trochu v barvách duhy

Víkend byl skvělý, ale i velmi náročný. Grilování, povídání do noci, noční diskotéka, no zkrátka plno zážitků. Takže na závěr víkendu jen tak pro potěchu oka i ducha.
Rozkvetly lilie, před měsícem jsme vysadili dva keříky malin a dnes na každém keříku jedna červená malina. Prostě nedělní trochu v barvách duhy.

o komplimentech a zemské přitažlivosti

Co se týká místa k žití, nejsem úplně patriot. V jiné zemi bych žít asi nemohla již vzhledem k jazykové nedostatečnosti, ale s místem k bydlení nemám žádný problém a nemám pocit, že mám kořeny jen na určitém místě. Spíše záleží na tom, s kým člověk žije, než kde bydlí. 

Teď jsem si spočítala, že jsem se za svůj život stěhovala 9-10 krát, snad jsem na nic nezapomněla, ale vřelejší vztah jsem dosud měla jen ke dvěma místům a to místu mého dětství  - Hodonín a místu, kde jsem studovala a pracovala a v jehož blízkosti jsem žila a vlastně ještě trochu pořád žiju od roku 1978 a to je k Praze. To je moje srdeční záležitost a asi pořád bude. Z každého místa bydliště jsem dojížděla do Prahy. Teď poprvé bydlím a pracuji v jiném regionu, i když pořád mám Prahu velmi blízko. Dosud pro mě vzhledem k dojíždění do Prahy bylo místem k žití pouze náš dům a zahrada, nikoliv celá adresa. Ale zažila jsem před dvěma dny hezký příběh, takže možná se začnu cítit jako starousedlík :-) 

