trochu rodinný slang a trochu o výchově

Už tradičně se snažím na blogu zachytit slang naší rozvětvené rodiny a dnes pokračuji. Slovní spojení "Alánek zase sůví" mi přijde úplně úžasné a stojí za zaznamenání. Nevím, zda přiložená fotka dokáže přesně vyjádřit obrazem tento výraz, který používají rodiče Alánka, tedy moje dcera a její přítel, ale v podstatě to znamená, že nespí, nic nedělá, jen má vykulené oči - zkrátka "sůví". Pravděpodobně je to od slova sova, ale to si ještě musím ověřit :-)
Ještě jedna velká událost stojí tento týden za zaznamenání. Týká se vlastně výchovy. Naše tři děti jsme s mým mužem vychovávali stejně a od raného věku jsme je učili i stejné návyky. Přesto se stalo, že náš nejstarší syn chodil na nočník již v roce a obě holky si daly velmi načas a tento úkon zařadily do svého života až po dvou letech. Ještě vlastně ve dvou letech vypadaly obě jako včelka Mája s vycpaným pozadím. Moc jsem to tenkrát neřešila, nechtěla jsem děti znásilňovat, nechala jsem tomu volný průběh. V létě jsem vyndala pleny a nechala holkám jen kalhotky a to v podstatě pomohlo, aby mozeček zaznamenal, že chodit na nočník je příjemnější než počurané nožičky. Ale nijak to nikoho z těch tří nepoznamenalo :-)
Moje dcera se chová v tomto případě stejně, řídí se intuicí, (já rady dávám, jen když jsem tázána :-) ). Přestože vnučce byly v dubnu už dva roky, dosud se nočníku neustále vyhýbala, ale nikdo z nás to neřešil. To přijde náhle a najednou, říkala jsem. A stalo se před pár dny a vnučka už chodí sama na nočník i bez nutného ohlášení rodičům.
A před pár měsíci jí bylo slíbeno, že jakmile se vyčůrá do nočníčku, hned se zavolá babičce a pochlubí se. Na víc měla slíbeny gumové medvídky jako odměnu. Stalo se tento týden, první vyčurání, první medvídek a okamžitě hláška na maminku: babičí haló. Takže mi hned volala a ukazovala do telefonu, nutno podotknout, že videotelefon nemám, plný nočník se slovy: babičí fuj.. Měla jsem z toho pokroku, je to celkem velký milník v životě malého dítěte, upřímnou radost a bylo to na mě určitě znát.
Od té doby volá trůníc na nočníku po každém provedeném úkonu na mámu: babičí haló ( na medvídky úplně zapomněla) a  mě pak hlásí do telefonu: babičí, fuj. Mám pokaždé radost, jako když to bylo poprvé :-)
To mě i po letech utvrzuje v tom, že takto to má být brát dítě jako individualitu, žádné znásilňování a trápení, jen liberální přístup, ostatně stejně jako ve všem ostatním.Urputností pravděpodobně dosáhneme opaku, než je vysněný cíl,  Každé dítě je jiné a snažit se jej napasovat do nějakého mustru či nějaké předepsané normy nemá smysl. Kdo vlastně určil pravidla či normu, kdy má chodit dítě na nočník? Kdy se má posadit? Kdy má stát, chodit, mluvit? Vždyť jsme přece každý úplně jiný a  v dospělém věku se také chováme každý jinak dle svých schopností, možností či talentu. A upřimně "stádo" stejných lidí řídící se úplně stejnými pravidly mě trochu děsí.
Ostatně pravidlo, že kluci chodí na nočník o hodně později než holky, naše rodina velmi zásadně a to v podstatě dvakrát popřela.