genius loci

Možná se bude zdát přehnané, že zde cítím genius loci, ale pro mě specifickou atmosféru tato pražská čtvrt má.

V Holešovicích jsem strávila pracovně deset let každý den a dalších pět let sem celkem pravidelně jezdím. 

Nejen, že některá místa znám jako svoje boty, ale hlavně je mám spojeny se spousty zážitků. 

Příjemných i těch méně příjemných. 

Vím přesně, kde jsem před výstavištěm zastavila dopravu svým uvízlým podpatkem lodičky uprostřed silnice a musela jsem se vrátit bosa zpět. Doprava stála a čekala na mě i tramvaj, na kterou jsem spěchala po práci. 

Nevím, jestli byl pan řidič tak vstřícný, anebo jen čekal spolu s cestujícími nahlížejícími z oken tramvaje, jak tahle moje malá kolize dopadne. Musím říct, že čekala v řadě i auta, kterým jsem brzdila provoz a všichni řidiči nahlíželi z oken a bez nadávek čekali, až podpatek vypáčím.

A byla to celá věčnost.

Tento zážitek mi utkvěl v paměti.

Zažila jsem zde hrozné povodně v roce 2002, kdy nebylo možné jít do práce. 

Po návratu jsem procházela uličkami, kde se sušilo vše ze zatopených sklepů, slyšela jsem všude zvuk velkých vysoušečů, cítila ten pach promáčených věcí a litovala všech, co museli toto prožívat.

Těšila mě solidarita, se kterou jsme všichni přispívali postiženým.

Navštívila jsem s dcerami a neteří tady mimo jiné již neexistující dřevěné divadlo Globe v areálu Výstaviště a shlédla  představení Romeo a Julie v netradičním nastudování. Pamatuji si, že Romeo jedl na jevišti kyselé okurky. Opravdu zvláštní pojetí známé tragédie.

Divadlo v roce 2005 shořelo.

Na Výstavišti a ve Veletržním paláci jsem zažila spoustu pracovních (některá jsem dokonce sama pořádala) i soukromých akcí, shlédla mnoho výstav těch zajímavých i méně zajímavých. 

Navštívila většinu hospod v okolí ať již za účelem pracovních obědů či soukromých večerních akcí

s kolegy.

Možná proto vidím krásu této čtvrti úplně jinak a fotím naprosto běžné věci a ne památky, které tuto čtvrt charakterizují. 

Podle mých fotek asi nikdo ani čtvrt nepozná.

Já se sem ráda vracím.

Teď je tato čtvrt navíc pro mě ve znamení dcery a její rodiny. Vracím se sem za vnoučaty.

Při cestě na metro holé stromy odkryly pro mě krásu, kterou jindy nevidím či nevnímám.

Vltavská zrovna krásou neoplývá, ale mě při výstupu z metra fascinuje ten kontrast trochu industriální stavby a nahoře vykukující nedávné historie - dvě věže kostela sv. Antonína.

Součástí mého pražského života byly v průběhu třiceti let i jiné čtvrti, ale kouzlo pro mě mají  Holešovice a to mi došlo bůhví proč až včera.

Tak dnes malý kousek z nich.