hledám včerejší den ...

ilustrační foto

Bůhví proč jsem si na tuto hlášku mého táty vzpomněla před pár dny.
Jeho otázka hledáš ""včerajší" den nebo co? mě vždy v dětství rozesmála, i když si myslím, že jsem plně nechápala její význam.
V pondělí jsem jej  pochopila dokonale.
Znamená to chaos, zmatek, bezradnost.
Prahu celkem znám, vždyť jsem se tam pracovně pohybovala spoustu let.
A na Chodově jsem pracovala pět let v bance, takže tuto část, jak jsem si bláhově myslela, znám jako svoje boty.
No to není vlastně moc dobrý příměr.
Bot mám, hlavně lodiček pro slavnostní chvíle ještě z "minulého života" spoustu, takže některé občas objevuji s překvapením, jéé kde se tady vzaly?
No, překvapením byla i moje výprava na Chodov.
Nebyla jsem tam možná dva roky a syn mě upozorňoval, že moje banka už nestojí a není tam kámen na kameni, ale proboha na polikliniku přece trefím.
Vyjdu z metra směrem, kterým jsem naučená už tolik let, ale podchod se divně stáčí a já si začínám připadat ztracená.
Šipka poliklinika je pro mě trochu zavádějící a dle mého soudu mi nabízí dva směry.
Já totiž neoplývám tímto druhem inteligence a orientace v terénu je pro mě cizí slovo.
Samozřejmě si vyberu ten nesprávný směr.
Původně jsem si říkala, že jedu dost brzy, co tam budu probůh dělat, ale blouděním cenné minuty ztrácím.
Musím se zeptat na cestu, protože přede mnou je vstup do obchodního centra.
Jen ne tam, tam už jsem jednou bloudila.
Ne, jdete špatně, musíte ven nahoru.
Dobře, snad to nahoře poznám.
Po výstupu jsem naprosto vyděšená.
Hledám včerejší den.
Ten nenajdu stejně jako dnes tu polikliniku.
Šipky poliklinika jsou sice úžasné, ale co když se jedná o jinou polikliniku, než já potřebuji?
Navigace mě totiž navádí úplně jiným směrem, než kde cíl své dnešní výpravy tuším.
No zatočit se dokola, tak už ani nevím, v kterém jsem městě.
Trochu mi to připomene naši cestu autem do Paříže, kdy nám zblázněná navigace několikrát přikazovala: jeďte nahoru!
Všechny cesty před námi byly nahoru.
Zvládli jsme Paříž, tak snad sakra zvládnu Chodov, ne?
Venkovan ve městě se opět musí ptát.
Musíte rovně, pak zahnout do podchodu, kde je Billa, panebože ta stála úplně jinde!, pak zahnout doprava a tam už to najdete.
Ještě dlouho si připadám ztracená.
Ale jdu poslušně naznačeným směrem.
Chvíli mi trvá, než pochopím, že jsem musela obejít celé staveniště, abych se vrátila tam, kde v dálce byl můj dnešní cíl.
Včerejší den jsem nenašla.
Polikliniku ano a do hodiny objednání zbývalo pět minut.
Moje hledání "včerejšího dne" mělo jedno pozitivum
Úplně jsem zapomněla, že jdu k zubaři.