Dobré ráno!

Zdraví zahrada. 

Sice jen tak trochu kývá, ale už je to tady.

Tak dobré pondělní ráno.

jako oříšky pro Popelku ...

Kdo čeká pohádku, nebude.
Jednak nejsem Popelka a druhak to, co mě cvrnklo do nosu, nebyly oříšky.
Bylo to pár střípků jiných životů a pár mých vzpomínek.
Vypravila jsem se opět po čase na Moravu a vím, že moje cesty jsou vždy něčím zvláštní.
Cesta nebyla tak dramatická jako minule den na tři šampaňa, páč už jsem věděla, že ve středu můj přímý spoj nejede a ani plná zážitků jako naše cesty do Paříže..
V úterý jsem vyjela z Mělníka do Prahy.
Nevím, jestli rozeznáváte, jaký je rozdíl mezi MHD (znám pouze pražskou, takže o té hovořím) a PID (či nyní nově i ROPID).
No v MHD řidiče v autobuse naprosto nezajímá, zda máte platnou jízdenku, nějaký průkaz opravňující k jízdě zdarma či nějaký volňásek platný do konce života.
Řidiči je nakrásně fuk, jestli vůbec smíte jet jeho autobusem a někdy jej ani nezajímá, že chcete vystoupit a skřípne vás ve dveřích.
Nechci paušalizovat, ale i to se stává.
Něco jiného je PID.
Tam musíte opravdu dokázat, že jste v autobuse oprávněně.
Při naší cestě už v Praze nastoupila paní s kočárkem.
V poklidu stála uprostřed autobusu a čekala, až pojedeme.
Ale my jsme pořád nejeli.
Kvůli ní.
Řidič netrpělivě volá, paní prosím jízdenku.
Paní jde rozhořčeně k řidiči a něco vypráví.
Do hovoru se vloží mladá paní sedící poblíž řidiče, dřív než to stihnu já, že nyní od minulého roku jezdí mladé maminky s kočárkem v MHD a po Praze i s PID zdarma.
Já to vím jen díky dceři.
Řidič se s tím nesetkal, je to sice chyba, ale má pravdu, že stejně je povinností cestující dle přepravního řádu v PID ukázat povolenku jízdy zdarma.
Paní pořád hovoří česky a ještě v klidu průkaz povolující jízdu ukáže.
Vše je ok. Můžeme tedy vyrazit.
Autobus se rozjíždí a paní odchází za kočárkem.
V tom se rozhořčeně otočí a anglicky začne řidiči nadávat, že přece vidí, že má kočárek, tak co ji prudí.
Do té doby jsem si cizího přízvuku vůbec nevšimla.
Nevím, co vše ve vzteku řekla, ale byla velmi výmluvná.
Většina mých spolucestujících zvedá obočí úžasem a nepochopením..
Já také.
Řidič jednal velmi klidně a právo bylo v tomto případě na jeho straně.
Dorazím do Prahy, jedu na Florenc a rychle letím koupit jízdenku z místenkou, i když jsem viděla na netu, že je spoustu volných míst.
Ale po minulých zkušenostech stojíc na jedné noze musím.
Se zpožděním přijíždí náš autobus, tentokrát dálkový žádný PID, který mě doveze za mámou, sestrou a bratrem  a já nasedám.
Jedu opět se stejným řidičem jako posledních více než dvacet let, panebože vypadá jako před dvaceti lety a strašně  mě tím štve :-). Jak může vypadat pořád stejně?
Je to velmi hodný a příjemný člověk, takže když slyším jeho trochu rozčílený hlas, velmi mě to překvapí.
Dnešní den se zdá být velmi podivným.
Aspoň pro řidiče autobusů.
Paní má v tašce malého pejska, nevím jezevčík nebo co a vehementně se dožaduje nástupu.
A já vidím toho milého pána, se kterým jezdím už čtvrt století, jak důrazně paní vysvětluje, že dle přepravního řádu nemůže pes nastoupit bez náhubku. Copak paní jede poprvé?
Scénka trvá několik dlouhých minut a prodlužuje už tak docela nemalé zpoždění.
Vždyť je to úplně mrňavý pes v tašce ...
No ale, když přijde revizor, zaplatíme oba - já, že jsem Vám to povolil a Vy, že nedodržuje přepravní řád!
Vůbec mě nepřekvapí, když to můj úžasný řidič vzdává a hurá jedeme.
Je pravda, že o psu celou cestu nevím.
Dojíždím na místo určení a odteď jen samá pozitiva.
První večer paříme, ostatně jako i další, jak jinak a druhý den procházím město.
Po dlouhé době poprvé sama bez doprovodu, a proto se asi dívám jinýma očima a objevuji věci, které jsem již neviděla či přehlížela.

