jarní kočičí rituály

Panička říká, že rituály a tradice jsou v životě moc důležité, tak je dodržuju.

S jarem se zase válím na stole na zahradě. Na trávě to ještě není ono. 

Nebo sedím na židli, či dokonce tam pospávám. No je konečně teplo.

Každý večer, když uslyším přijíždět auto, zpozorním a sotva vrzne branka, už skáču ze stolu a běžím přivítat páníčka.

No musím přiznat, že je to hlavně ze sobeckých důvodů. Tedy to vítání. 

Páníčka mám ráda, ale ještě raději něco jiného. 

Paničku miluju a je mi moc smutno, když není doma, ale česat jako páníček teda fakt neumí.

No oni mě češou celý rok, ale s jarem to mám spojeno nejvíc. V zimě o to ani neškemrám.

Teď s jarem každý večer pobíhám kolem páníčka a čekám, až se konečně posadí

Oba s paničkou si povídají a dělají, že o mně vůbec neví. Či dokonce, že jsem naprosto neviditelná. Posadím se k nim a dělám, že ty řeči poslouchám. Ale jen chvíli. Víc to nevydržím, a tak začnu.

Obíhám okolo páníčka, otírám se, pokládám hlavičku na každou část jeho těla, kam dosáhnu a pak udělám prosebný pohled přímo do očí.

Všechny tyto činnosti ovšem musím zopakovat několikrát za sebou, a pak už stačí se jen upřeně a toužebně dívat dlouze do očí.

A pak to přijde. 

Panička se tomu začne smát, nevím, co je tedy směšného na mém prosebném pohledu, a rozesměje páníčka a ten konečně pochopí, co chci. 

Tedy pochopil asi už dávno, ale konečně se ustrnul a začíná ta slast.

Je to každodenní večerní česací rituál a já pro něj, já jinak velká a nedotknutelná dáma, udělám cokoliv. Lísám se a stává se ze mě někdo jiný. 

Úplně tuctová obyčejná kočka, která se o vás otře kdekoliv na ulici. Normálně mě na to neužije a dokonce by mě to asi ponižovalo.

Tak já se jdu připravit na večer. 

Musím si odpočinout, páč to bude perné snažení, než dosáhnu svého.

Tak se mějte zatím hezky. 

Vaše Justýna