jsem na černé listině!!!

Od roku 1996 je mým pracovním nástrojem počítač a vzhledem k průpravě v bance jsem celkem zdatný uživatel, takže mě tedy nikdo z okolí nepodezírá, že bych se technickým vymoženostem snad vyhýbala. Chytré telefony však opravdu nemusím, v tom jsem velmi konzervativní. Chci, aby to volalo, případně poslalo sms, používám ještě tak kalendář na připomínky, fotím a to mi fakt stačí. Nečtu na něm emaily, páč u této činnosti trávím i tak většinu dne, takže na mobilu třeba v autobuse fakt ne. Nepotřebuji být připojená či spojená se světem 24 hodin denně a na facebooku nejsem závislá, život známých sleduji průběžně a nemám pocit, že mi něco uteče,  když tam nejsem několik dní. Nesnáším navíc dotykáč, páč se svojí manikúrou mám s ovládáním problém a nedokážu nikomu zavolat, nevyhledám ani totiž kýženou osobu, kterou potřebuji. Stačí mi tlačítková Nokia a vzhledem k tomu, že ji mám na dvě sim karty najednou, na služební i soukromý telefon, už to je problém, takže žádné další složitosti.
Ale i tak se problémům s chytrými telefony nevyhnu. Stačilo, když se zbláznil mobil mojí dcery a sám od sebe mi volal a to i několikrát za den a v pozdním večeru. Po zvednutí bylo na druhé straně ticho anebo divný šum, takže jsem byla vyděšená, že se něco děje. Když jsem volala já dceři a vyzváněla a vyzváněla do té doby, než mi přišel email, prosím vím, že voláš, ale nejde mi to zvednout:-)  To mě se tedy fakt nestává.
Můj muž vlastní samozřejmě chytrý telefon také, jak jinak a využívá jej mimo jiné i k brouzdání na netu apod., zkrátka jinak než já, ale jak jsem se měla přesvědčit, všechny funkce opravdu nezná ani on.
Posledních pár dní jsem se mu nemohla vůbec dovolat. Telefon jednou cinknul a po té mi napsal, že můj hovor je odmítnut. Nejdříve jsem se domnívala, že mi jej můj muž položil, protože teď nemůže hovor přijmout, já to také tak dělám. Bylo mi však divné, že mi ale pak nezavolá zpět, což jindy činí okamžitě. Nakonec jsem mu psala sms jako nemohu se dovolat a to byla otrava, protože raději volám.
Když to trvalo už několik dní a já jsem musela na svém telefonu dokazovat, že jsem mu skutečně volala, protože on žádné stopy po volání na  mobilu neměl, začalo nám to být divné. Restartoval několikrát mobil a nic. Technika pořád stávkovala. Jo technika! Pachatelem byl nakonec někdo jiný než chytrý telefon.
Vtipně jsem jen  prohodila: to vypadá, že mě máš nějak zablokovanou, abych Ti volat nemohla hahaha :-) A jak bych to prosím Tě udělal?! Tam nic takového ani nejde.
A včera ho slyším, jak se při hraní s telefonem začne řehtat hurónským smíchem, až má slzy v očích. Ptám se proboha nějaká vtipná sms nebo co? Ne, já jsem hledal, proč se mi nemůžeš dovolat, až mi to u Tvého telefonního čísla nabídlo, zda Tě chci vyjmout z černé listiny!!!!
No v pracovním životě jsem již několikrát byla na černé listině, v osobním možná někdy taky a ani o tom nemusím vědět, ale v mobilu mého manžela nikdy..
No, vše je jednou poprvé :-)

trpaslík na zahradě?!

Máme rádi krásné věci, i když to je velmi subjektivní pojem, všichni přece mají rádi krásné věci:-) Jak jsem se již zmínila v jednom příspěvku, prolézáme s mým mužem antiky, vetešnictví a bazary, ale spolu většinou koupíme jen velké věci - jako naprosto zbytečné krásné harmonium, nádhernou starožitnou komodu v Paříži (rovněž už jsem psala v příspěvku Hurá na Paříž) apod.
Malé věci kupuji spíše sama, protože to je věc rychlého rozhodnutí a konzultaci vzhledem k nižší pořizovací ceně nepotřebuji. Zkrátka, jak říká moje kolegyně z redakce, kupuji zbytečnosti na prach. Občas obzvláštním náš příbytek i něčím novým a ne z druhé ruky, jako je např. ptáček v kruhu z vitráže do okna zakoupený u Střelkyně.

