nevinná závislost (2. díl)

Nevinná závislost pokračuje s větší intenzitou, než by si můj muž kdy pomyslel či snad dokonce přál..
Naše Justýnka je za všech okolností dáma, která má svoji hrdost.
Není to kočka, který se otírá o každou nohu, která je momentálně v dosahu, jen tak se nemazlí, nanejvýš si přijde pro malé pohlazení a pochovat ji je naprosto nemožné.
Přiznám se, že to někdy dělám přes odpor zabořujících se tlapiček do mé hrudi a její výraz mi vždy připomene repliku ze Simpsonových: nemůžeš se se mnou mazlit, když spím? Ale to dělám, miláčku, to dělám.
No já to nedělám, páč mi to není dovoleno. Justýnka se při pokusu o blízký kontakt okamžitě probudí a vše je ztraceno.
Nemám vlastně ráda takové ty vlezlé kočky, které se okamžitě otírají o každou nohavici jako prodejné děvky, miluji právě ty dámy vznešené a nedotknutelné a nepřístupné, ale někdy bych si přála, aby Justýnka chvíli děvkou byla.
Je pravda, že s nástupem každodenního rituálu česání novým hřebenem, který zavedl můj muž místo rituálu týdenního, se Justýnka v okamžiku, kdy vrzne branka a ohlásí příchod mého muže z práce, děvkou okamžitě stává.
Ovšem za stoupající rozmrzelosti mého muže.
Jsem ráda, že jsem tuto situaci nezavinila já.
Každý den s vrznutím branky v odpoledních či večerních hodinách se odněkud vynoří do té doby naprosto neviditelný "jezevec" a už čeká.
Trpělivě čeká, až se můj muž převlékne, otevře si pivo a usadí se na schodech v zahradě.
To je známka, že nastal čas rozkoše nebývalé.
Nejdřív se Justýnka začne dotýkat čumáčkem postupně téměř všech částí těla mého muže. Začne od nohou a pokračuje dokola kolem, až se octne v zorném úhlu mého muže.
Po té se začne s nepopsatelným výrazem v očích, asi jako malé dítě, které žadoní o laskominu či novou hračku, dívat upřeně do očí mého muže.
Ty žadonící oči mě nejdříve rozesmějí a po té mě naprosto rozněžní. V té chvíli bych jí dala snad vše.
Ale ona chce jen jediné. Neslyší ani na zavolání: Justýnko, chceš bonbónky?
Jindy okamžitě letí ke dveřím špajzu, kde je tato dobrota ukrytá, jak ona moc dobře ví.
Ne, je soustředěna jen na to jediné.
Můj unavený muž však zatím na prosebný pohled nereaguje a koukajíc do nového čísla Světa motoru rozčíleným hlasem důrazně sděluje: Justýnko, dnes ne.
Na toto zvolání se něžně náš jezevec dotkne packou ruky mého muže, protože má pocit, že on nechápe. Když ani to nepomůže, začne mu pokládat hlavičku na ruku a to několikrát s prosebným výrazem.
Zkoušela jsem ten pohled zvěčnit, ale v okamžiku, kdy se přiblížím s fotoaparátem, nasadí výraz rozlobený a okamžitě se otočí.
Jediná dobrá fotka Justýnky je vlastně tato v úvodu příspěvku, kterou používám už podruhé.
Lepší totiž fakt nemám.
Tento prosebný rituál trvá tak dlouho, dokud se ruka nezvedne a nevezme tu kýženou proprietu.
Můj muž dovedl rituál k dokonalosti.
Začal letos používat k sezení schody u vchodu do domu, dokonce si na schody koupil polštář, přestože na naší zahradě je míst k sezení spoustu. A aby měl vše blízko, na poličce má připraven i hřeben a čistítko na hřeben, takže Justýna, když páníček nechápe, začne do toho hřebenu strkat, jako by na něj ukazovala.
No, z dámy se zkrátka každý den v tento čas stává úplně obyčejná dotěrná kočka.
A už to konečně začíná.
Můj muž ji dle mého soudu vůbec nečeše něžně, rve tu huňatou srst a já volám, proboha něžně.
Odpověď zní: podívej se na ten slastný výraz.
A jakmile na chvíli ruka přinášející tu rozkoš přestane, okamžitě začne jezevec opět pokládat hlavičku na ruku a musí se pokračovat.
Zkoušela jsem převzít žezlo opět já, páč před nákupem nového vyčesávače, který se zpočátku stal zábavnou hračkou hlavně pro mého muže, jsem tuto činnost prováděla téměř jen já, ale já to tak dobře zřejmě neumím.
Mě ty prosebné oči nečekají.
Já jsem dobrá na papání, bonbónky, případně čištění záchodu.
Každodenní rituál trvá zhruba deset až patnáct minut, divím se, že to zvíře má ještě nějakou srst.
Když je konečně spokojená, sedne si vedle mě na židli, máme blízko schodů dvě a sedí a poslouchá, jak si vyprávíme.
A tak si tady každý den žijeme.
Uprostřed rituálů.
Pokud by můj muž změnil sezení a seděl ve větší výšce, je pravděpodobné, že by se každodenní žebrání nekonalo.
Ale každý má rád rituály a nerad mění svoje zavedené zvyklosti.
Předpokládám, že s nastupující zimou se česání opět vrátí k týdennímu cyklu.
A třeba budu na výsluní u naší milované chlupaté bytné, jak je vidět, bydlíme u své kočky, opět zase já.

tady občas sedím, ležím anebo spím