Keramické sochy muzikantů miluji odjakživa.
Nevím, odkdy tady stojí, ale domnívám se, že od mých studenských let. A tenkrát mi to přišel jediný moderní umělecký počin, který v tomto městě byl.
Možná nemám pravdu, ale já jsem to tenkrát tak vnímala.
Líbí se mi i dnes, kdy se na nich čas podepsal.
Líbí se mi možná ještě víc.

Posadím se na chvíli v parku u zimního stadionu. Dnes už je sice jiný, ale připomene mi dobu, kdy jsme sem chodili jako studenti gymnázia potají kouřit.

Tady jsem chodila do školy. Všech devět tříd.
Škola se moc nezměnila. Jen bílá fasáda (dříve byla šedá).

Tuto túji vysadil před náš dům táta před lety jako úplně mrňavou a já jsem si bůhví proč teprve nyní všimla, jak moc vyrostla.

Toto je náš rodný dům a dole je krám se vším pro mazlíčky, který táta založil a převzal můj bratr.

Svoji třídenní návštěvu zakončuji jak jinak v našem známém bazaru, kde je pelmel a mezi tím skvosty a poklady.
Původně jsem ani nechtěla jít, ale se sestrou jsme si řekly, že tradice se nesmí porušovat.
Říkala jsem si, že něco malého uvezu.
Nic malého však se sestrou tentokrát nenajdeme.
Za to objevíme úžasnou dvanácti dílnou soupravu na kafe nebo čaj čítající 12 dezertních talířků, 12 podšálků, 11 hrníčků (jeden chybí), cukřenka a mlékovka.
Krásný zvláštní servis ve zvláštní fialové barvě se stříkanci zelené. Navíc je asi nepoužitý.
Líbí se nám, ale ten fakt busem neodtáhnu.
Nemám s sebou foťák, tak si jej jen tak nafotím na mobil.
Ale sním o něm do druhého dne už doma, a když jej uvidí můj muž, okamžitě využívám nabídky mojí švagrové - když si to rozmyšlíš, zavolej, já tam dojdu ho koupit.
To už tady jednou bylo. Stolek pod kytku se mi také dovážel další půlrok, tak už to znám.
Ale těším se.
Naše početná rodina bude mít při našich pravidelných setkáních stejné šálky na kafe, hurá.
A případně když se něco rozbije, furt toho bude dost.
Moje rozhodnutí ještě podpoří dcera. Servis je opravdu zvláštní a nemohla jsem jej tam nechat.
Ale zvažuji, že už tam nebudu nikdy chodit, pokud nebudu autem.
Že bych přestala poklady vyhledávat, to asi nehrozí a kdo to má furt tahat.
A na závěr, i když nesnáším Velikonoce (už jsem o tom psala v příspěvku Velká noc), ještě rychlá malá výzdoba podle nás (včera přijela vnoučátka, tak jsem musela).
Takže všem, kteří je rádi slaví, přeji hezké Velikonoce.

