kotlety s červenými paprikami

Opět jedna rychlovka.

Můj muž během oběda asi třikrát poznamenal, že je to výborný, 
takže toto jídlo do mého virtuálního receptáře rozhodně patří.

Dvě kotlety jsem jen lehce naklepla prsty, osolila, okořenila citronovým pepřem a česnekem. 
Na oleji ve wok pánvi zprudka opekla, po té zakapala trochou balzamikového octa, trochu podlila a dusila téměř do měkka. Přidala jsem velkou červenou papriku nakrájenou na proužky a cibuli na kolečka a ještě trochu koření a nechala orestovat opravdu jen chvíli, aby paprika nebyla úplně měkká. Po vypnutí jsem přidala nasekané tři větší lístky bazalky. Tu teď přidávám skoro všude, páč se mi na zahradě hodně rozrostla. Zpočátku byla bazalka hodně znát, ale po zamíchání po chvíli vznikla jednolitá chuť a překvapivě velmi zajímavá.

Jako příloha americké brambory a dobrou chuť!

podobnost s Adélou je čistě náhodná

O masožravých rostlinách jsem začala uvažovat již dříve. 
Ale moje přání nebylo tak urputné, abych to dotáhla do zdárného konce a ani jsem je v podstatě nijak nevyhledávala. 

Minulý týden můj muž zkrátka dvě koupil při nákupu chleba. Sice se letos tolik nepotýkáme s hejnem much jako v minulých letech, kdy v naší blízkosti někdo choval husy či ovce, ale stejně jsem okno 
v kuchyni letos od května myla snad osmkrát a za tři dny to není vidět. 
To je daň za život na venkově :-)
Ostatní okna ovšem umytá ještě nemám.

No jako Adéla ještě nevečeřela tedy nevypadají, ale prý tyto "mucholapky" dorostou až do jednoho metru. No, nebudu předbíhat, páč nevím, jestli je dřív, než dospějí, neumučí naše úžasná (ne)péče.

Můj muž je koupil, když jsem odjela na pár dní na Moravu a za pár hodin mi volal. 

No není to teda nic moc, jsou akorát hezké.

A jaký je problém?

No jsou jako naše Justýna.

Jak jako?!

No kolem Justýny taky někdy mohou běhat ptáci i myši, aniž je vůbec řeší či dokonce zaregistruje. "Mucholapky" pozoruju už několik hodin a nic. 
Už jsem je začal krmit. Jak proboha? Zabil jsem mouchu. Oni ale nejedí :-)

Směju se ještě teď.

Ono nestačí, že pořád dělám Justýně indiánskou babičku a musím ji chovat, panebože ještě budu myslet na to, že mám nakrmit nějaké rostliny!

Zapomínám je doma totiž i zalévat.

No uvidíme, kdo bude vítěz.
No ale mise je splněna. Odškrtávám si další splněné přání.

pojďte dál ...

Nevím, proč jsem si v našem posledním domě, tedy doufám, že je poslední, vzpomněla na rohožku před dveře teprve před pár dny. Možná je to proto, že do domu vedou schody, nevcházíme tedy rovnou ze zahrady. Domácí, my dva s mým mužem, se zouváme vždy většinou v předsíni. 

Ale pokud tady máme rodinnou párty, tak to fakt neřeším. Někdo totiž chodí v ponožkách či bos z domu ven a někdo z venku v letních sandálech dovnitř. Takže je to úplně jedno. 
V přízemí navíc máme dlaždice. 
Ale právě z tohoto důvodu se nám zdá, že je rohožka víc než užitečná věc.
Už jsem se dávno rozhodla, že pokud budu kupovat i obyčejné věci každodenní potřeby, budou něčím zvláštní, ne obyčejné, musí být zkrátka krásné, pro potěšení.

Toto je kompromis, páč se každému z nás líbilo něco jiného.

Já chtěla trochu extravagantnější, např. rohožku ve tvaru kočičí hlavy a můj muž úplně obyčejnou.

Kokosová rohožka je myslím dobrá volba. Velký výběr mají právě na 4home.
Včera jsme rohožku položili na "značku". Můj muž dí, to jsem zvědavý, co Justýna.
Proč? No jo, panebože, náš asociál nemá rád nové věci. 
Jsem zvědavá, zda vůbec vyjde ven. Spí celý den na dvoře. 
Vejde do domu z druhé strany, nají se a chce za námi na zahradu. U dveří z domu se zastaví a snad i vykulí oči a prohlíží si novou překážku. Dost dlouho na rohožku civí a pak ji opatrně obejde na malinkatém prostoru, aby se jí ani nedotkla.

"Vítejte u nás doma."

blízká setkání

Miluji ty dny, kdy naprosto přestanu vnímat čas a zdá se mi, že od rána uběhly minimálně tři dny. Den naplněný zážitky prodlužuje život. Zažívám to celkem často, protože náš život je vše jen ne nudný. Je naplněný událostmi, i když ne vždy příjemnými. Ale i to patří k životu. Nakonec, kdyby nebylo srovnání, asi bychom ta šťastná období ani nepoznali.

Na Moravu jsem jela ve čtvrtek a vrátila jsem se v neděli. 

Nepočítám dny, páč mám pocit, že domů se vracím po deseti dnech.

Setkání první

S mojí nejbližší rodinou u příležitosti oslavy narozenin mojí mámy. Setkáváme se několikrát do roka, takže celkem plynule navážeme tam, kde jsme přestali minule.

Setkání druhé

Lázeňská léčebna vznikla v Hodoníně až po mém odchodu na studium do Prahy a teprve později po revoluci se z léčebny staly lázně. Nikdy jsem neměla potřebu se tam podívat. Vlastně jsem si na to ani nevzpomněla, páč jsou stranou mého běžného hodonínského okruhu. Teprve nedávno jsem se dozvěděla o přilehlém krásném lázeňském parku, kde se každý rok konají něco jako řezbářské dílny, po kterých některá díla zůstávají, aby zdobila park. Parkem se částečně můžete projít prostřednictvím fotografií. Je nádherný, a tam jsem si poprvé pomyslela, že ano průmyslové město může být i lázeňským. Dopolední procházka byla pro mě zajímavá i tím, že jsem poprvé pozorovala naši dceru fotografku při práci. Snažila jsem se ji trochu fotit, ale bála jsem se, abych nevyfotila i objekty dceřina focení, na to nemám právo, takže fotky nakonec nejsou nic moc.

Setkání třetí

Oslava 80. narozenin. Schází se celá naše velká rodina a hlavně slovenská sekce. S některými jsem se neviděla víc než 11 let, některé jsem nepotkala ještě déle. Byly to krásné hodiny s dávno zapomenutými vzpomínkami. A chvílemi mi bylo líto, že žijeme daleko. 

sbírám na zimu...

  Ne, nemyslím zavařování či bylinky. 

Sbírám barvy zahrady a květin pro dobu, až bude svět jen bílý.

Truhlíky ještě pořád kvetou a růže taky.

Zavářím si tedy trochu barvy na zimu do zásoby.

V zimě to možná uvítám.

Dnes odjíždím na pár dní na Moravu, tak tady bude chvíli klid :-)

Hezké dny.