O svém zdravém rozumu jsem pochybovala několikrát v různých situacích. Spěchám na jednání, moje asistentka již stepuje a ukazuje na hodinky a důrazně artikuluje: nestihneme to, když já sbírám po stole vše nutné na jednání a ještě diář. V tom zazvoní telefon, s telefonem na uchu hledám opět zběsile na stole v očích šílený výraz. Panebože já nemám telefon! Ztráta telefonu je vždy drama, ale ztráta služebního telefonu je horor a noční můra bezesných nocí. Databázi telefonních čísel bych už nikdy dohromady nedala. Kam jsem ho proboha položila?! V hlavě si stačím za probíhajícího hovoru přehrát místa, kde jsem mohla telefon nechat. Hovor ukončím, ale pořád hledám a na dotaz mé asistentky, proboha co Ti chybí, odpovídám no proboha telefon. Obrácené oči v sloup a hurónský smích mě teprve vrací do reality.
Storku s telefonem dovedla k dokonalosti ovšem moje dcera, která mi napsala z Paříže: buď jsem fakt už přetažená anebo úplně blbá, Nemohla doma najít mobilní telefon, tak se prozvonila z pevné linky. Za hodinu koukne na telefon, jé zmeškané číslo. Zvedne telefon a vytáčí. V tom začne zvonit pevná linka. Položí mobil a letí zvednou pevnou. Než doběhne, telefon přestane zvonit. Panebože, to někdo nevydržel?! Po pár vteřinách jí začne docházet, co se stalo. A od té doby je už jen smějeme. Pokud by nepoložila mobil, slyšela by ozvěnu svého hlasu. No fakt jak z grotesky.
Telefonní přístroj na fotografii, je nefunkční, takže nám by se toto stát nemohlo. Prozváníme se navzájem a samozřejmě v duchu výše zmíněného se za hodinu ptáme: tys mi volal? Mám zmeškaný hovor :-) Přístroj našel můj muž, který je sběratelem krásných i podivných věci. Moc se nám líbil, dokonce vyhrál ve světě ještě za totality nějakou cenu designu. Už s námi žije.
Hodil by se ovšem funkční naší druhé dceři. Když nemohla najít mobilní telefon, psala mi zoufalé emaily: mami, prozvoň mě a to je teprve opruz. Zvoníte zvoníte a nikdo nezvedá, takže píšete zase email a tak to trvá téměř hodinu. Po té přijde zoufalý email, mami konči, pravděpodobně se za chvíli ten blbý telefon vybije.
Takže motto posledních dnů zní: buď jsem přetažená anebo úplně blbá :-)
Milá Marti, směju se a zároveˇm ani nevíš, jak chápu, jak rozumím, jak blbnu též:o))...já a mobil = jsem někdy jak debil. A to nepřeháním, myslím, že tato rovnice jě někdy platná! Oč bylo jednodušší, když ležel telefon na stejném místě, sluchátko bylo k němu tzv. připoutáno tou kroucenou šňůrou a ta mohla maximálně vypadnout z ruky, ale pořád držela u telefonu.. Mně občas spadne mobil, v tom lepším případě se jen někam schová, pod stůl, pod židli...v horším a pravděpodobnějším se rozpadne na několik kusů a je po telefonátu..Než já ho sestavím a znovu nahodím, uplyne už i určitá doba, kdy na původní rozhovor navázat už ani nelze..no nic:o))),jen jsem tě chtěla uklidnit, že jsi jen jedna z mnoha , řekla bych naprosto normální, nevybočující, prostě naše:O)). / jinak tu telefonní disignovou oranžovou pecku jsme měli taky, k tomu stála u disignové oranžové lampy a úžasně jim to tam spolu slušelo..a obě tyto pecky skončily v kontejneru při stěhování..ach...když jsem ho teď uviděla, nostalgicky mi zaslzelo oko..Měj se moc krásně ! Inka ( ještě jsem chtěla napsat, že nepomáhají ani pouzdra na telefon, šňůra apod. , většinou pak se hledá obojí:o))/ to je moje zkušenost../ :o)))
OdpovědětVymazatAhoj Inko, máš pravdu, nějaké obaly a šňůrky jsem už dávno zavrhla. Jen další zbytečné hledání :-) Stačí, že hledám telefon, který mám u ucha, celkem běžně. No je to jako s brýlemi na nose. Hezká rovnice mobil - jsem někdy jak debil. Nostalgicky koukám někdy na oranžový úžasný kousek :-)
Vymazat