Justýnko, dáš si?

Justýnka se mnou sbírala dnes ráno maliny, a když jsem si připravila misku k focení, 

hned se k ní hnala.

No, ale zjistila, že tohle fakt snídat nebude.

Navíc už byla po snídani.

Obden sbírám tak 50 malin. 

Ze dvou keříků mi to přijde dobrá úroda.

Před týdnem mi volala dcera: jedu do Ikea, nechceš něco?

Ne, nic nepotřebuji.

Moje přesvědčení mi vydrželo dva dny.

Přesně do doby, než se ve schránce objevil katalog.

Velmi mě zaujala skleněná miska a u ní krásný slogan: 

"Ty nejlepší věci v životě jsou prý zadarmo. Tato miska jim šlape na paty".

Líbilo se mi tvrzené sklo. 

V naší domácnosti jsou misky a skleničky na bílé víno 

 neustále úzkoprofilovým zbožím. 

Zkrátka se hodně používají a také samozřejmě rozbíjejí.

Úžasná cena bílé misky je tedy pro nás to pravé.

Sice je nechci rozbíjet, ale počítám s tím.

Miska je moc hezká. Vevnitř hladká a zvenku drsnější.

A i zblízka vypadá jako porcelánová.

No a za tu cenu, nekup to.

Mám jich šest.

A aby to nebyl jen takový malý nákup, ještě jsem v katalogu

 (je plný krásných věcí  ještě jsem jej naštěstí nestačila pořádně prohlédnout) objevila toto kuchyňské náčiní, 

Sice jej mám už v černé barvě, ale v katalogu mě zaujala zelenou barvou. 

Na netu je však skoro šedé.

Ve skutečnosti má hezkou olivovou barvu. 

Není to barva do mojí kuchyně, ale nijak neruší.

A dnes premiéra misky za patnáct korun s malinami.

ranní konverzace beze slov:

Sedíme vedle sebe, každá na své židli a mlčíme.

Vlastně nemlčíme.

Povídáme si.

Já říkám: seš moje hodná holčička!!!

A odpověď je úžasný pohled trochu s výhrůžkou - proč mě proboha zas fotíš?

Jsem přece hodná holčička.

Podívej, jak krásně umím sedět na židli a naslouchat.

Dnešní díl seriálu o "naší bytné" bych ráda věnovala dvou a půlleté dceři Ivanky. 

To je totiž můj možná nejmladší čtenář, tedy vlastně divák a má ráda fotky Justýnky.

Tak dnes hlavně pro ni, páč se mi povedlo fotit tu naši celebritu, 

která focení fakt nesnáší.

Tento týden jsem měla nové místo na spaní.

Ve stínu oleandru.

Moje "podnájemnice", tedy vlastně panička dala na facebook jednu fotografii s komentářem: 

kdo je krásnější?

Panebože, jak kdo je krásnější??!!

To je přece jasné, ne?!

 A předtím, než jsem pod tím oleandrem usnula, jsem se fakt snažila ukázat svoji roztomilost.

No evidentně to nepomohlo...

Stejně má dilema, kdo je na světě nejkrásnější.

A nejroztomilejší?!

dlouhá ranní očista

Dnes ráno se mi povedlo zachytit Justýnku při ranní očistě.
Byla tak soustředěná na tuto bohulibou činnost, že nevnímala okolní svět.
A už vůbec ne mě.
A byla to velmi dlouhá očista.
Některé její kreace při mytí jsou trochu "šmodrch". 
Občas musím hledat, kde má hlavu.

Zdá se mi, že mně to v koupelně i s ranním sprchováním teda trvá mnohem kratší dobu. 

Ale je pravda, že nevím, kdy se naposledy myla.
Ještě že se nelíčí...

pandy, pandy, pandy ...

Můj včerejší pohled na Prahu byl trochu jiný, než by se dalo očekávat.

Praha je pořád moje město a myslím si, že ji celkem znám.

Praha pro většinu národa, aspoň těch, co tam nebydlí, znamená Pražský hrad, Chrám sv. Víta, Zlatá ulička, Vyšehrad, Karlův most, Národní divadlo...

Všechny tyto "artefakty" již byly zachyceny na mnoha obrazech a fotografiích

 a mnohem lépe, než bych já kdy mohla.

Já už dnes Prahu vnímám trochu jinak, 

i když se v ní již nepohybuji tak často jako v minulých letech.

Zaujmou mě např. namalované pandy v podchodu na Ládví. 

Škoda, že jsou místy přemalovány podpisy jiných "umělců".

Autorkou díla s názvem Pandemie je mladá umělkyně Josefina Jonášová.

 

Cestu k Nuselskému mostu znám již "tisíc let" a pokaždé se mi zdá jiná.

Hotel u stanice Vyšehrad (nemohu si vzpomenout na jméno) mi bůhví proč připomněl La Defénse - Pařížský Manhattan. 

I když jsem jej dost let neviděla, protože při letošní návštěvě Paříže jsme tam nebyli, 

naprosto přesně vím, že podoba není žádná. 

