vzpomínka na dvacet devět...

Dnes jsem někde na netu při ranním pročítání zpráv a blogů narazila na článek, který se týkal tématu porodů, respektive termínů - porod přijde většinou v nevhodnou dobu a nejde dopředu naplánovat.
No, ono to není tak docela pravda a to hovořím z vlastní zkušenosti.
Můj třetí porod byl naprosto plánovaný a čtrnáct dní předem jsem znala přesný termín.
Měla jsem poprvé a vlastně naposledy svého vlastního porodníka, který se o mě před porodem staral. Musím přiznat, že když jsem jej viděla poprvé, nechápala jsem, proč jej všechny nastávající maminy chtějí.
Objevil se přede mnou chlap jak hora a podal mi tlapu, do které se moje malá ruka celá skryla a já pochopila, proč se mu říká medvěd.
Byl to ale a snad ještě je úžasný lékař a úžasný člověk, něžný, citlivý, empatický.
A taky velmi zodpovědný.
Takže mi jednoho dne oznámil: "rodíme 29.7."
Moje hloupá otázka: a jak to víte, doktore, tak přesně, měla velmi prozaickou odpověď.
No odjíždím na dovolenou a chci být u vašeho porodu.
Musím říct, že do té doby u předchozích porodů jsem si říkala, jak by bylo prima, kdybych znala přesný termín.
No prima to rozhodně nebylo.
Naopak.
Když žijete v nevědomí a nevíte, kdy to přijde, žijete v podstatě v očekávání, ale relativně v klidu.
Když znáte přesný termín a dokonce přesnou hodinu, nástup "na značku" byl v půl osmé ráno, stříháte metr každý den a není to úplně přirozené.
Bylo příjemnější nic nevědět.
Dorazila jsem do porodnice a sestra se mě zeptala, zda mám bolesti.
Říkám, že ne a na otázku, proč tam tedy jsem, odpovídám: já jsem tady na objednávku.
Na monitoru se však objeví něco jiného a sestra mě přesvědčuje, že bolesti rozhodně mám.
No tak toto už mám 14 dní a myslela jsem, že to je strachem.
Vypadá to tedy, že jsem tady správně.
Průběh porodu nebudu popisovat, nebyl to můj nejlepší, i když byl celkem rychlý.
Ale přesně naplánovaný porod mě nijak nepoznamenal a v podstatě nebýt dnešního článku ani bych si nevzpomněla.