život na čisto

toulky.kolas.cz

Ani po 35 letech manželství si nemyslím, že mám patent na dobré vztahy. Vždy jsem byla za "vrbu" a lidé se mi bůhvíproč svěřují. Já jsem přesně ten typ, který nevyzvídá, podrobnosti jej nezajímají, drby nesnáším, tak možná proto.
Některé věci však mám kategoricky dané a vím, že narušený vztah v žádném případě napravit nemohou. Čtení sms, emailů či deníčků našich dětí sem patří. I když jsem našla deníček některého z našich dětí nejednou, nikdy jsem jej nečetla. Ponížila bych sama sebe. Nebo to možná bylo ze zbabělosti, co se dozvím o sobě z deníčku puberťáka :-) Co nevím, neexistuje ... I když jsme rodina, manželé, každý má právo na své soukromí, a to jsem se snažila vždy dodržovat. Možná to mám snadné, protože nejsem zvědavá. I když jednou jsem čistila kapsy u kalhot mého muže před praním, a ani to už raději nedělám, nechávám to na něm a našla jsem paragon na župánek. Byl předvánoční čas, tak jsem mlčela a nechtěla zkazit mému muži překvapení. Překvapená jsem byla já, když pod stromečkem žádný župan nebyl. To jsem se tedy hned přiznala, protože mé provinění bylo menší. Když jsem viděla, že je i můj muž v šoku, nechala jsem to být. Časem jsme případ uzavřeli. Byl to totiž nevhodný a možná i zlý vtípek spolupracovníka, který s napětím čekal, jak to u nás dopadne. Vyslechla jsem dost příběhů, ve kterých hrála roli přesně taková maličkost a stala se důvodem rozvodu.
Takový život na nečisto by byla možná pro někoho prima věc. Vyzkoušet si soužití s několika partnery, vyzkoušet si výchovu na několika dětech a pak to celé škrtnout a začít znovu bez chyb:-) Já jsem však ráda, že život máme jenom jeden, jinak by to byla nuda a právě s těmi omyly je zajímavý.
Naše manželství bylo v začátcích celkem italské, takže žádné idyla, ale nikdy jsem se s mým mužem nenudila a není to ani teď. Byla jsem celkem impulzivní, tzn. oheň u zadku, takže sbalené kufry nebyly ojedinělou záležitostí. Pozor, moje sbalené kufry, Já to mám nastavené trochu jinak. Být nekompromisní a netolerantní ale myslím k mladému věku patří. Až časem jsem se naučila, nebo život mě naučil, rozlišovat, co je podstatné a co není a co stojí za tak velkou námahu, jako je vybalování kufrů a vracení věcí zpět na svoje místa, to je opruz  :-). Sbalené jsem je měla vždy hned..
Takže naše vztahy nebyly nikdy idylkou a jednou dospěly i do stádia téměř konečného. Občas je však nutné udělat něco neočekávaného, ale bez ponížení toho druhého. Někdy pomůže pro nepřítomného partnera, který se rodině začne vzdalovat a nemusí to vždy být tak, že utíká do náruče někoho jiného, připravit oslavu narozenin i s dortem vše velmi slavnostní, potom nečekat zbožně na oslavence, ale sbalit děti a odjet na dva dny pryč. Někdy stačí na chvíli zažít pocit ztráty, abychom si uvědomili, co vlastně chceme.
Co mě dnes donutilo psát o vztazích, je můj pracovní projekt Dřív než řeknete Ano. Nevím, jestli to byl důvod, proč se poslední týden kolem mě rozvinula debata o vztazích a proč jsem vyslechla nespočet různých příběhů, které se týkaly tohoto tématu. Ať už to bylo cokoliv, uvědomila jsem si, proč vlastně zaznamenávám příběhy našeho života již delší dobu a teď nemyslím jen prostřednictvím tohoto blogu. Ten se narodil nedávno.
Do noci jsme já, můj muž a náš společný známý řešili vztahy své i druhých, a již trochu "ovíněni" jsme vzpomínali na různé vtipné i méně vtipné historky. Můj muž nikdy nežárlil, i když bych si to na počátku našeho manželství přála, ale nyní mě překvapil, jak moc dobře si pamatuje, můj noční tah s mojí sestrou před 10-11 lety a vybafnul na mě, že dodnes nezná tajemství mých ztracených hodinek, které mu dal druhý den jeho známý se slovy, že se našly u bazénu známého zámku. A já neprozřetelně říkám, no vždyť jo, byly jsme nakonec u bazénu. A v tom to přišlo, jak to že jsi mi lhala, vždyť si říkala, že jste tam nebyly....... Panebože, je to dávno a ze vzpomínek mi zůstal jen pocit a vzpomínka, jak hezky jsme si to spolu užili, vzhledem ke vzdálenostem našich bydlišť se s mojí sestrou nevidíme tak často a příležitostí k nočním prostopášnostem tedy není mnoho.. A protože lhaní nepatří k mým vlastnostem, nemohla jsem pochopit, že bych mu tenkrát lhala. A protože můj muž konečně žárlil, zpoždění sice 20 let, vrtalo mu to hlavou i druhý den, sedla jsem a napsala zoufalé sos ségře, panebože jak to tenkrát bylo. Přišla odpověď: nikde jsme nebyly. Šly jsme z hospy dom za Othelem a hodinky ztratilas buď po cestě anebo v hospě. Panebože říkám si ještě trochu tupá po předchozím nočním hýření, komu se tenkrát říkalo Othelo? Už odesílám email a než dorazí na druhou stranu, začnu se strašně smát. Už znám odpověď. To přece myslí mého muže :-), ale tenkrát to Othelo nebyl, to mě omlouvá, Jsem ráda, že jsem tenkrát nelhala.
Ségra však hned dí: ty si nic nepamatuješ, teď vůbec nevím, jestli mám Tvým příběhům věřit?!
A proč myslíš, že jsem začala psát příběhy mého života a posléze blog? Je totiž nutné vše zaznamenávat, páč si nic nepamatuju :-)
Jen pocity. A ještě vůně okamžiku.