můžu já někdy přestat??!!

To je Melisa.

Nemůžu. 

Už mě v mojí zelené a puntíkované úchylce do kuchyně podporuje okolí. Nevím, kdy to skončí.

Jela jsem dnes za svou přítelkyní, abychom se po dlouhé době viděly, páč se máme rády, a taky abych viděla konečně potomka, který se narodil chvíli po mé nehodě v únoru - čtyřměsíční miminko, krásnou a voňavou holčičku s nádherným jménem Melisa. 

Vezu dárky a taky samozřejmě svůj džem jako dárek a jsem ráda, že to odložím a na zpáteční cestě budu mít jen kabelku.

"Já mám pro tebe taky dárky."

Ježíši, co?! Bojím se. 

Aby nebyla mýlka, já to říkám nahlas, prožily jsme toho spolu tolik, že si pravdu mohu dovolit.

"Až to uvidíš, pochopíš, to jsem tam přece nemohla nechat!"

Moje kamarádka a můj muž hrají totiž už léta takovou divnou a možná dost nepochopitelnou hru.

Prostě si schválně a někdy za nekřesťanské peníze dávají skutečné kýče jako dárky, mně navzdory a přes můj nesouhlas. A jsou schopni pátrat opravdu dlouho a neváhají zapojit do toho i okolí, jen aby našli a mohli překvapit opravdu něčím "úžasným".

Začalo to nějakými příšernými mravenečky, kýč jak noha, které můj muž daroval z legrace kamarádce snad jako dárek k vánocům (jsou vybaleny každé vánoce a jsou prý ozdobou svátečních dnů).

To odstartovalo toto bláznovství a rozumím tomu, že už asi nejde přestat.

Na oplátku za mravenečky dostal můj muž příšerně barevného naštěstí malého trpaslíka, pak koupil on děsnou zelenou sovu se svítícíma očima, pak kamarádka darovala zelenou žábu, která musela trůnit u jezírka na zahradě a já ji pořád potají schovávala, aby nebyla na očích a trpaslíka  jsem ukrývala samozřejmě taky. 

Občas slyším od našich dětí, mami, proboha, co to je???

A tradice furt pokračuje. Někdy se jim to nepovede a není to tak děsné, tak i zapomenu, co to bylo.

Potají dávám trpaslíka i žabičku vnoučatům na hraní v naději, že dětskou hru některý z těchto protagonistů parodie na umění, nejlépe oba dva, nepřežije. 

Ale je to jen moje zbožné přání. 

Rozbijí mi rychle nanejvýš krásný květináč, který mám ráda. 

Já tedy nikdy žádné kýče nedostávám a hry se  fakt nezúčastňuji, ale trochu mě ta hláška "to jsem tam přece nemohla nechat" vyděsí. 

Co kdyby proboha?!

Co když se zdá, že mi je líto, že já nehraju?

No to určitě, to si přece nikdo nemůže myslet, takže já dostávám opět krásné dárky, jak už jsem zmínila, moje oblíbence - zelené a puntíky. 

A tak zase obracím "dům na jih", tedy budu obracet jen kuchyň. Musím zvážit, kam vše dám a na co to bude. Nemám ráda věci jen tak, ráda je používám. 

No ta krásná svíčka bude trůnit v obýváku, to je jasné. Tu překrásnou dřevěnou krabičku ještě nevím, zaslouží si nějaké čestné místo.

Ještě jednou děkuji moc za krásné chvíle s vámi, holky. 

A upřimně, jsem ráda, že bláznivá hra mě dosud míjí.