Moje další úlovky jsou hrníček na dušičky, kam by se vešlo tak pět vlašských ořechů, velmi malá dóza s víkem zdobeným lístečkem, naprosto zbytečná a jako cukřenka nepoužitelná, páč by se tam vešlo cukru tak na dvě tři kafe :-), malované karafky s víkem, které by šly použít např na ocet či olivový olej, ale zatím jen zdobí...  a to je jen část z mých úlovků. No někdo zkrátka sbírá houby, to já neumím, páč vidím jen ty s červeným kloboučkem a já zase sbírám zbytečnosti všude, kam přijedu.

Ale trpaslík do našeho repertoáru krásných věcí nikdy nepatřil. V podstatě jsem vzala trpaslíky na milost až po shlédnutí filmu Amélie z Montmartru, to však neznamenalo, že bych snad toužila někdy ho vlastnit. Nejdřív musím podotknout, že můj muž názor do určité doby sdílel, máme podobný vkus a trochu snad i cit pro rozpoznání kýče.
Jednou jsem přijela z práce domů a po vstupu brankou můj cit pro umění a krásné věci dostal velký zásah. Na zahradě trůnil trpaslík!!! Byl velmi omšelý, v podstatě v surovém stavu už bez barev, trochu bezdomovec. Asi chlapec něco už pamatoval. Byl však nainstalován tak, abych jej nemohla za žádnou cenu přehlédnout. Můj muž miluje vtipné situace, nebo spíše je utváří tak, aby se vtipnými staly a i celkem banální situaci dokáže vyfabulovat, v podstatě napsat scénář a dovést k preciznosti. Takže trpaslíka postavil na naši krásnou fontánu (ta bohužel vzhledem k velikosti obývá naši minulou zahradu), abych byl můj šok co největší :-)
Můj muž je sběratel a nálezce, takže neustále vracíme peněženky, mobily, složku s důležitými dokumenty apod. Ale toto?! Panebože, toto pěkně začíná. Začala jsem pochybovat o jeho zdravém rozumu a zasáhla mě panická hrůza z vidiny, kterou znám jen z televizních novin - malinkatá stezička vedoucí k našemu domu a jinak všude harampádí a jiný, promiňte, "bordel" na zahradě, na dvoře, zkrátka všude až po střechu domu. Chtěla jsem mu dát ale ještě šanci, než trpaslíka vyhodím do "kulatého šanonu", přece jen se nemohl tak náhle změnit a nechala jsem jej tedy vyprávět příběh.
On to je totiž trpaslík s příběhem. Můj muž se vracel z práce autem domů a na druhé straně silnice viděl smutnou postavičku (no mému muži se zdála velmi smutná) stopovat, no zkrátka trpaslík cestovatel. Obrátil tedy auto do protisměru a milého trpaslíka sbalil a vůbec mu nevadilo, že toho chudáka veze zase zpátky, odkud chtěl zřejmě trpaslík pryč. Vždyť stopoval opačným směrem. No zkrátka nemohl ho tam nechat. No dobře, řekla jsem si. Chvíli to vydržím, třeba se rozpadne nebo co?
A co myslíte? Krčí se za tulipány na naší další zahradě a já musím všem našim přátelům a známým odpovídat na celkem pochopitelné dotazy: proboha proč vy máte na zahradě trpaslíka? To bych do vás neřekl.
No a tak pokaždé musím vyprávět příběh našeho ošuntělého trpaslíka cestovatele :-)

