přátelé stejného druhu

Již mě irituje neustále připomínaný titulek posledních dnů - "spáchal sebevraždu, protože byl gay". Nechápu, proč je vždy nutné při jakékoliv události zdůrazňovat sexuální orientaci, navíc jen tu jedinou. Nemyslím si, že toto je důvod k sebevraždě (ostatně i kdyby byl, proč to zdůrazňovat?), i když o tento konkrétní případ jsem se nezajímala, protože bulvár fakt nemusím. Titulek mě přinutil k zamyšlení a uspořádání myšlenek. Kdyby sebevraždu spáchal hetero, nebudou přece titulky vypadat: "spáchal sebevraždu, protože byl heterosexuál".
Znám dost šťastných gayů, takže tato sexuální orientace pravděpodobně nebude v dnešní době a v našich podnebních pásmech hlavní příčinou sebevražd. Statistiky nesleduji, ale důvody budou podobné, ať už je to ten nebo ten.
Gayové a v menší míře i lesbičky vždy patřili do mého, respektive našeho života a mám je ráda. Považuji je za přátele stejného druhu, je s nimi legrace a člověk se s nimi cítí tak nějak volně. Možná mám pocit volnosti proto, že jsem se setkávala vždy s přímostí a nemusela jsem přemýšlet, jak vypadám a zda jsem dostatečně upravena apod. Bylo by to ostatně zbytečné:-). Kritiku jsem sklidila vždy - špatně nalakované nehty, panebože co to máš na sobě za svetr, běž se převlíct, vůbec Ti nesluší :-), takže nějaká zvláštní úprava před setkáním by byla jako " házet perly sviním". Protože jsme vždy žili, tedy naše početná rodina v blízkosti přátel stejného druhu, v některých fázích života bylo setkávání intenzivnější více někdy méně, nemuseli jsme naše děti učit toleranci, nebyl důvod. Nevnímali nikdy gaye či lesbičky jako něco zvláštního či dokonce nepatřičného, ale jako součást našeho života. V naší rodině, kam moje paměť sahá, se nikdo takový nevyskytoval, takže odsud naše vnímání, nechci říct tolerance, tolerovat není co, nepramení. To jen pro upřesnění. I když vím, že vypořádat se s "jinakostí" a být v menšině musí být zpočátku problém. Ale kdo proboha určil, jak má vypadat láska? Kdo má to právo rozhodovat, co je správné a co ne? Kdo má právo určovat, jak má vypadat život někoho jiného? Žij a nech žít...
Nejkrásnější vyznání lásky mi napsala žena, a to i přestože pisatelka věděla, že vyznání nebude a ani nemůže být opětováno, protože jsem se narodila jinak.
Jsem naivní a myslím si, že moje vnímání světa je většinové aspoň v mém nejbližším okolí, proto se těžko vypořádávám s opakem . Můj velmi dobrý kamarád, kterého znám léta, při našich debatách vypadal, že pestrost života vnímá stejně jako já. Až na pár otřelých vtipů a rádobyvtipných poznámek jsme se vždy bavili otevřeně a měla jsem pocit, respektive jsem o tom nikdy nepochybovala, že jsme zajedno. Dlouho jsme se neviděli a sešli jsme se na plánovaném obědě. Po pár prvních zdvořilostních frázích  jak se máš, co děláš, se mi svěřil, že má problém s již téměř plnoletým synem, Syn zažíval nějakou dobu šikanu a pokusil se o sebevraždu. Syna mého kamaráda moc dobře znám a mám jej ráda, proto jsem byla šokována, co se s tím milým a vnímavým klukem děje. Z kamaráda nakonec vypadlo, že je to tragédie, že si to takto nepředstavoval a že doufá, že je to jen takový úlet a že ho to přejde. Pořád jsem plně nechápala, o co jde. Jen jsem pochopila, že se to vůbec netýká pokusu o sebevraždu. Lezlo to z něj strašně pomalu. Panebože můj syn je gay. Celá restaurace musela slyšet můj úlevný povzdech. A to je vše?? To přece proboha není problém. Aspoň by neměl být pro tátu. Byla jsem v šoku a pořád jsem si myslela, že to není tak vážné. Ale bylo. Netrápil se ani tolik kvůli pokusu o sebevraždu, který byl spíše demonstrativní, ale tím, že tohle ho potkat nemělo. Byla jsem zděšená. Panebože, největší problém srovnat se s tím má zřejmě jeho syn a on mu má pomoct... Později jsem se dozvěděla, že se synem nemluvil několik týdnů. Co na to říct? Je mi z toho smutno.
Žij a nech žít! Buď chvála pestrosti života.