(první
verze po více než čtvrt století již bude zřejmě součást mého
dědictví a skončí s některou knihou v antikvariátě, milí
pozůstalí hledejte – při každém stěhování jsem příběh
někde viděla)
Sedím
a připadám si nepatřičně. Ostatně možná si nikdo nepřipadá
patřičně v čekárně u lékaře. Ještě nejsem ani v Kristových
letech, takže s závažnou nemocí jaksi nepočítám.
Sedím
tady již několik hodin??! a můj strach z diagnózy vystřídala
netrpělivost. Již delší dobu pozoruji okolí, protože už ani
číst mě nebaví. Všem mým spolutrpitelům je minimálně třkrát
víc než mě, myslím každému zvlášť, ne dohromady, takže
jejich témata hovoru nejsou nijak lákavá. Najednou připoutá moji
pozornost nově příchozí. Dáma sem také nějak nepatří, i když
věk by odpovídal.
Vítá
se s velkou radostí s paní sedící vpravo ode mě a já vyslechnu
zajímavý rozhovor. „ Andulko, Tebe už jsem neviděla, kde se
tady bereš? Myslela jsem, že žiješ v Londýně.“
Ha
vysvětlení nepatřičnosti je nabíledni!
Dáma
z Londýna začíná vyprávět neuvěřitelný příběh. Přijela
do Čech na pohřeb svému příteli ze studenských let. Na pohřbu,
jak už to bývá, se sešla celá parta přátel, která se scházela
nejen za vysokoškolských studií, ale i v pozdějších letech. Po
pohřbu, jak velí celkem pro mě nepochopitelná tradice, se jde
zapít žal. Někdo rozhoduje spontánně, že všichni navštíví
kavárnu, kde se vždy jednou měsíčně pravidelně scházeli a
kde měli svůj stůl. Deset let je dlouhá doba, možná už kavárna
ani nestojí.
Kdepak,
kavárna je v jinak nejistém čase jistota, stojí pořád. Většina
kaváren je ještě z prvorepublikových dob, i já se někdy ráda
stávám kavárenským povalečem.
Jeden
pohled stačí, aby zjistili, že "jejich" stůl je obsazen, respektive
jej zdobí cedulka rezervé. S lítostí hledají jiné vhodné
místo. V tom přichází číšník, jehož upravený vzhled a
celkové vzezření odpovídá spíše první republice než počátku
80. let a sundává ze stolu cedulku rezervé. "Prosím posaďte se,
ten stůl je rezervován pro vás." Na udivený výraz všech
přítomných jen lakonicky odpoví: věděl jsem, že jednou zase
přijdete. Rezervuji vám váš stůl každé první úterý v
měsíci. To byl přece váš den.............. Panebože dnes je
úterý!
Příběh
mě tak zaujme, že z otevřených dveří ordinace se ozývá
netrpělivý hlas sestřičky, která už po několikáté vykřikuje
moje jméno.
Od
té doby jsem slyšela z otevřených dveří ordinace svoje jméno
ještě mnohokrát, ale toto bylo naposledy, co jsem měla strach jen
sama o sebe. Od té doby jsem se bála o mého muže, naše děti,
rodiče a v neposlední řadě i naše zvířata. Zažívala jsem a
zažívám také příběhy smutné – nikdy nezapomenu, jak mě můj
táta žádal, abych to byla já, kdo rozhodne, zda má přijít o
svoji nohu a celý operační sál čekal na můj rozsudek. Vím, že
po dohodě s lékaři jsem se rozhodla správně, ale přesto to bylo
těžké rozhodnutí. Můj táta poslechl a život si prodloužil o
několik let.
Čekárna
u veterináře je velmi podobná té lidské a i tady se odehrávají
podobné příběhy .
Ten o hodném panu doktorovi, které léčí bílé myšky....
Děti
přinesou umírající bílou myšku a druhý den si odvádějí
zázračně vyléčené zvířátko. Blahá nevědomosti! Tato
zvířátka se mimo veškeré přírodní zákonitosti dožívají
dlouhého věku ….To jen potvrzuje, že i veterinář musí
mít trpělivost s lidmi, nikoliv jen se zvířaty, jak by se dalo
předpokládat. Naše rodina je toho zářným příkladem.
Rodinná
rada rozhodla, že se musí s naší Čičinkou k lékaři. Asi
umírá, je tři dny apatická, nejí, zkrátka je asi konec. Odvoz
si vylosovala moje prostřední dcera, která se svým otcem doprovází
našeho malého rodinného příslušníka k lékaři a zbytek rodiny
doma netrpělivě očekává konečný verdikt. Pomalu se v duchu s
naším milým zvířátkem loučíme. V tom vchází moje dcera a
můj muž s hurónským smíchem do dveří, přestože nesou
nemocnou kočku bez známky zlepšení. Panebože měla jen zácpu!
V
těchto chvílích všem lékařům ať již lidským či zvířecím
blahořečím. Vydrží mi to však jen do dalšího příběhu z
čekárny.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Moc děkuji za návštěvu a za milé komentáře, které mi zde zanecháváte. Díky za váš čas.