možná trochu nesourodé

Do naší galerie přibyl další člen. 

Ne, nový obraz to není, ten už by se tam možná ani nevešel.

Tuhle místnost miluju.

Galerie je vlastně i tělocvična a příležitostná ložnice pro hosty, pro někoho možná nesourodé prostředí, ale mně se právě tohle spojení, ten velký kontrast líbí.

Včera jsme si nadělili skoro k Ježíšku nový cvičící stroj pro naše nemocná těla, které je nutné více rozpohybovat.

Vibrační plošina, která dosud u obrazů trůnila vedle rotopedu a dalšího cvičícího nářadí, odešla po téměř sedmi letech a můj muž opravu již vzdal.

Rozhodli jsme se tedy pro jiný mučící stroj a musím říct, že nás dost baví, i když to není stroj pro líné, jako byla vibrační plošina.

Navíc je krásný i na pohled. Můj muž původně vybral chlapský v černé barvě, ale Harpagon nakonec ustoupil kvůli ceně. Jen se na tom webu zdá takový něžný, maličký, ale včera dorazilo celkem monstrum. Navíc nám eliptický trenažér přivezli ne rozložený ale v plné kráse. 

Povedlo se nám totiž zakoupit vystavený stroj s velikánskou slevou téměř dva tisíce. Byl v druhé jakosti, prý může být poškrabán při vystavení a tak podobně, ale vzhledem k tomu, že stroj byl určen pro nás a ne jako dárek, šli jsme do toho.

Na stroji samozřejmě nic není, ani jedno škrábnutí. 
Za plnou cenu bychom do toho teď před vánoci nešli.

Zatím jsem jej zkoušela včera několikrát přes den vždy tak na deset minut, 
ale baví mě to a můj muž je na něm furt. 

Doufám, že nám to nadšení vydrží a mně pomůže vrátit se do normálu před nehodou.

my to máme trochu jinak

U nás se začíná adventem.

Už tedy mám letos kupodivu trochu špatné svědomí či co to je.

Všude okolo mě všichni už pečou, zdobí a vnímám trochu ten stres z toho nestíhání.

Já to mám už léta nastaveno jinak.

Vadí mi výzdoba v předstihu, ale to je každého věc, páč mám pocit, 
že mi to ubírá na pocitech slavnostní chvíle.

U nás se s výzdobou již tradičně víc než třicet, ježíš to je let, začíná v předvečer před první adventní nedělí. Někdy to dokonce spadlo až na první adventní neděli. 
Věnec na dveře věšíme vždy až s adventem. 
Prostě vánoční zdobení a pečení vánočního cukroví mám spojeno výlučně s tímto krásným obdobím. 

A když jsem nestíhala pečení, tak jsem cukroví prostě objednala. 
Nechtěla jsem být matka tří dětí, která u štědrovečerního stolu padne vysílením.

Jedině perníčky jsme s dětmi pekly koncem listopadu, aby stačily do štědrého dne změknout.

Vánoční úklid neřeším už od doby, kdy byly naše děti malé. Teď se asi budu opakovat, páč jsem to již psala. Lepily na okna stromečky a ozdoby malované uhlem, takže mytí oken přicházelo v úvahu až po svátcích. Uklízíme celý rok, takže proč se strhat v prosinci. Navíc jsme nemuseli řešit, když děti drobily všude vánoční cukroví a rozšlapávaly je do koberců. Čištění probíhalo až v lednu. 
Šatní očistu jsem s radostí prováděla rovněž až po:
V lednu mě bavilo v klidu, bez spěchu vytřídit, co je dětem malé a nahradit novým, co přinesl Ježíšek. 

I když už děti nejsou dávno doma, máme to s mým mužem stejně.

Jediná moje příprava na vánoce zatím tkví v tom, že už nakupuji a vymýšlím dárky, v Pepco jsem koupila něco malého na tvorbu adventního svícnu a svíčky, 

letos nebudeme vyrábět s mým mužem jako vloni. 

Nakoupila jsem komponenty, které jen upravím. Ve Veltrusích při vánočním tvoření jsem koupila visačky na dárky. A včera jsem objednala andílky na vánoční stromeček. Letos chci, aby byl stromeček pro děti a ne dospělé. Už stromeček vnímají, takže aspoň nějaké postavičky. Na cestě mám ke svátečnímu stolu ještě sladké překvapení. Až dorazí, tak vám ukážu.