Byla jsem si pro oběd s sebou do redakce ve městě, kde pracuji, a protože jsem přišla pozdě, byla docela fronta. Už když jsem vešla, všimla jsem si, že od jednoho stolku se na mě usmívá nějaký pán, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Možná to bude znít namyšleně, ale ještě jsem na pozornost mužů zvyklá a trochu s ní možná i počítám :-), i když už je to jen velmi sporadické, no jsem vyzobaná slunečnice. Ale byl to už postarší pán :-). Stojíc ve frontě jsem si všimla, že u pána sedí ještě paní, která neustále mává na někoho v řadě hladovějících a zdraví jej. Už jsem skoro na řadě a paní přede mnou ve frontě reaguje na kývání a zdravení postarší blondýny - my se známe? Ne ne, já zdravím naši paní! To je naše Cítovanka! Ano, konečně jsem pochopila urputná gesta. Bylo to na mě. Vymluvila jsem se, že přemýšlím o práci, proto jsem si nevšimla. Nemohla jsem prozradit, že si nepamatuji obličeje a nevím, tedy že mám oba manžele znát a že jsme si jednou povídali na zastávce v obci. Moc mě to potěšilo, že jsem byla natolik sympatická starousedlíkům, že již do obce patřím a nejsem tedy "náplava". Byl to pro mě velký kompliment.
Obec je moc hezká. Je tu krásný kostel, který jsem dosud viděla jen zvenčí přes mříže. U kostela je sice vtipně na vývěsce napsáno, že klíče jsou k dispozici na faře, ale jednak nevím, kde fara je a ještě mi přijde trochu drzé, aby proboha šel někdo jen se mnou jako s výpravou. Moje máma každé léto, co u nás tráví, navštěvuje kostel za účelem účasti na mši a já ji vždy doprovodím před kostel (špatně chodí) a pak si ji po mši vyzvednu jako ze školky. Uvažovala jsem, že také půjdu na mši a pomalu se za chvíli po prohlédnutí kostela vytratím, ale zjistila jsem, že účastníků je všeho všudy sedm a i moji mámu po roce vítají jako starou známou, takže vytratit se není možné. Nemohu říct, zda jsem věřící či nevěřící, v něco věřím, ale nejsem ortodoxní křesťan, takže si na něj ani nebudu hrát jen proto, abych si prohlédla kostel.
Je tady i krásná škola a taková ta komunistická samoobsluha, kde mě včera vřele přivítali se slovy, jak moc mi to sluší a proč jsem tam už tak dlouho nebyla (no proto, že zkrátka málokdy nakupuju), takže jsem i včera cítila, že sem už asi patřím.
Rádi tady již dva roky bydlíme, milujeme náš dům a zahradu, ale zatím jsem necítila, že sem úplně patříme. Ale jsem Cítovanka :-) a asi jí už zůstanu...
Původně jsem tady chtěla skončit, ale dnes mám další vtipný zážitek, který si chci pamatovat. Po celkem "průserovém" (omlouvám se, ale jinak nemůžu) pracovním týdnu je to druhá odměna, páč vtipných záležitostí není nikdy dost.. Asi jsem si to zasloužila.
Již jsem psala vícekrát, že já běžně nenakupuji a je to parketa mého muže. Dnes jsem se však zastavila v drogérii, protože vysvětlit mému muži, jaký potřebuji šampon a kondicionér, je zhola nemožné. Nerozezná ani ve sprše šampon od sprcháče, jednou si myl hlavu i drahým gelem na intimní hygienu a po té, co tvrdil týden, že má strašné vlasy a já jsem zjistila, že si je myje celý týden kondicionérem, jsem mu koupila šampon s obrázkem chlapa. Je to jednodušší, než pořád odpovídat na hlasitou otázku, kterou na mě hulákal pokaždé z prvního patra ze sprchy do přízemí:: panebože, co je šampon?!
Takže jsem si dnes nakoupila sama a rovnou plnou tašku. To by nebyl až takový problém, ale zapomněla jsem, že zítra budu pracovat z domova a tedy, že kromě kabelky, nákupu se sakra těžkou kosmetikou potáhnu ještě velký pracovní notebook v kufru po okraj naplněný různými důležitými a i nepotřebnými dokumenty. Ale nějak jsem si vše srovnala, aby mi nic neplandalo. Avšak, když jsem šla kolem papírnictví, uvědomila jsem si, že potřebuji zítra zabalit do něčeho hezkého dárek mojí přítelkyni (je mladší než moje nejmladší dítě a říká mi neustále šéfe, i když to dávno není pravda), která zítra dorazí na 2 dny na pravidelný "flám", který se koná jednou v roce a na který celý rok nezapomeneme. Loňský si připomínáme doteď.
Koupila jsem tedy krásnou velkou papírovou tašku. Nebyla samozřejmě těžká, jen se mi nikam nevešla, páč bych ji zmačkala. Takže jsem se zastavila na chodníku a přehazovala jsem si chvíli batožiny z ruky do ruky a hledala tu správnou polohu nesení, abych nic nezničila. Všimla jsem si, že mě pozoruje muž ve věku mého syna, který kráčel se psem směrem ke mně. A pak zaznělo: Vy máte ... rychle jsem si v duchu doplnila: ale zavazadel a chcete pomoct?. Ovšem to, co zaznělo, mě omráčilo. Vy máte krásné nohy! A gentleman pokračoval dál k svému cíli ....
Bez nějaké namyšlenosti už jsem v životě slyšela ledacos a ještě před padesátkou jsem měla někdy velký problém s nápadníky ve věku mého syna, kteří se mi velmi dvořili (ale to je na jiný příběh) a slyšela jsem spoustu komplimentů postupně během let, že jsem krásná, že mám krásná prsa, že mám krásné oči a postupem času vlivem zemské přitažlivosti slyším spíše jen, že mi to moc sluší (a bude hůř :-) ), ale že mám krásné nohy mi ještě nikdo nikdy neřekl. Vlastně ano, můj muž, ale to se nepočítá. Ano, vím, že jsem měla nějaké přednosti a nějaké ještě zbyly, ale myslím, že krásné nohy vypadají jinak. Sice moje jsou štíhlé, ale v okolí kolen trochu připomínají nohy fotbalisty.
Nechám toto na vaší představivosti, jen podotýkám, že v životě jsem byla už vším možným, ale sportovec nikdy.
Teď přemýšlím, co ještě do budoucna zbývá. Prý mám charisma. No to mi asi zůstane, ne?