zdání někdy velmi klame

Minulý týden, o tomto hektickém týdnu jsem psala v minulém příspěvku, jsem se nějak zapomněla zmínit o události, která je vtipná, aspoň pro nás s mužem tedy byla a je.
Ve čtvrtek jsem byla do noci na pracovní akci.
Měli jsme zároveň výročí svatby, i když mi to nějak nehrotíme, spíš je to tak, že občas si vzpomene jen jeden z nás a nenechte se mýlit, jsem to právě já, kdo při pracovním vytížení častokrát zapomene, co je za datum.
Pokud si vzpomeneme, dáváme si jen malé pozornosti bez ohledu na to, zda se jedná o kulaté výročí či nikoliv. Na obdarovávání či oslavu přece nemusí být nějaké výročí.
V životě spíše řešíme a oslavujeme úspěchy některého člena naší početné rodiny.
Tentokrát jsem si na výročí vzpomněla včas a už dlouho předtím řešila.
Koupila jsem mému muži knihu, kterou si přál a zároveň floating, který nás sice oba  nudí, navíc já v té rakvi ani nemohu být zavřená, ale objevila jsem místo, kde nabízejí koupel ve skutečné soli z Mrtvého moře a není to náhražka.
Věděla jsem, protože můj muž vstává strašně brzo ráno do práce a já přijdu pozdě v noci, že není možné předání osobně, tak jsem vše připravila na stůl i s přáním a na poukaz na proceduru jsem neprozřetelně napsala: na bolavé klouby. I se smajlíkem a mělo to být vtipné. I když nás už občas klouby bolí, připadáme si velmi mladí a takové narážky se k nám nehodí..
Myslela jsem, že až přijede můj muž večer domů, bude překvapen, že letos jsem si vzpomněla.
Volal mi však už dopoledne, když si neplánovaně odskočil domů, že moc děkuje, a abych si nemyslela, tak on taky nezapomněl a překvapení mě čeká v noci, až přijedu z akce
Přijela jsem pozdě v noci velmi unavená a překvapení to bylo.

Na stole byla kytice růží (fotím až dnes, tak růže už nejsou nic moc), zelené frézie v další váze (později jsem se dozvěděla - zelená kytka, aby v naší kuchyni ladila), malinká plechovka s kvalitním černým čajem (černý čaj jsem milovala, i když byl nezdravý a stejně jej miluju i teď, kdy je prý velmi zdravý) a panebože ... kráječ na knedlíky od Tescomy.

To, že můj muž zapomněl, že jsem přesně tento nový kráječ koupila před měsícem, mě vůbec nepřekvapilo, páč bude ještě hůř.
Ale to, že mi dává takový praktický dárek poprvé v životě, dáváme si dárky, které nepotřebujeme, mně fakt udivilo. U krabice bylo kromě přání ještě napsáno: něco malého na chuť a zahřátí (čaj) a pak něco praktického, vlastně už nepraktického, co budu muset vyměnit, holt jsem sklerotickej.
Výborně, není to tak zlé, aspoň si vzpomněl, že nový kráječ už máme.
Krabici jsem samozřejmě neotevřela, aby se kráječ mohl vrátit. Dva fakt neupotřebíme.
Šla jsem spát.
Ráno byl můj muž pryč a u krabice byl lístek: ta krabice se musí otevřít :-)
Ještě rozespalá si říkám, tak je normální? Jak to chce vracet?
Poslechla jsem.
Krabice nebyla zalepená, tak jsem ji snadno rozbalila a z ní na mě vykoukly krásné mrňavé důchodky s kožešinou vevnitř (o dvě čísla menší, aby byly opravdu roztomilé, páč můj muž ví,že je nikdy na nohy nedám)

Můj muž umí dovést věci do konce a chce, aby to bylo vtipné. U důchodek byla hláška: Haha, to máš za ty "klouby" :-), tak ode mně něco na "studené nohy".
Kdyby nepřijel neplánovaně domů, tak ty úžasné důchodky jsem neměla.
A tak si tady žijem.
Velmi jsem se pobavila, protože vše bylo dokonalé a toto výročí si budu dlouho pamatovat.
No, zdání někdy klame a obal vždy nemusí souznít s obsahem.
Počkej příští rok!
Už mám připomínku v mobilu, abych nezapomněla.
Na vymyšlení odvety mám čas celý rok.

