A přece nikdo nebude zpochybňovat to, že jakýkoliv druh rodiny pro osamělé dítě je lepší než stát.
To vypadá, jako kdyby bylo důležitější bránit tradiční rodný list. 
A dítě je kde proboha?!
 Na posledním místě. 
Nakonec v rodném listě nebývají vždy biologičtí rodiče, protože náhradní jsou někdy zkrátka lepší. Tak proč to proboha vadí tady? Některé věci nepochopím, je tolik jiných důležitých, které musí každý z nás řešit a někdy životně důležitých, tak proč se zabývat takovou bezvýznamnou věcí, která ovšem není bezvýznamná pro to dítě. 
Možná je to o tom, co vše člověk v životě prožil, a pak mu některé záležitosti přijdou naprosto samozřejmé a někdy podružné.

P.S. Málem bych zapomněla, připomínám, do soboty hrajeme. To asi to kontroverzní téma dnes.

úterý 22. května 2018

strážce třešní



Lehává tam teď každý den. Máme kožešiny nejen na stromě, ale i pod ním. Jakmile se přiblížím, okamžitě se probudí, začne ke mně zvedat packy, vyvracet hlavičku a dělá modelku. Nechápu, jak ví, že ji fotím. Chodím po špičkách.
Rozhodla se, že i ona bude odhánět špačky. 
Náš strážce třešní.

P.S. Připomínám, hrajeme do soboty.

pondělí 21. května 2018

a je tu třešňový


Třešňový příspěvek. Už jsem psala, že úroda není tak obrovská jako vloni a chce se mi říct, bohudík. Teď bych to opravdu nezvládali při našich dalších povinnostech. Letos to moc na mošty nevidím, možná pár džemů a pečených čajů, páč na třešně já jsem magor. Včera jsem snědla dvě velké mísy. Prostě jím, dokud je vidím. Pokud nenatrhám, tak dobrý. Můj muž mě zná, tak mi večer natrhal mísu.



A tady je malá ukázka, jak by to dopadlo, kdybychom nedali na strom ty kožešiny. První rok se nám stalo, že špačci za odpoledne sežraly úplně celý strom a nechali jen pecky.

P.S. Vidím, že hra o kosmetickou tašku a krém na ruce vás tentokrát moc nezaujala, přesto ji připomínám. Hrajeme do soboty.

neděle 20. května 2018

hra pro radost




Při nedělním ránu jsem si chtěla udělat radost tím, že udělám radost třeba někomu jinému. 
Je tady malá hra, víte, že soutěž tomu neříkám, protože soutěž je něco jiného.
Kdo máte chuť, zahrajte si o malý balíček, který jsem připravila. Je to růžová kosmetická taška, o kterou už jsme tady hráli, krém na ruce z Avonu a pak šest vzorků vůní, vzorek sprchového gelu , vzorek šamponu Vichy a ještě mast Bepanthen. 
Přiznávám, že vzorečky jsem přidala, abych si tady uklidila 😀, protože jediné vzorky, které mě osloví a které vyzkouším, jsou vzorky krémů, ostatní vždy rozdávám. Doufám, že balíček udělá někomu radost. 
Stačí napsat do komentáře svoji emailovou adresu a losovat se bude příští neděli 27. května.
A když už uklízím, ještě přidávám zeleninku z Lidlu, páč už se nedávají a zbyla nám jedna, což je oprus, potřebujeme buď dvě anebo čtyři. Takže na závěr něco vtipného.
Hezkou neděli.

sobota 19. května 2018

Sandman - derniéra



Sandman, jehož premiéru jsem viděla vloni, má derniéru a hraje se v pondělí 28. května opět v divadle NoD v Dlouhé ulici v Praze. Vím, že většina z vás ho nemůže vidět, tak jen malá ochutnávka velmi zajímavého představení a nejen podle mě, protože já samozřejmě nejsem objektivní a dělám reklamu svojí dceři. 
Na videu je slyšet můj hlas a mého muže, dcera sbírala materiál a natáčela, takže na začátku představení je sbírka názorů na spánek.

pátek 18. května 2018

ženský svět



Místo činu je opět známá muzejní kavárna. Jako kdyby to bylo centrum dění. 
No mého dění v poslední době je.
Včera patřila kavárna ženám. Takový malý ženský svět. 
Většinu svého života jsem se pohybovala spíše v mužském světě, takže ani teď jsem netoužila se koukat na líčení žen a ani trochu jsem neprahla po tom, že by snad někdo líčil proboha mě. 
Dá se předpokládat, že od svých patnácti už ledacos umím a dokonce jsem jednu dobu dělala totéž, líčila ostatní.
 Ale akce Make-up maraton mě přilákala něčím jiným než šminkami. 
Líbilo se mi, že má přesah a větší smysl, než by se na první pohled zdálo. Byla to totiž akce na podporu žen s rakovinou prsu a výtěžek šel na sdružení Mamma help. 
Byl to už šestý ročník, to znamená akce už vychytaná a výtěžek večer činil překvapivých 22 000, což mi přišlo na tak malou regionální akci úžasné. 
K dispozici bylo asi šest vizážistek a kosmetiček a také masérka.
Povedlo se mi tam i promluvit s organizátory a zakladatelkou, takže jsem se dozvěděla zajímavé věci a dnes dopoledne napsala myslím zajímavý článek. Tentokrát jsem fotila samozřejmě jen obličeje, nakonec co jiného, ale něco jsem nafotila i na blog. 
Tady trochu pro nasání atmosféry, musím říct, že byla příjemná, veselá a byla cítit ta soudržnost, která všechny spojovala v rámci jednoho projektu.



Pro sebe a snad i pro vás jsem si fotila vstupní prostory muzea, které směřují na zahradu ke kavárně.





Ve vstupních prostorách je vždy instalována nějaká výstava, tenkrát malovaly děti.



A tohle mě břinklo do nosu při cestě domů. Foto od auta.