justýnka

Velmi chytré a hodné zvíře, které si vybralo svoji rodinu a místo k žití samo, jak jsem již psala zde domácí mazlíčci a jiná milovaná havěť. Od té doby s ní zažíváme samá dobrodružství a komické situace. Justýnka se dokáže domluvit a říct si o vše, co potřebuje. Komentář k fotografiím asi není nutný, ale přece jen: No promiň, já už jsem Ti musela shodit ten kufr s prací z psacího stolu, páč si už nebylo kam lehnout... a nakonec v tom kufru k notebooku je to lepší :-).
Občas však hned nepochopíme, co nám sděluje, protože používá většinou svoji zvláštní posunkovou řeč, potřebovalo by to překladatele. Z domu máme ven na zahradu celé prosklené dveře a ona, pokud chce domů, dokáže zaklepat, ale ten výraz, který je vidět za těmi dveřmi: panebože toto trvalo, už mám od klepání úplně odřenou packu.
Ovšem z druhé strany dveří provádí ještě zajímavější věci, pokud vidí, že jsme venku a ona je doma. Postaví se na zadní a v plné své kráse zvící velikosti jezevce začne do dveří bušit oběma packami. Pokud se však domníváme, že to znamená jediné, že chce za námi ven, není to vždy pravda. Bohužel se nám ji v této výhrůžné pozici nepovedlo zvěčnit, protože zkuste stát dlouho na zadních, když normálně stojíte na čtyřech?. Když si můj muž dával před pár dny ráno na zahradě kuřáckou a už po třetí otevřel na výhružné klepání malými pacičkami dveře se slovy no tak pojď ven, nebylo to přesně ono. Justýnka byla celá šťastná, když konečně pochopil a šel za ní do domu a ona ho mohla přivést k úplně prázdné misce s výrazem: panebože, tys mi nedal snídani !!! No ještě že nedokáže mlátit tou miskou :-)
Když jsme se sem nastěhovali, chvíli trvalo než jsme se dostali, tedy respektive můj muž, k opravě plotu, který sousedí se starým mlýnem. Mlýn je sice krásný, ale trochu ruina, takže tam nikdo nebydlí. Je na prodej už dlouho, takže nám neopravený plot ani moc nevadil. Počítali jsme s tím, že jej uděláme nový, ale situace se změnila a na nový nebylo. Mezitím se naučila Justýnka chodit přes ten plot k sousedům na zahradu. Když už bylo jasné, že na nový plot nebude, můj muž jej opravil. Ale bohužel špatně. Zoufalá Justýna běhala kolem plotu a hledala otvor, kterým chodila na výlet. Byla velmi nervózní a v podstatě s námi nemluvila, protože pochopila, že my jsme strůjci jejího neštěstí. Vydrželi jsme to jen pár dní.
Na můj návrh jsme porušili pravidla sousedského soužití :-) a můj muž vystřihl plot a vytvořil inteligentní umělou, ba přímo uměleckou díru, tedy otvor do plotu. Jinak to prostě nešlo. Pak ovšem ještě musel naučit Justýnku, že je to nový vchod na zakázané území, protože to nebyla přesně ta díra, kterou tam měla ona předtím a ani nebyla na stejném místě. A ještě, aby to měla pohodlnější, k díře jsme postavili bednu, kam uklízíme polštáře z našeho zahradního sezení (hodila se tam).
A Justýnka? Je celá šťastná, když tam zase smí. Jen, když přijedou sousedé jednou za měsíc posekat trávu, letí za mnou celá rozrušená a vrtí vztekle ocasem a je úzkostná a já vím, že mi říká, někdo mi vlezl na mé území. Nikdo jí nevysvětlí, že není její a tím nově vyrobeným otvorem jsme ještě vlastnictví prostor potvrdili. No doufám, že se to dlouho neprodá, ne to je ošklivý, to sousedům nepřeju, ale na druhou stranu určitě to bude chvíli trvat, než se tam začne něco dít, páč nevím, co by ten náš jezevec dělal :-)

konečně!

Dnes jen velmi krátce. Jak jsem již psala v předchozím příspěvku zahrada čaruje?, máme na zahradě magnolii. Je to naše první magnolie v životě, tedy spíše pokus o magnolii :-) Jsme s mým mužem trochu jako "kozel zahradníkem" a už jsem jednou psala, jak jsme s velkou slávou opečovávali plevel několik týdnů, ba i více, zalévali a hnojili a čekali až pokvete...
Všude v okolí magnolie už dávno kvetou, jsou samý květ, jen u nás pořád nic.
Před pár dny se objevilo poupátko a já každý den čekám, kdy rozkvete.
Až dnes. Konečně! Jediný květ, ale máme velkou radost. Doufám, že příští rok bude mít i bratříčky :-)

zahrada čaruje?

