když musím, tak musím

Ještě pár slov k pátku. O výstavě jsem už tady psala. Návštěva výstavy bylo tentokrát rychlé rozhodnutí. Témata do novin si jako externí redaktorka vybírám sama a většinou píšu, co se mi píše snadno, o čem něco vím a co mě baví.

V našem regionu se už asi rok? řeší problém nové spalovny a tomto tématu píše Bára jako hlavní redaktor.

Mně se toto téma dosud vyhýbalo, i když jsme jej doma samozřejmě rozebírali a vyjadřovali svůj názor prostřednictvím anket. 
Ale tématem ZEVO vás nechci unavovat, jistě máte v regionu svoje vlastní problémy.

Konečně se dostávám k tomu, co chci vlastně napsat. Ve čtvrtek jsem psala na toto téma článek, protože, když vás požádá nový starosta a pošle sám podklady, tak to prostě uděláte. 
Byla jsem tématem natolik unavená, že jsem začala hledat nějakou kulturu, a proto ta páteční výstava.

Můj muž si naplánoval už před pár dny nákup a já s ním normálně nemusím. Ba naopak, většinou mě ani nechce, protože prostě umí nakupovat líp a hlavně nesnáší moje zkratky v Kauflandu, abych se rychle dostala k pokladně. Jo a každému vypraví o mé "lásce" k nakupování s vtipem sobě vlastním a říká, že, kdyby blízko vchodu byly hned pokladny, udělám si rychlou zkratku a bude mi jedno, že chleba nemáme. Kytky jsou hned u vchodu.

Ve čtvrtek říkám: jedu s tebou na nákup, páč jdeme na výstavu. Stejně nic moc nepotřebujeme jen chleba a kytku do vázy, tak to bude rychlý nákup.

Díky mně byl skutečně rychlý, i když můj muž stejně po marketu pobíhal a coural, zatímco já jsem se nenápadně šinula s košíkem k pokladně.

Nakonec do výstavy zbývala hodina času. Dřív bohužel neotvírali.

Co s tím? Můj muž na rozdíl ode mě není milovník kaváren. Já, kavárenský povaleč používám kavárnu i k práci.

No, měli jsme jít na kafe, páč už si nás možná dají naše děti do občanky. 
Už zas hromadíme. Hlavně že několikrát do roka třídím a posílám do dalšího kola.

Místo do kavárny jsme si řekli, že se jen tak podíváme do Pepca. Nic nepotřebujeme a po velkých lednových nákupech ani není peněz nazbyt.

Já se sice znám, ale můj muž je ten arbitr: 
prosím tě, na co ti tohle bude? jen se ti to líbí...
To fakt nepotřebuješ.

Tedy byl arbitrem do pátku.

Tam se to někde seklo a vše je jinak.

No prý se dvojice časem podobají.

Já jsem si do košíku vybrala dva hrníčky. To si můžu dovolit, páč jsme jich spoustu, které nás už nudili a nemohli jsme se na ně koukat, dali do dalšího kola. A za druhé jsme zjistili, že ty původní zřejmě byly nerozbitné a ty nové se rozbíjejí v podstatě na povel. Můj muž mi rozbil ovečku, kterou jsem si koupila nedávno taky v Pepču, tak jsem hledala adekvátní náhradu. 
Nemohla jsem se rozhodnout mezi tyrkysovou lamou a šedou kočkou.

Tak si kup obě, panebože... 
A ještě jsem koupila nový betonový květináč (zase jsem si koupila novou pokojovou kytku, i když je fakt neumím) a v tom přišla ta změna.
 Můj muž objevil nádobu či asi původně květináč, který vypadá jako velká rozbitá skořápka.

Hele, to by bylo pěkné krmítko

To nemůžeš zavěsit, to ptáci rozbijí.

Tak na co by to mohlo být?

No má to být asi květináč, ale to nebude mít kytka moc světla anebo bude zadkem do místnosti a nevynikne.

Neustále se vrací k regálu a prohlíží domnělé "krmítko".

Panebože, když se ti to líbí, tak si to kup a pak vymyslíme, na co to bude.

Tohle říkám ježíš já??!! To není řečeno mně???

Tak tohle si chvíli užívám. Ovšem jen to té doby, než si uvědomím, že už kolem mě není nikdo, kdo mě bude držet při zemi.

Trochu mě teda děsí, že název dnešního příspěvku bych vlastně měla opravit. 

Když musíme, tak musíme...
Jo a ta skořápka zatím trůní na konferenčním stolku a jsou v ní voňavé čajové svíčky, aby byly v dosahu, páč pálíme každý den.