P.S. Důchodky mám vystavené v knihovně i se všemi popisky a přáními, které byly přiložené.

zážitky všeho druhu

foto Rosťa Čítek

Minulý týden byl nabitý zážitky, takže od čtvrtka do neděle večer mám pocit, že uplynulo tak deset dní. Zážitky prodlužují život.
Ve čtvrtek jsme měli zakončení pracovního projektu Řád srdce slavnostním vyhlášením vítězů v Divadle u Hasičů.
V tomto divadle jsem dlouho nebyla.
Vlastně nevím, jestli jsem v tomto divadle nebyla naposledy za Spejbla a Hurvínka. Trochu mi navodilo atmosféru na vzpomínání, protože s dětmi jsme do tohoto divadla chodili často. Lístky sice k sehnání nebyly, byly vždy hned vyprodané, ale já jsem si vyzkoušela, že když dorazíme těsně před představením, vždy nějaké vstupenky jsou - onemocnělé dítě apod.. Nepamatuji si, že by někdy nebyly.
Chodili jsme tedy na blind a měla jsem připraven vždy i záložní plán. Národní muzeum, jiné dětské divadlo - chodili jsme i do jiných, ale už si nepamatuji názvy snad jen Sluníčko.
Takže slavnostní večer mi připomněl minulost, i když nerada vzpomínám
O přestávce sice moje kolegyně sledovaly výsledky nějakého fotbalového zápasu, ale to mě, naprostého sportovního ignoranta, který sotva rozezná druhy míčů, možná to ani nebyl fotbal, naopak pobavilo.
Divadlo versus sportovní utkání - zajímavé spojení.
Večer jsme si užili se vším všudy.
V pátek dorazil syn s přítelkyní a my seděli a povídali do dvou do rána a druhý den se grilovalo.
Upozorňuji venku :-) Prý už je skoro jaro, tak co.
Ale konzumace proběhla v obýváku u krbu, aby nedošlo k omylu. Grilované maso chutnalo úplně jinak, než v létě. Po dlouhém grilovacím půstu to byl opravdu kulinářský zážitek
V sobotu odpoledne jsme s mužem hlídali vnoučata a já poprvé od Lolinky slyšela, že mě má ráda. A taky dědu má ráda. A postupně vyjmenovala maminku a tatínka a Alánka a taky "nošu". To je nový přírůstek - kočka, tedy kocour Vincent a slovo noša se mi moc líbí.
Možná tak začnu říkat naší Justýně.
Lolinka do této doby ještě neuměla slovně vyjádřit svoje city a Alánek mě s pusinkou dokořán celou oslintal a to několikrát, takže jsem de facto byla po pár minutách odlíčená, ale přízně jsem si užila naplno.
Neděle pokračovala ještě s vnoučátky již bez hlídání a večer nás čekalo divadelní představení  v režii naší dcery v rámci festivalu francouzského divadla viz pozvánka na blogu minulý týden.

Tím byla zakončena neděle velmi silným uměleckým zážitkem a mě pozdě večer napadlo, že opravdu uplynulo spoustu dní od čtvrtka.
V pondělí mi volala dcera na poradu s tím, že se jedná o naprosto neodkladnou záležitost.
Dojetím jsem měla slzy v očích nejen já, ale i moje kamarádka, která Lolinku vůbec nezná.
Lolinka ráno stojíc v okně několikrát volala: Babičí, pojď Lolinka, babičí pojď Lolinka.
Zkrátka zážitky všeho druhu.

hračky naší ...

já ti říkám, že fotit se fakt nebudu!

a teď si mě už doopravdy naštvala!!!