O naší zahradě jsem již psala v několika příspěvcích, naposledy tady vánoční dárek k velikonocům, tak jen lehké opakování.
Zahradu teprve tvoříme, koupili jsme ji s domem před dvěma lety, takže tvoříme pomalu a čekáme, co nám sama ukáže. A ona ukazuje, dokonce čaruje. Opět se letos objevily tulipány na různých místech, kde v loni nebyly, tu je jeden solitér, o pár metrů dál další, pak trochu víc kamarádů pohromadě atd. Plánujeme si, že je přesadíme na jedno místo a vytvoříme lán. Nevím, jestli se nám to však podaří vzhledem k jejich každoroční hře Škatule, škatule hejbejte se.
Ovšem letos vyrostly i jiné záhadné kytky, které krásně kvetou a přísahám, že v loni tady nebyly. Můj muž říká, že je to moje vina, protože jsem vyhlásila soutěž, ostatně jako i na našich předchozích zahradách, že vedle mě přežije jen silný jedinec :-) Kdo nepřežije, druhou šanci už si nezaslouží, tak se mi snaží všichni dokázat, že na naši zahradu patří .-).
Už se nám povedlo najít místo i pro naše zahradní obrazy, které jsem "tvořila" pro naši minulou zahradu. Trvalo to dva roky, než nám zahrada ukázala, kam patří a dva obrazy ještě na umístění čekají. Všechny potřebují však již po více než osmi? letech pobytu venku opravit a je to na nich vidět, ale myslím, že na to místo patří.
Máme na zahradě i několik nováčků, kteří přišly s námi a čekaly na své umístění. Musela jsem si zvěčnit poupě magnolie, kterou jsme zasadily hned po přestěhování a ještě nekvetla. Je to má první magnolie v životě. Poupě na fotu má být důkaz, že kvést bude, co kdyby najednou květ upadl do rána?
S krásně rozkvetlou třešní se již zahrada začíná vyloupávat do svojí budoucí podoby. Prostě zahrada čaruje a my s ní :-) Tak se jdu chvíli kochat, protože k tomu zahrada je především.
Hezkou neděli.

opět něco jako recenze?

Tento týden jsme s mým mužem viděli úžasné divadlo, takže o něm musím napsat. O divadle jsem už psala v tomto příspěvku něco jako recenze?,  takže jen malé opakování. Divadlo miluji, ale v poslední době díky naší dceři, divadelní režisérce, miluji spíše alternativní divadlo a klasiku trochu opomíjím. Jsme navíc zhýčkáni divadelní Prahou, takže regionální divadla nás nechávají chladnými. Kolegyně z redakce připravuje každý den do novin kulturní servis, a kdyby tam nebyla fotka Michala Dlouhého, pravděpodobně bych si nevšimla, že v našem městě hostuje příbramské divadlo a i kdyby ano, vzhledem k výše popsanému, by mě to asi nijak nezaujalo. Válka Roseových od Warena Adlera v režii Ondřeje Sokola mi však stála za prostudování a  po dohodě s mým mužem jsem lístky zakoupila. Film samozřejmě známe, takže jsme byli zvědaví na divadelní ztvárnění dramatu. Toto drama samo o sobě je dle mého soudu příliš těžké na divadelní prkna, takže jsem očekávala drama s komickými prvky.
Musím říct, že představení předčilo naše očekávání. Bavili jsme se od začátku do konce a přes smích celého hlediště, jsem některé repliky ani neslyšela :-) Excelentní výkon Michala Dlouhého a Kateřiny Lojdové a obou právníků mi nezkazili ani místy amatérské výkony ostatních protagonistů ve vedlejších rolí. Nestylizuji se do role divadelního kritika, nejsem k tomu kompetentní, ale viděla jsem za spoustu let hodně představení a přehrávání poznám. Obdivovala jsem nejen herecké výkony, Michal Dlouhý mi místy velmi, ale velmi hereckým  projevem, výrazem a někdy i i zabarvením hlasu připomínal svého bratra Vladimíra, kterého jsem znala nejen z filmů, inscenací ale i divadla a milovala jsem ho. Měla jsem z toho až husí kůži, no společné geny se asi nezapřou. Obdivovala jsem rovněž dramaturgii a scénografii, vše bylo opravdu úžasně promyšlené do posledního detailu a samozřejmě chvála režisérovi, bez něj by takto úžasné představení nemohlo vzniknout. Zpočátku mi válka Roseových připomínala první roky našeho trochu italského manželství :-), sbalené kufry jeden nebo druhý apod., ale potom je to opravdu drama.
Popsat tento zážitek je těžké, a proto jen chci říct, kdo můžete navštívit toto představení Divadla A. Dvořáka Příbram, nebo budou u vás hostovat, rozhodně běžte. Z divadle jsem odcházela s rozmazaným makeupem :-) a smíchu není nikdy dost.
Jediné, co mi přišlo již navíc a pro mě zbytečné, byla poslední scéna po pádu lustru a smrti obou manželů, a to hádka obou po smrti před bohem. Asi to mělo odlehčit drama až do konce, ale ono bylo lehce stravitelné a velmi vtipné po celou dobu představení.
Již dost. Zkrátka běžte se pobavit.

