milý deníčku ...

Milý deníčku, dnes jsem ti chtěla svěřit naprosto nekontroverzní téma, jak zabydlujeme krásně naši zahradu.
Truhlíky, květináče - to miluju a v barvách, které mám ráda s přibývajícím věkem čím dál víc.
Růžová, fialová...
Dokonce si dovolím takové barvy nosit, i když dřív patřily spíše dětským nositelům.
Miluji ty barvy v jakékoliv podobě, možná senilním či dětinštím.
Neměla jsem si však kupovat v pondělí "slepičí" časopis Žena a život.
Kupuji si raději Marianne, i když je pro třicetileté, ale ten bohužel v naší vsi neměli.
Takže původní téma se mi trochu zvrtlo.
Již jsem psala, že nesnáším nenávistnou kritiku čehokoliv, řídím se heslem žij a nech žít.
Nevíme, jaký to má vlastně předchozí příběh a kritizovat se má jen, co se mě bezprostředně dotýká, např. rozhodnutí vlády, některé nesmyslné zákony apod., a to ještě v tom případě, že mám jiné řešení.
Vesměs to dodržuji.
Tento týden mě však rozhodil článek Kdo stojí o pravdu?
No třeba já!
Já stojím o pravdu.
Pravdomluvnost je u mě na nejvyšší příčce charakterových vlastností.
Nevím, jestli je to přísnou výchovou, za lhaní byly i fyzické tresty, anebo mám tento rys zakódován v DNA.
Nicméně i svoje děti jsme vychovávali v pravdě a věta, ať provedeš cokoliv, vše se dá řešit, jen to musíš po pravdě říct, byla mottem dětství našich tří dětí.
Možná je to pro naše děti dodnes strašák, protože někdy jsou tak upřimní, že bych si přála, aby lhaly.
Článek mi nejde celý týden z hlavy.
Pojednává o tom, že všichni lžeme a to každý den.
Naprosto banální lži a podle mě zbytečné.
Nechci se stavět do pozice bytosti se svatozáří, tu fakt nemám, ale mám to nastavené tak, že pokud nemůžu říct pravdu, mlčím.
Ovšem nemluvím o milosrdné lži, to je něco jiného. Uznávám, že někdy je lež nutná, ale každodenní chleba?!
Za vše mluví asi kompliment moji bývalé kolegyně, která mi před lety sdělila, a pořád si to pamatuji, že když jí pochválím nový outfit či nový účes, ví, že je to pravda, páč to neříkám každý den.
Komplimenty skládám jen, když mě opravdu něco zaujme.
A pak to klidně řeknu několikrát za den.
Neumím jen tak skládat poklony a ani je nečekám.
Naopak, sama je nemám moc ráda.
Jsou pro mě zavazující.
Budu takto vypadat, udělám to stejně dobře, bude mi to myslet takto panebože i zítra?!
Proto mě rozhodil tento článek.¨
Nesouhlasím s ním a tajně doufám, když opomenu politiky a vládu, že toto není všeobecný trend.
Nechci věřit, že lhaní každý den je standard.
Autorka článku  přiznává, že lže každý den a tvrdí, že lžeme naprosto všichni.
Jako příklad uvádí sdělení, kdy se jí jiná máma chlubí tím, že nechali otestovat devítiletého syna a zjistili, že je génius, ale chtějí to utajit před ním i před světem.
A ona jí nechce říct pravdu, že to génius rozhodně není.
A proč by měla?
Nezná přece příběh.
Opomenu tu skutečnost, že pokud máte geniální dítě, ať to budete chtít jakkoliv utajit, okolí si všimne - znám z vlastní zkušenosti..
Již nesouhlasím s tím, že si autorka všimla, že toto geniální dítě narazilo hlavou dvakrát za sebou do prosklených dveří a zároveň byla svědkem, že tento génius jedl bláto, tudíž to je spíše blb.
No a co?
Kdo určil, jak má vypadat génius?
Géniové nejsou pro praktické věci normálního života a dle mojí zkušenosti naopak takové věci dělají, ale to nijak nesnižuje jejich intelekt.
IQ je v něčem jiném a hlavně je to dar.
Není to zásluha dotyčné osoby a už vůbec ne jeho rodičů, možná jen v tom, že měli v rodě správné geny..
Intelekt je daný a je možné jej pouze rozvíjet a dát mu podmínky pro rozvoj.
Nic míň a nic víc.
Vzpomínám si na jedno rande s mým dosavadním partnerem (panebože znám jej 40 let - musela jsem počítat na kalkulačce, psala jsem, že tento druh inteligence nemám, no génius rozhodně nejsem), kdy přehlídnul v restauraci při odchodu na místo, kam chodí i sám pan císař pěšky, prosklené dveře.
Ježíši, to byla rána.
Pohledy hostů celé restaurace mi nebyly příjemné.
Dělala jsem, že jej vůbec neznám. Bylo mi krásných 17 let.
Sice to génius není, ale má nadprůměrné IQ a posuzovat jej podle tohoto činu, tak s ním už nejsem.
Vím, že mám pořád růžové brýle a už to nebude jinak.
Ale říkám pravdu anebo mlčím a doufám, že většina národa to má taky tak.
Prosím, neberte mi iluzi.
Nechci se chránit.
Chci vědět, že mohu mít odkrytá záda a věřit, že pravda je na prvním místě.
Mlčení budu taky rozumět :-)