Název příspěvku měl být Hračky naší Justýnky, ale pořád se mi do mozku vkrádá spojení Hračky naší Kačky.
Nevím, proč.
Byla to říkanka z dětství mých dětí? Nebo mého? Nevím.
Nicméně dnes chci psát o anabázi kolem hraček pro našeho "jezevce". 
Jezevec proto, že malá kočička to rozhodně není. Je velká a od malinka působí plnoštíhle, babička byla britská stříbrná (taky ne čistá) a ty jsou hodně velké.
Justýnka váží 6 kg a všechny návštěvy, které jsou u nás poprvé, nám říkají, že máme krásného kocoura.
Asi před měsícem jsem si všimla, že Justýnka vyhledává zatoulaný šroubek v garáži na zemi, shozenou propisku z psacího stolu, zátku od piva apod. k hraní. Zdálo se mi, že se teď v zimě  nudí, ven chodí velmi sporadicky a někdy jen na pár minut. Říkala jsem si, chudinka, hopíci a různé balónky ji už nebaví.
Panebože, my jsme ti strašně dlouho nic nekoupili, ale koho by napadlo, že v osmi letech bude mít potřebu si zase hrát.
Hned jsem to chtěla napravit a objednala jsem doporučenou látkovou navoněnou sovičku bratru za více než 150,- Kč, ale co bych pro naše "děťátko" neudělala. Sovička dorazila a smrděla jak mokrý pes.

zoohit.cz 

Sovičku jsem položila před Justýnku a ona opatrně hračku očichala, označkovala čumáčkem a poté ji začala celou muchlovat a mačkat a okusovat.
Evidentně se jí hračka zamlouvala a měla z ní radost.
Nelíčenou radost jsem měla i já.
Konečně mohu v klidu pracovat, páč jakmile jsem u počítače a "jezevec" se nudí, vyskočí na psací stůl, strká do mě, leze mi až do pusy a občas se bojím, že z pracovního počítače (někdy pracuji doma) pošle někomu nějaký příšerný email.
Ze soukromého počítače z nově napsaného příspěvku, kdy jsem se snažila za čerstva rychle zaznamenávat zážitky z Paříže, mi z ještě nedokončeného a nepřečteného záznamu některé věty vymazala, některé přesunula ze začátku na konec (vím, že tomuto uvěří jen majitelé koček jako moje milá kolegyně :-)), a jelikož jsem ten příspěvek napsala před chvílí a ještě po sobě ani nečetla, nemohla jsem za boha přijít na to, kam vše patří a co tam chybí.
Takže to pravděpodobně nebyl už originál
Vadilo mi to dost, protože co napíšete napoprvé, většinou jen málo upravujete a už to nikdy nenapíšete stejně podruhé. Aspoň já to tak mám..
Takže velkou radost ze sovičky jsme měly obě dvě a já jsem si řekla, tak to nebyly vyhozené peníze.
Moje radost trvala jen dva dny a zrovna tak dlouho trval Justýnin zájem o novou hračku. Od té doby sova ležela jak mrcha a já jsem se ji snažila různě házet a posouvat, ale odpovědí mi byly jen otazníky v očích našeho mazlíčka: panebože, co blbneš? Já už to nechci.
Nepomohla ani rada, na chvíli sovu schovej. Schovala jsem na týden a asi to bylo málo.
Naivní a nepoučená jsem se nechtěla vzdát a začala hledat další zajímavou hračku. Naštěstí jsem svoje urputné rozhodnutí Justýnu utopit v úžasných a zajímavých vychytávkách s cenami v řádu stovek konzultovala se svojí kolegyní, kočičí mámou vlastnící čtyři kočičky. Neutrácej, já ti přinesu, co nebaví naše kočky a uvidíš, zda ji to bude zajímat.