v růžové

Dívám se prý většinou na svět přes růžové brýle, věřím v dobro atd. a těžko to bude někdy jiné :-)
Tak dnes v růžové.
Zahradu ladíme, vlastně jsme to tak měli i s předchozí zahradou, přes světle růžovou k fialové a červené. Mám sice na zahradě fialové petunie, červené balzamíny, ale dnes je ale převaha růžové i díky odkvetlým pivoňkám, které posypaly trávník růžovými lístky jako pro nevěstu.
A rozkvétá růžový keř a v oknech a ve vchodu do domu začínají kvést růžové a fialové fuksie.
Když může existovat modré pondělí, proč by nemohla být růžová sobota.

nejkrásnější parfém na světě

Dnes jsem si přivoněla.
Vůně čerstvě narozeného miminka je opravdu nejkrásnější vůně na světě. Dnes porodila naše dcera druhého potomka syna Alana a naše čtvrté  vnouče.
Focení v nemocnici se mi moc nepovedlo, asi jsem byla nervózní nebo co. Lolinka nechtěla u bráchy postát a lítala po celém velkém prostoru nemocnice a povedlo se mi ji zachytit jen náhodou. Ale to je jedno. Chtěla jsem se dnes jen podělit o velkou radost v naší rodině. Naše početná rodina se opět rozrostla :-)
Krásné fotky naleznete později na madame coquette.

malý nedělní

Víkend je tentokrát opět trochu pracovní. Mám ráda změnu a už se mi nelíbily koženkové židle, bylo dost zničené od naší Justýnky, která si z nich udělala další škrabadlo mimo toho oficiálního, co má. Dostala jsem od dcery staré dřevěné židle a rozhodla jsem se je obnovit. Sice máme velké sezení na zahradě, ale tady pod střechou hned u vchodu do domu je pohotovostní sezení chráněné před deštěm. Původní barva měla být zelená, jako jsem už dělala houpačku, ale měla jsem jí málo, a tak jsem ji smíchala s již smíchanou bledě modrou barvou a myslím, že nakonec vznikla barva, která zahradu neruší. A trochu ladí s abstrakcí nad nimi (moje kreativita z loňského roku), která zakrývá skříňku s jističi elektřiny.
Začala jsem "tvořit" už včera, ale pak se zvedl velký vítr a přišla bouřka, takže jsem musela práce venku zanechat. Justýnka okamžitě vycítila blížící se nebezpečí a přiběhla domů. Někam se ukryla a říkala jsem si, kde asi je. No, na kulečníkovém stole bych ji fakt nehledala, ještě nikdy tam nebyla. Panebože kdo bude odstraňovat ty chlupy ?! Nakonec se tam ten náš "jezevec" uložil a usnul a my museli čekat, až se trochu vyspí, abychom i mohli zahrát, páč nám tam překážela ta velká chlupatá koule :-)

No, já řekla zahrát, hahaha. Teprve se to učím a vískám radostí, když se trefím do té bílé rozstřelovací koule :-), to už je úspěch. I když včera mi to už šlo a dokonce do koše přiletěla občas jiná koule než bílá.
A ještě něco o víkendu. Na zahradě mi konečně vykvetly růžové pivoňky. Už měly poupata několik týdnů a pořád nic.