Přesto mi vzpomínka při pohledu na budovu vytanula okamžitě na mysli.

A oslovil mě i pohled na Prahu od Kongresového centra.

Jak říkám, chodím tuto trasu k metru již tisíc let a pokaždé objevím něco nového.

Takže dnes kousíček Prahy mýma očima.

pokus hand made

Po téměř 25 let jsem měla už delší dobu chuť na ruční práci.

Dřív jsem pletla, šila, vyráběla šperky i do svého vlastního butiku, 

ale pak mě život zavál jinam.

Nebyl čas a ani chuť.

Teď jsem měla chuť vzít zase po letech háček do ruky.. 

Líbí se mi háčkované košíky.

Dcera mi dala nějaký zbytek vlny a háček, takže to bylo bez výchozí investice.

Za zkoušku nic nedám.

A výsledek vidíte sami.

Byla jsem pochválena dcerami, manželem i sestrou. Nikdo jiný to neviděl.

Až teď vy.

No není to vůbec dokonalé.

Ale na první pokus snad dobrý.

U druhého kulatého košíku mi došla vlna, 

takže ta ozdoba nahoře je z mnohem tenčí vlny a už to není ono.

Ale celkově se povedl líp.

Asi si koupím vlastní vlnu.

sobotní pozdrav růží

Dnes není třeba komentáře.

Růže miluju a všechny na zahradě kvetou.

Kromě jediné.
A na tu jsem nejvíc čekala.

Ta z loňska, co mění barvy, ale podle blogu to bylo až v září.
Třeba ještě rozkvete.

Roste, roste, ale žádné poupě.

zapomenutý úlovek a obraz s příběhem

Tento krásný retro a asi hodně starý kufr nalezl můj muž již v loni, někdo jej vyhodil, 

ale hned jsem to neřešila

 a nechali jsme jej v dílně, respektive v garáži a zapomněli.

V sobotu jsme se stavovali u dcery a můj muž si všiml podobného ale mnohem většího kufru na piánu.

Kufr je tam už dlouho a můj muž si hned vzpomněl na kufr v dílně a zřejmě měl dojem, že o něj nemám zájem a hned jej nabízel dceři.

Jsem v tomto případě sobec.

No už je u nás na piánu zatím jako dekorace a pravděpodobně dám do něj noty.

Je úžasný!

Konečně se mi také povedlo umístit velký obraz, který byl před malováním v obýváku nad sedačkou.

Nové místo jsem hledala opravdu několik měsíců.

Obraz je hodně velký, takže jsem jej s námahou poponášela po domě a zkoušela na různá místa.

Slušel by sice ložnici pro hosty, ale obraz má svůj příběh.

Chceme si jej tedy užívat každý den.

Vidět jej každý den.

Máme jej už více než 26 let.

Autorem obrazu je Vladimír Jež.

Před lety mě s výtvarníkem seznámil můj bratr a oba s mým mužem jsme jej navštívili doma, 

ale tenkrát jsme si žádný obraz nevybrali.

Při další návštěvě, kdy jsem byla na Moravě sama s dětmi, jsem navštívila jeho galerii v Kyjově.

A na první pohled jsem se zamilovala.

Samozřejmě do největšího obrazu, který tam byl.

Malíř nebyl přítomen a galerií mě provázelo jeho žena.

Zkusmo jsem se zeptala, kolik obraz stojí.

Byla jsem na mateřské se třetím dítětem, takže byl obraz pro mě velmi drahý.

A i na dnešní dobu to není zanedbatelná suma.

Večer volal můj manžel, ostatně jako každý večer, jak se s dětmi na Moravě máme

 a já místo odpovědi básnila o obraze.

Mému muži se plastické obrazy pana Ježe také moc líbily a pamatoval si je od minulé návštěvy.

Jako živitel rodiny rozhodl o koupi, i když věděl, že to velmi zatíží náš rozpočet.

Zpátky z Moravy jsem se vracela autobusem se třemi dětmi a obrazem 130 x 76.

No nebyla to radostná cesta, ale doma byla radost veliká.

Při věšení obrazu nám trochu zatrnulo.

Na rubu obrazu byla totiž napsána úplně jiná cena, než jsme zaplatili.

Téměř dvojnásob vyšší.

Divila jsem se už v galerii ceně, protože jsem znala ceny obrazů a myslela jsem si už tam, že bude dražší.

Manželka umělce si nějak cenu popletla.

Druhý den jsem okamžitě volala malíři a na druhé straně byl slyšet kámen, který mu spadl ze srdce.

Dohodli jsme se na splátkách, abychom rozdíl v ceně doplatili.

Kdybych správnou cenu znala hned, nikdy bychom obraz nevlastnili.

Říkám, obraz má svůj příběh.

Umístění nad točitými schody do patra mu moc sluší.

Vidíme jej z přízemí a i z prvního patra, když scházíme ze schodů.

Máme jej na očích každý den.

Jsem ráda, že jsem tomu dala čas.

Jen se mi obraz špatně fotil, na schodech je málo místa.