malá i velká přání

Včera odpoledne jsem cestovala z mimořádné porady z Prahy a do toho mi do autobusu volala dcera a začala mi vyjmenovávat celé menu na dnešní oslavu narozenin vnučky a já jsem ji prosila, ať o jídle proboha nemluví, páč jsem se od večera nestihla najíst. V tom na mě začal někdo mluvit. Do té doby jsem si ani nevšimla, že si ke mně někdo přisednul. Moje sousedka vypadala jako babička z pohádky a nabízela mi svoji housku k zahnání hladu:-)
Každý z nás má v životě nějaká přání a tužby, malé či velké. Mám vyzkoušeno, že pokud ta přání nejsou urputná, plní se mi. Tu housku jsem si ale nevzala. Nebudu tady vypisovat vše, co se mi splnilo ať už v osobním či profesním životě, ale když o tom tak přemýšlím, bylo toho dost. Život někdy není jednoduchý, víckrát jsem byla dole než nahoře a snění mám ráda a pomáhá.
Svého času jsme s mým mužem postupně během života měli mimo těch klasických přání zaměřených spíše na duševno i dost přání materialistických. Někdy jsme snili o balkóně u našeho jednoho z prvních bytů. Posléze jsme postupně snili o terase, větší zahradě, garáži a samozřejmě o malém domku. Přáli jsme si vše postupně, ale ne nijak urputně a nebyli jsme zklamáni, když nám naše přání nevycházela. Snění je krásné a ve dvou má úplně jinou dimenzi..
Stalo se, jak už to někdy bývá, že nám spadlo do klína dědictví a nám se na první dobrou povedlo koupit krásný dům, ve vesnici mu bůhví proč říkají vila. Pro nás dva je dost velký, ale když se sejdou všichni, ostatně stačí naše tři děti s partnery, není rozhodně tlačenice a dcera mi řekla, že jí to připadá, že je to náš rodný dům. Asi to tak mělo být.. Ale pozor, teď budu jmenovat dál. Ten dům má balkón, terasu, garáž, zahradu, dvůr a nevím, co ještě? Přáli jsme si však jen vždy jednu věc a někdo nám to nasypal vše najednou. Přišlo nám to vtipné, protože využíváme převážně zahradu, terasa a balkón jsou naprosto nevyužity. Z garáže je dílna, páč auto necháváme vždy na dvoře. Tak nevím, nikdy jsem nebyla náročná a nemusela jsem mít všechno. Ostatně pokud nejsme zdraví a spokojení, jsou nám hmotné statky na nic. No nicméně zřejmě toho měl už ten nahoře dost a řekl: dejte těm otravům vše, co si přáli. Jakmile jsme si to po nějaké době uvědomili, přišlo nám to opravdu vtipné. Co teď s tím :-)? Byli jsme spokojení i s málem, takže šťastnější nás majetek rozhodně neučiní, ale jsme tady rádi a rodina a přátelé také, takže to byl asi ten důvod, proč nás to potkalo.
Už když byly děti malé, líbily se mi starožitnosti nebo zkrátka věci, které něco pamatují, ale byla jsem smířena s tím, že na ně nikdy nebudu mít, takže jsem je vždy obdivovala zpovzdálí. Dnes máme starožitný psací stůl, židli, komodu z Paříže, o jejíž směšné pořizovací ceně jsem už psala zde hurá na paříž, ale trošku se nám to vymklo:-) a bohužel jsme na to stejně s mým mužem, to znamená, není nikdo, kdo by nás vracel z oblak na zem. Takže občas vyrazíme do antiku údajně vždy pro nějakou maličkost, stejně jako v Paříži :-) Naposledy jsme jen nakoukli a nic menšího nás nezaujalo než v koutě stojící harmonium. Naprosto zbytečná záležitost, už máme doma piáno, na které hrají naše dospělé děti, když dorazí na návštěvu. Moc se nám líbilo, ale věděli jsme, že takto nepotřebnou věc si nemůžeme dovolit. Už jsem chtěli odkráčet, když nějaký další zájemce začal na harmonium hrát...Krása, ono hraje.
Při odchodu z antiku se jen letmo ptáme na cenu. Cena je překvapivě nízká, ale i tak dost vysoká na náš současný rodinný rozpočet.
Dorazili jsme domů a nezávisle na sobě, no jsme už oba stejně postižení, jsme začali hledat harmonia na netu. Po chvíli jsme si začali sdělovat, že cena byla opravdu nízká, protože mnohem mladší kousky, ne tak pěkně vyřezávané a nehrající se prodávají za dvojnásobek. Abych to zkrátila, volala jsem zoufale dceři, ať nás děti zbaví svéprávnosti, ať si nás dají do občanky, protože to není možné. Zase chceme koupit naprosto nepotřebnou a zbytečnou věc jen proto, že je krásná. Mami, pokud se vám líbí, tak ho kupte, podpoří nás dcera a posléze i ostatní děti. Udělejte si radost.
No a tak je doma a zkouším na něj hrát, tedy hrát, vyluzuji tóny. Je však krásné i se jen na něj dívat, moc mě to obohacuje. Asi na mě dýchá těch jeho prožitých možná sto i více let, nevím přesně a je mi to celkem jedno.
Teď jsme návštěvu antiku na dlouho odložili, protože mi tam opravdu málokdy objevíme něco malého do ruky:-) A máme jen jedno přání. Ať jsme všichni zdraví. Ale myslím si, že té úchylky zachraňovat staré krásné věci a dávat jim nový životní prostor a smysl, se už nezbavíme :-)