Venkovní věnec, který jsem tady už prezentovala, nakonec zavěsíme v neděli zvenku na okno, na vratech by se zničil. Takže se pokusím, já naprostý diletant, oživit ten starý, který máme pětadvacet let. Uvidíme, zda to bude aspoň trochu ke koukání.

Teď má mnohem víc času, takže mohla bych se pustit do vánočního úklidu, umýt znovu okna, myté před měsícem, vytřídit naši šatnu, ale věci jsem třídila a posílala do dalšího kola před pár týdny a dělám to často během roku, celý dům uklízíme společně pořádně s mým mužem každých 14 dní a mezitím běžný úklid, takže tradici měnit nebudu. 

A jak jsem se z toho vypsala, už nemám ani špatné svědomí z toho, že nic nedělám.

Ať to máte, jak to máte, přeji, ať nemáte pocit, že se nedá nic stihnout. 
Nic se nestane, když nebude vše podle našich představ. 
Svátky jsou především o setkávání a na to se těším.

rozbitý telefon k sežrání

Poslední narozeninová párty v letošním roce.

Konečně. Příští rok zase začínáme dubnem a přeskočíme jen srpen a končíme opět listopadem.

Náš zeť slavil v neděli půlkulaté narozeniny.

Vybrat pro něj ovšem dárek je nadlidské úsilí. Vše, co chce, si může koupit.

Dostal tedy originální láhev jeden a půl litru bílého, doufám kvalitního vína, s plechovou vinětou s přáním k narozeninám.

Vím, že má rád dorty, tak jsem u své kamarádky objednala dort, který jej charakterizuje. 

Zadání bylo jasné. 

Tablet nebo telefon, páč v tom pracuje, miluje běh a fotbal. 

Takže nějaký běžec a fotbalový míč. 

U Báry platím pouze materiál, za práci platím prací a už jsem za dorty vyrobila čtyři patchwork povlaky na polštářky do kuchyně. 

Zadání dostávám po kouskách, abych se nezhroutila, takže jsem si myslela, že jsou poslední, 

Nevadí mi ty povlaky, ale to zadání. Musí být modré. 

Modrou už nenávidím, ale mám zadání na další. Židlí je šest.

Po sms, kterou jsem v sobotu dostala,

 jsem vlastně ráda, páč já Báru proklínám s každým modrým povlakem.

Přesně cituji: 

Poprvé jsem tě nesnášela včera v půl desáté večer, když sklo nebylo průhledné, 
podruhé dnes ve 12, když mi sice sklo na druhý pokus vyšlo, ale prasklo mi tam, kde jsem nechtěla, 

ale dort je hotový a už tě mám zase ráda.

Baru, kde vidíš v zadání sakra nějaké rozbité sklo??!! Ani nevím, že to jde. 

To byl tvůj nápad a jsem ráda, že už mě máš zase ráda.

Děkuji. Dort měl velký úspěch. 

Tak zase možná příští rok :-)???

P.S. A ten telefon k sežrání byl, i když byl rozbitý a podle mého muže proto nezvonil.

zvláštní setkání v zámeckém parku

Na konci parku u zámku Veltrusy nás čekalo zvláštní setkání.

Tedy vlastně naopak na začátku, u vchodu do parku, když jsme se vraceli zpět.

V oboře tam trůnil krásný daněk.

Když jsem se přiblížila k plotu, otočil se a ukázal mi zadek a začal odcházet.

Mluvila jsem na něj stejně jako na Justýnu. 
No pojď ke mně, neboj, ty jsi nádherný.

Nevím, jestli mi rozuměl, ale otočil hlavu a ke mně se vrátil a já mu mohla koukat do očí.

Tady víc slov asi netřeba.

Opravdu krásné setkání.

Pokochali jste se? Tak už můžu? 

Toto je pod čarou pro otrlé. 

Můj muž na daňka reagoval naprosto prozaicky. Jo, daňka jsme taky jedli, měli jsme ho plný mrazák. Doufám, že jsem nikoho nepohoršila. I to patří k životu. 

Můj muž spolupracoval svého času s myslivci a my jsme mohli ochutnat 

dančí, srnčí, kančí a nevím, co ještě. 

Pamatuji si, jak jsem já, která nesnáší lhaní a podvádění, podváděla svoje děti. 

Mami, to už je zase guláš z daňka, že jo? Já to nechci!

Ne, není, to je normální guláš. 

Ale kdo by se jim mohl divit, měli jsme tenkrát mrazák plný divočiny 

a za sebou už všemožné menu srnčí, dančí atd. na víně, na smetaně, steaky, guláš apod. 

Rozdávali jsme návštěvám balíčky s otázkou: chceš srnčí? 

