malé každodenní radosti

Miluju černý čaj z hrnku od Lolinky s její malůvkou.

Dostali jsme s mým mužem každý jeden hrnek originál jako dárek k vánocům, 
když jí byl asi rok a půl, takže sotva držela tužku.

Hrnek nepoužívám na rychlý ranní čaj, ale na odpolední či večerní pití s rituálem - dobrý sypaný čaj
 v milovaném hrníčku u zapálené svíčky a krbu, pravidelný podzimní a zimní rituál.

Miluju výhled na zahradu z okna kuchyně. 

Každý den se na chvíli zastavím a kochám.

Potěší mě pohled na růže ve váze či jiné kytky. Zkrátka živé květy doma musím mít.
Tyto jsou ještě ze zahrady. Za chvíli začnu kupovat kytice s chlebem :-)

Včera jsem si některé maličkosti, kterými se těším, fotila a u toho vzpomínala a trochu si filozofovala.

Nevím proč.

Vzpomněla jsem si na svá pubertální léta a taťku, jak mi říkal:

 podívej, to je krásná kytka, strom, pták.

Tenkrát jsem nechápala, co ho tak fascinuje na takových maličkostech. 

Přišly mi samozřejmé a ničím výjimečné. 

S očekáváním zítřku jsem neocenila dnešek.

Ty krásné maličkosti dneška jsem nedokázala vnímat.

Neuměla jsem to.

Dnes vím, že je právě pro mě důležité žít dneškem, ale taťkovi už to říct nemůžu.

Myslím, že jsem k tomu zkrátka musela dospět. 
A taky myslím, že jsem se učila od našich dětí, když byly malé.
Děti žijí dneškem přirozeně.

Žít okamžikem a nemyslet si, že zítra přijde něco úžasnějšího.

Úžasné je to už dnes.

Dnes vidím krásu i ve zvadlých slunečnicích. 

Už nemám vanu plnou slunečnic, jak jsem psala a kytice zůstala jediná ve džbánu na pivo.

Ale slunečnice zvadly s grácií a já je ještě nechci vyhodit.

Ještě jsem na něco zapomněla. 

Tuto koláž jsem dávala už na facebook, tak ještě na blog.

Jednou ráno mě překvapil náš šestiletý oleandr 

Vždy kvetl tmavě růžově a doma vlastně nikdy, vždy jen venku

. Nyní po přestěhování do domu se objevil bílý květ a světle růžový a přibývají další. 

Možná je to nedostatkem slunečního svitu, ale je to krásné.

Miluju maličkosti všedních dní.