vánoční dárek k velikonocům??

K vánocům jsme dostali jako dárek jezírko s fontánkou na zahradu a od té doby jsme na ně mohli jen koukat.
Konečně nastal čas na ukotvení a my jsme si tedy dali vánoční dárek k velikonocům. V pátek sice bylo hezky, ale některé tradice dodržujeme a v pátek se nemá kopat na zahradě, věšet prádlo apod., proto jsme začali až včera. Tedy respektive můj muž.
Jezírko je ukotveno, ale zátiší není ještě dokonalé. Je nutno znovu zasít okolo jezírka trávu a zbytek si necháme ustát...  Čas ukáže, jak nejlépe zákoutí ještě oživit. Ale už teď je to příjemný koutek a zvuk tekoucí vody miluji. Je to taková malá hudba přírody, i když v tomto případě pouze přírodu kopíruje, ale hudba je pravá..
Další počinek do zahrady máme za sebou. Teprve ji začínáme budovat. Před dvěma lety, kdy jsme dům koupili, byla zahrada poseta spoustou malých kamínků okolo záhonů i mimo záhony, pod stromem a prostě všude a všude samé skalky opět s kameny, prostě od té doby jsme likvidovali, co nebylo podle našich představ a teprve nyní můžeme začít budovat. Kameny na zahradě mají své místo, ale na svoje usazení u nás teprve čekají. Budujeme pomalu. Sedíme na zahradě, pijeme kafe a čekáme, co nám ukáže.. Na podzim ukázala a vedle třešně jsme vysadili hrušku a další okrasné keře, jako magnolii a další.
Tak jaro přijď už :-)