No ty časy jsou pryč. Dnes bych si dala cokoliv z toho hned.

Hezký večer.

sobota na zámku

Zámek Veltrusy, vrcholné dílo baroka.

Dlouho byl nepřístupný kvůli rekonstrukci.

Včera se na zámku konalo adventní tvoření. Reportáž z tvoření jsem fotila do novin a pro blog to není zajímavé. Zdobily se perníčky, vyráběly ozdoby a adventní věnce, většina z vás si to umí představit. Netvořilo se přímo v komnatách zámku, které jsou určeny k prohlídkám, ale v přilehlých budovách. Adventní prohlídky sice byly připraveny, ale v té chvíli o ně nebyl zájem. Všichni tvořili.

Přiznávám, my bychom stejně na prohlídku nešli. Viděli jsme spoustu zámků a už nám přijdou v podstatě stejné.

Já vás dnes vezmu na prohlídku zvenku.

Zámek je moc krásný a je umístěn ve velkém, ale opravdu velkém parku.

S radostí jsem fotila i v dešti, na některých fotkách jsou vidět kapky na objektivu, pro sebe a možná i pro vás.

Tak pojďme stejně, jako jsme šli my včera.

Když jsme se vraceli z tvoření, zaujaly nás tyto větve až na zem, kterých jsme si před tím nevšimli. 

Je to zvláštně krásné. Utvářejí téměř bránu k zámku.

Na konci parku nás čekalo zvláštní setkání. 

Ale o tom až příště. Setkání si zaslouží samostatný prostor. 

Hezkou neděli.

vadí nevadí

Každý den hrajeme s Justýnou hru vadí nevadí.

Mně to vadí, jí to nevadí.

To, že se mnou píše na počítači, tedy spíš do mě drká, projde se párkrát po klávesnice a vymaže zprávy, které jsem právě pracně vytvořila, na to už jsem si zvykla a někdy bych to mohla i zařadit do kategorie nevadí.

To, že vleze do každé právě odložené krabice a je jedno, zda je na zemi či nahoře na kuchyňské lince od právě vyloženého balíku, je rozhodně kategorie nevadí. Je roztomilá a hned ji fotím. Už si na foťák natolik zvykla, že jakmile si všimne, že na ni mířím, okamžitě přestane s právě započatou činností jako očista a začne pózovat. Jako malé dítě. Nechápe, že já jsem chtěla právě ty momentky.

To se mi podaří, jen když se v krabici uloží a usne.

Už mi přestalo i vadit, že teď nově se mnou šije. Vůbec jí nevadí hluk stroje, pozoruje, jak člunek kmitá sem a tam připravena zasáhnout, kdyby se něco dělo. 
Musela jsem si stroj posunout, páč jsem se bála, že jí přišiju ocas anebo vousky. 

Můj muž ji při této činnosti narychlo zachytil. 

Fotky nejsou nic moc, byla dost tma, ale jako předmět doličný stačí.

Tento týden ovšem další novinka. Zatím ji řadím do kategorie vadí.

Jakmile si připravím na stůl látky a šablonu na patchwork, okamžitě přiběhne, vyskočí si na židli a začne mě pozorovat a vyčkává. 

Jakmile je na stole dost odložených odstřižků látek, vyskočí, lehne si na ně a začne se válet na zádech a předstírá, jak moc je roztomilá.

Začnu ji hladit a ještě jsme pořád v kategorii nevadí.

Z vyřezaných a sešitých kousků začnu sestavovat vedle na šabloně vzor a vždy mám mnoho pokusů, než sestavím to, co se mi zdá přijatelné. 

Justýna pořád vyčkává. Jakmile si odstoupím, abych si dílo prohlédla, okamžitě přejde z pole nevadí do pole vadí a lehne si na právě dokončenou sestavu. Začne se samozřejmě převalovat a trochu zamíchá kartami. A já nemůžu přijít na to, jak to původně bylo.

Na její obranu musím říct, že mě překvapila, jak moc všemu rozumí.

Stačí říct jednou dvakrát Justýnko, tady ne, to já potřebuju, zvedne se přejde zpátky na stranu nevadí. Chvíli posečká, až vytvořím další návrh, jé ten je dobrý, toto možná nechám, a je tam znovu.

Na facebooku jsem objevila Zlatá pravidla pro kočky.

No přesně Justýna. Ještě tam ovšem jedno pravidlo chybí. Možná, že je jen naše.