Tak hezký zbytek víkendu.

o rackovi a jiné

ilustrační foto maska z Itálie z našeho obýváku

O divadle jsem už psala vícekrát a divadlo miluji od nepaměti. Protože původem pocházím z jižní Moravy, s pražskými scénami jsem se setkala až rok před maturitou, před tím jsem navštěvovala divadlo v Brně a samozřejmě i Slovácké divadlo.První setkání s divadlem v Praze si pamatuji dodnes, i když už je to tisíc let. Před maturitou jsme ve čtvrtém ročníku gymnázia strávili v Praze celý kulturní týden. Nepamatuji si vše z tohoto týdne, ale dva zážitky mám vpité do mozku. Setkání se spisovatelem Ladislavem Fuksem v kavárně Slávia - dodnes ho vidím v černém saku s bílou šálou kolem krku a s mladým mužským doprovodem :-), zkrátka bohém. Nebylo by na tom nic divného, kdyby se nepsal rok 1977!
A další zážitek, který se mi vryl do paměti, bylo divadelní představení muzikálu Malované na skle v hlavní roli s mladičkým Miroslavem Donutilem.
Tento návrat do minulosti (já se nikdy moc do minulosti nevracím) má jen ukázat, že od té doby jsem viděla nespočet divadelních představení a s mým mužem, pokud bylo hlídání pro děti, jsme navštěvovali divadla pravidelně jednou měsíčně a posléze jsme brali i děti s sebou. Z výše popsaného vyplývá, že už jsem v divadelním světě toho hodně zažila. Po včerejším představení, na které jsme se velmi těšili, jsme s mužem vzpomínali, že jsme z divadla odešli pouze jednou po prvním dějství, i když už jsme nevydolovali z paměti, jaké představení to bylo.
Včera jsme navštívili divadelní představení Racek v podání úžasného Dejvického divadla. Máme rádi ruské autory a rádi na ně chodíme, tak jsme se opravdu těšili. Také samozřejmě na Ivana Trojana a Miroslava Krobota. První polovina představení byla dynamická a prosta zdlouhavých dialogů z pera Čechova, ty byly nahrazeny bez slovními dialogy, které podtrhovaly komické situace. Ostatně má to být především komedie, i když se chýlí k tragedii. První polovina byla postavena především  na hereckých výkonech již výše jmenovaných a ještě excelentní Lenky Krobotové. Představení nás bavilo, mého muže o něco míň než mě, ale to se někdy stane. Kdybychom však věděli, že druhá polovina představení bude úplně jiná a navíc bude trvat v stejném duchu hodinu a půl, asi bychom odešli z divadla podruhé v životě. Možná to vypadá teď jako rouhání, vždyť se jedná o Dejvické divadlo!!, ale je to jen náš názor, někdo může mít samozřejmě jiný.
Druhá polovina představení byla velmi zdlouhavá, měla plno hluchých míst, dle mého názoru zbytečných, šlo by to vyjádřit zkratkou, chyběly nonverbální dialogy, vše bylo postaveno pouze na slovech a chyběly emoce, které by mě bavily a já jsem již prožívala jen nudu a nemohly to zachránit ani úžasné herecké výkony. Tady jsem pochopila, proč v době Čechova nebyla tato hra přijata a sklidila neúspěch a já jsem druhou část vnímala jen jako kopii či citaci přesně napsaného bez nějaké další invence. Neodešli jsme, protože uprostřed děje na jevišti je to neuctivé.
Přesto dnes s odstupem musím říct, že mě hra přinutila k přemýšlení, takže splnila vlastně svůj účel. Jak jsem se již zmiňovala v jiných příspěvcích, mám ráda divadlo především alternativní, kdy odcházím plná emocí a rozporů a přemýšlím o zhlédnutém ještě několik dní. A tady budu přemýšlet taky jen trochu z jiného důvodu. Zatím jsem psala jen pozitivní "rádoby recenze", tak jednou trochu jinak. Ale nechci vás odradit, určitě, pokud budete mít možnost, na představení běžte, první polovina stojí rozhodně za to, jen se připravte na to, že představení trvá tři a půl hodiny a někdy je to hrozně dlouhá doba jako pro nás v tomto případě. Ještě jsem se zapomněla zmínit o scénografii, ta byla úžasná, ale o té si můžete přečíst ve skutečných recenzích ne v té mojí amatérské.
Předem se omlouvám svým čtenářům, kteří mi přes milé komentáře sdělují, že je baví mě číst a já ráda píšu vtipné příspěvky, no dnes to vtipné není, ale měla jsem potřebu to napsat :-)
Teď dodatečně jsem si přečetla recenze, normálně je čtu jen po představeních mé dcery a hodnocení je na 80%, ale v některých místech jsou zde popsány stejné výhrady, jako mám já a můj muž..