malý sobotní výlet

Dnes jsme se vypravili do města na první letošní farmářské trhy, které byly zároveň velikonočními. Svítilo sluníčko, kapela hezky hrála a všude bylo plno lidí a ve vzduchu konečně jaro. Bydlíme tady druhý rok, ale na trzích jsme tady byli poprvé
Vím, že se to nedá srovnávat s trhy v Paříži, ba ani s Holešovickou tržnicí, ale přesto jsme očekávali trochu víc. Plánujeme jezdit sem pravidelně, tak jsme očekávali regionální farmáře v hojném počtu, ale stánků se zeleninou či čerstvým masem tu bylo jak do mariáše. Možná se jen nevešli všichni prodejci a příště, až nebudou stánky s aktuálně velikonočním zbožím, to bude lepší, uvidíme. Jinak zboží bylo pěkné, zvlášť mě zaujaly proutěné věci a chtěli jsme koupit našim třem vnoučatům ještě nějakou malou dřevěnou hračku, ale odradili nás velmi pestré nepřirozené barvy a žirafu v barvám oranžovo, modro, zeleno růžovou?? Máme rádi jednoduché věci, čisté linie ...
Ale hudba a sluníčko bylo příjemné, takže to by příjemný malý výlet.
A nakonec se nám nejvíc líbila zajímavá socha, které jsme si dosud nikdy nevšimli, neznáme autora a ani co vlastně představuje, ale nevadí. A koně :-)

ukradená ...

Ukradená hodina.

Asi bych se měla dnes zabývat spíše nějakým velikonočním tématem, ale vše, co jsem chtěla říct o velikonocích, jsem už řekla tady velká noc .

O letním čase jsem již psala někdy v loňském roce panebože už je tady zas a nerada se vracím ke stejným tématům, ale dnes jsem četla snad na idnes.cz  jednu prý zaručenou zprávu. Už je prý rozhodnuto.

Vím, že se v evropském parlamentu má projednávat zavedení zpět jednoho času v České republice, ale domnívala jsem se, že všichni vědí, který čas je správný. Je to ten, který se řídí podle východu a západu slunce, takže je to skutečný čas, který je přirozený a je v souladu s přírodními zákony a řídili se jím lidé od pradávna. Rozdělení časů na letní a zimní uvedlo zřejmě lidi v omyl. Přece žádný zimní čas neexistuje, a proto nemůže být úplně jedno, který čas budeme prožívat ve svém vlastním životě. Ta "poplašná" zpráva však zněla, že má být na furt zaveden čas letní! 

Normálně jsem celkem splachovací a dokážu se protloukat životem s humorem, ale toto mě fakt zasáhlo. Panebože těším se každý rok již 36 let, až mi vždy na podzim ukradenou hodinu zase vrátí, ale takhle? Nikdy nikdo mi už tu hodinu nevrátí a já budu navždy vyřízená. Nikdy jsem si na letní čas nezvykla a dle průzkumu lékařů nejsem sama. Dnes již jsou i známy výsledky lékařských analýz, že letní čas je lidskému zdraví škodlivý, ale to už bylo popsáno mnohokrát, a ještě bych se s ním snad smířila, pokud bych si mohla logicky zdůvodnit proč, že přináší všem něco pozitivního – úspory či jiné výhody a já to tedy musím nějak přežít. Ale již dávno je i matematicky spočítáno, že letní čas žádné plusy nemá a je naprosto k ničemu a běží setrvačností. Takže kromě ničení zdraví velké části lidské populace a vnášení chaosu do světa zvířat viz můj výše zmíněný příspěvek, nepřináší vůbec nic. 

Ano, jistě, ten kdo může vstávat později, třeba v 8 hodin ráno, to v podstatě až tak nepozná a zřejmě mu to žádnou újmu nepřináší. Ale je velký rozdíl, jestli ráno vstávám v půl šesté a už se na tuto hodinu budím sama, časem mi pomáhá i vycházející slunce, anebo si posunu vstávání na půl pátou a opět začnu vstávat do tmy a navíc se ani přirozeně nevzbudím. Tento problém ani nedovedu převést v nic vtipného a ani pozitivního. Na protest si schválně na některých svých hodinkách nechávám skutečný či pravý čas a jen jednou za spoustu let jsem se sama spletla a přišla pozdě na nějakou komisi, které jsem byla členem :-) No, uznávám,  je to slabý protest, ale odmítám si neustále nastavovat všechny svoje hodinky na jiný čas. Na většině mám ten správný.

Dnes se mi jen chce křičet: panebože chyťte zloděje! Chci vrátit tu ukradenou hodinu

Něco pozitivního na závěr: hezké prožití prodlouženého víkendu všem. 

Tu ukradenou hodinu si teď na chvíli vrátím sama.