Panička má ráda, když ji doprovázíš na toaletu a asistuješ jí. Už konečně přestala zavírat dveře, páč ví, že budu tak dlouho škrabat a ona se bojí, že dveře zničím, až konečně otevře a pustí mě.

Mějte hezký víkend s mazlíčky i bez nich.

věci (ne)samozřejmé

Některé věci se mi zdály vždycky naprosto samozřejmé, takže mě překvapí, že je nutné vůbec o tom psát. Jsem ale tolerantní a shovívavá, každý to máme jinak, každý píšeme jiný životní příběh. 
Zřejmě tedy tak samozřejmé nejsou.
Článek se jmenuje Tříleté dítě by mělo mít doma nejméně dvě povinnosti. Já bych tomu asi neříkala povinnosti, ale pustit děti ke všemu a zapojit je do chodu domácnosti mnohem dřív než ve třech letech. Někdy je to oprus a likvidace škod do noci, ale ta radost v dětských očích, když mohou pomáhat a podílet se na chodu domácnosti, stojí za to. Navíc v tomto věku usilovně pomáhat chtějí, nikdy potom už to pravděpodobně tak nebude, takže největší chyba je odhánět je a tvrdit, že jsou na to malé. Děti nejsou na nic malé.
Naše tři děti vařily se mnou i knedlíky a vytvářely si svoje vlastní mrňavé knedlíčky a pak je s chutí snědly, i když si myslím, že byly dost tuhé, jak je poctivě hnětly ručičkami, a jíst se moc nedaly. 
Když jsem vyráběla domácí nudle, u mlýnku se střídaly a zpracovávaly i těsto a to už většinou od dvou let a po celém bytě byla mouka. Prostě jakmile uměly stát a chodit, brala jsem je ke všemu. Utíraly a uklízely nádobí a já, až jsem je uložila do postýlek, jsem uklízela po nich vše na své místo. Nechala jsem je i utírat prach a spoustu dalších věcí, které dělaly s radostí, a pak jsem potají uklízela vše znovu.
Moje dcera to má stejně, a tak když přijdu hlídat, dvouleté dítě mi ukáže, kde má oblečení, kde jsou ponožky, kde jsou pleny, kde jsou příbory, a je to z toho důvodu, že pomáhá nakládat myčku a uklízet vyžehlené prádlo. 
Přestěhovali se do nového velkého bytu, takže jsem zpočátku vůbec netušila, kde co je a ani jsem nebyla schopná si to do dalšího hlídání zapamatovat. Není to ale potřeba. Alánek vše ví.
Čtyřletá Lola ta už si každé ráno samozřejmě oblečení i sama vybere a obleče se a skoro vždy je nádherně "vystajlovaná". Ano, je to víc práce. Je jednodušší poslat děti hrát si.
A starší vnoučata osmiletá a šestiletý dokáží i u nás se postarat sami o sebe, jen je člověk musí nechat. Babi, já jsem zapomněla, kde máš chleba. Už jsem si vzala z lednice máslo a šunku.
Tohle mám ráda, to mě těší.
Děti si připadají svobodně a ne jako na návštěvě, když kolem nich nechodím a neustále nepodstrojuji.
A abych se tady nevytahovala jen se svojí úžasnou rodinou, článek mě přinutil se zamyslet a prozkoumat z tohoto pohledu i svoje okolí. Normálně to fakt nesleduji. Mám kolem sebe většinou mladé přátele a známé, některé mladší než moje děti, a všude je to stejné jako u nás, viď Báro. 
Děti se všude podílejí na chodu domácnosti a plnohodnotně se účastní společného života.

Tady budu citovat z výše uvedeného článku psychologa, páč věty jsou dle mého pravdivé a to shrnutí se mi líbí:
Aby byly děti spokojené:
- potřebují zažít hlad, žízeň, zimu, námahu
- potřebují nemít
- a těšit se, jaké to bude, až to mít budou
- potřebují nedostat věci hned
- ... a některé nedostat vůbec
- a hlavně, hlavně musejí mít doma povinností

Samozřejmě, jak děti rostou, už se z těch původně radostí stávají opravdu otravné povinnosti, které začnou převážně v pubertě dělat s nechutí.
Moje tři dospělé děti mi teprve nedávno prozradily, jak se uplácely dárky jako obyčejnou propiskou, jen aby ten druhý vzal službu ten den na sebe - mytí nádobí, utírání nádobí apod. Až byla myčka, bylo to stejné, ani to se nechtělo nikomu špinavé nádobí nakládat.
Ale to bylo v pořádku. 
Byla jsem kdysi naprosto stejně líná jako oni a to k tomu věku patří.