změna je život aneb zahradní proměny

rozkvetlé bílé pivoňky u vchodu

azalky - příliš slunce, nejsou moc vidět

balzamína

nerozkvetlé pivoňky

Opět se potvrdilo již rodinné rčení "kozel zahradníkem", jak jsem už několikrát psala a mám trochu špatné svědomí za krásné a milé komentáře na facebooku, jak máme krásnou zahradu. Je už totiž úplně jiná než před měsícem. Úžasné pomněnky, které se nám tak moc líbily a ladily s měděnou solární lampou, odešly na věčnost. Dlouho jsem doufala, že se vzpamatují a zalévali jsme a hnojil, ale nebyly to silný jedinci. Takže smutně říkám, pomněnky už nikdy ne. Ta modrá mě fascinovala. Modrá je dobrá.
Takže opět měníme celou zahradu. K vodě jsme vysadili azalky, už jsme si nechali poradit, prý jsou to silní jedinci, kteří s námi vydrží a navíc jsou v sousedství svého bratra rododendronu, což jim snad bude svědčit. V truhlících trůní nově balzamíny, které se nám velmi líbily, ale nepoučeni teprve nyní zjišťujeme jak na ně. Nikdy jsme je ještě neměli. No, chybami se člověk učí. Jsme trochu bohémové a nemáme rádi žádné plánování viz naše cesta do Paříže, jak jsem již psala dříve, a podle toho také vypadají naše "zahradní projekty".
Naše zahrada se tedy neustále mění, což dělá v průběhu roku samozřejmě každá zahrada, ale ta naše proměna je přece jen trochu jiná. Je to trochu násilná proměna a my se evidentně chováme stejně k zahradě jako k našemu příbytku, tam taky neustále otáčíme celý dům na jih kvůli jediné krásné věci, která s námi má žít. No, je to vždy pokus omyl a tak to máme i se zahradou.
Teď ještě čekám, až na zahradě konečně rozkvetou růžové pivoňky: Před domem, kde si jejich krásu fakt moc neužívám, (souvisí pouze s odchodem a příchodem), už kvetou bílé, ale na zahradě máme už delší dobu pouze poupata. To samé je s keříkem růži, ale ten teprve nasadil na květ, takže už se těším.
Včera jsme odjeli za vnoučaty a natrhali jsme jim plno třešní a se stromem to pořád nehnulo, i když úroda byla podstatně menší než vloni, pořád to bylo moc červených kuliček. Plánovala jsem si, že ještě spoustu otrhám a rozdám a samozřejmě sním. Věděla jsem a psala jsem již, že se sklizní třešní nám pomáhají ptáci, ale nálety jsme eliminovali naší přítomností. Včera jsme odjeli brzy ráno a vrátili jsme se až večer. Ti ptáci na to evidentně čekali. Jsme v šoku. Na stromě jsou asi tři třešně :-) Opravdu slovy tři. Ještě že jsem stačila předem zdokumentovat třešně na stromě, páč bych měla pocit, že se mi to zdálo. Ty potvory využili naší nepřítomnosti. Žádné odhánění, žádné tleskání. Kočka není doma, myši mají pré... Pojďte všichni honem, než se zase vrátí, ať to stihneme. No stihli to.
No nic, třešních jsem si už letos užila. Jsem schopná sníst na posezení až tři kila, když je mám před sebou.
Hurá na další nové zahradní projekty! Změna je život.