zoohit.cz

Takže konečný výsledek je, že vedle sovy jsme ještě vyzkoušeli Funny motýlky. Za necelých pět minut od předložení hračky našemu zkoumanému objektu jsem psala kolegyni zprávu: tak motýlci jsou nám úplně u pr...e!!! Otazníky v očích - co proboha po mně chceš - očichala označila a hotovo.
Na to zaznělo "já jsem to říkala" a otázka: a zkoušela si uchošťour (rozuměj vatovou tyčinku na čištění uší). No jasně, nechám si poradit. Uchošťour jsem zkoušela a hodila na zem na hraní a ten nezmar na mě koukal jako že jsem úplně blbá a co prý s tím?! Mluvit to pořádně neumí a ani nepotřebuje. Její obličej byl víc než výmluvný. Chybělo jen zakroucení hlavou.
No ještě tedy poslední pokus. Už když mi kolegyně hračku předávala, tajně jsem doufala, že se to Justýnce líbit nebude, páč mě se to nelíbí taky. Byl to míček a na něm na provázku něco odporného jako krysa nebo tak.
No představení této hračky překonalo veškerá dosud uskutečněná divadelní představení na toto téma. Podívala se na mě, panebože co furt máš, očichala a začala prskat kolem a mrskala vztekle ocasem. Cítila předchozího kočičího majitele, který hračku také rychle opustil. Poté ji označkovala a šla pryč.
Protože je hračka na baterky, tak jsem ji pustila a to Justýnu na chvíli zaujalo, ale stála v bezpečné vzdálenosti a nechtěla se přiblížit, takže jsem pochopila, že tohle se jí tedy vůbec nelíbí.
No nechám ji tady ještě pár dní a uvidíme.
Přijdu z práce a vidím, že hračka je pořád na značce a neposunula se ani o milimetr.
Končím.
Už vím, co ti objednám.
Nový kartáč na česání.
To je jediná hra, která nás opravdu baví. A to tak, že když se chceme s mužem bavit o tom, kdy jsme ji naposledy česali, ale zrovna se nám do toho v této chvíli nechce, tak musíme šeptat.
Na všechny tvary podstatného jména či slovesa se základem česat Justýna okamžitě reaguje a hned běží a postaví se ke koupelně, protože ví, že přesně tam jsou schované její propriety určené k tomuto úžasnému úkonu.
A běda, když se mi zdá, že už to stačilo a s česáním přestanu. Chodí za mnou a mluví (ona totiž v tomto případě nemňouká) na mě tak dlouho a vyzývavě se mi kouká do očí, dokud nepokračuji.
Tak neslavně skončil náš rychlý projekt Hračky.
Nechcete někdo sovu?

na zahradě nemám ráda bílou...

Nevím vlastně proč.

Bílá mi asi nepřipadá jako barva.
 Jinde mi nevadí, máme černobílou pohovku, bílou komodu, postel ... 

Ale na zahradě ne.

Kromě sněženek.
A ty považuji za krásné.

Sněženky nejsou na zahradě naší zásluhou.
Prostě tady byly a zjišťuji, že se každý rok vyskytují na nových a nových místech.

Dnes jsem tedy ve slunném dopoledni opět fotila, i když na blogu již letos sněženky byly..

Všude kolem květů létaly včely. Našly si na zahradě první svoji potravu. 

Povedlo se mi zachytit aspoň jednu pilnou včeličku.

co je na světě nejsladší podruhé

Naše Justýnka často mění místa na spaní viz příspěvek zde. 

Nejvíce spí tedy s námi v posteli, má i vlastní polštářek, a funí mi do obličeje, ale občas vymění postel za něco jiného i méně pohodlného.

Těžce nese, když někam odjedeme, ostatně jako každý domácí mazlíček, a hlídá ji někdo jiný. 

Po návratu z Paříže, bylo to pro ni moc dlouhý, se od nás týden nehnula. 

Ležela s námi u televize, ven šla pouze s námi na jednu kuřáckou siestu, chodila se mnou na toaletu, čekala v koupelně, až se osprchuji (normálně se vody bojí), spala s námi v posteli, no hlídala si nás.

Teď objevila úplně nové místo. Poslední tři dny spí u šatny na krabici s cestovní taškou, která ještě voní Paříží. Myslím tedy, že nejvíc by se jí líbilo v té krabici, ale ještě ji nenapadlo sundat víko, což vím, že dokáže.

Že by nám něco chtěla naznačit?

sněz tu žábu - pozvánka

sněz tu žábu. cz

pozvánka video

Dnes jen krátce.

Přikládám pozvánku do Prahy na festival francouzského divadla Sněz tu žábu. 

V loni se festival konal poprvé a psala jsem o něm zde.

Program a místo konání naleznete na webových stránkách sněz tu žábu. 

Pokud bydlíte blízko Prahy či máte cestu, určitě navštivte festival. Program je pestrý a myslím si, že si každý vybere.

Stojí to za to.