galerie na schodech

 "Babi, a kam si pověsíš doma naše obrázky?" ptá se Lola.

Do naší malé rodinné galerie by se sice obrázky, které nám děti namalovaly, vešly, ale měla jsem pocit, že to chce čestnější místo, kde se neztratí v záplavě jiných děl.

Zakládám tedy galerii na schodech.

Už tam měla jeden svůj výtvor dcera, nyní jsou tam dva z doby, kdy hodně malovala. Časem převážila fotografie. Tedy maminka Lolinky a Alánka. Takže obrázky patří vedle maminčiných. 

Špatně se fotí, není tam moc prostoru, ale moc se mi nová galerie líbí a pravděpodobně budeme v ní pokračovat.

stop stav!

Jsem děsná, jsem děsná, jsem...

Ano, trochu jsem si přizpůsobila hlášku z filmu Díky za každé nové ráno. 
Jsem trapná se mi sem nehodí. I když ...

Celkem se zajímám o udržitelnost světa, třídím odpad, třídím oblečení, třídím vše a posílám do dalšího kola, dávám potřebným, posílám do azylového domu, ale co se týká mých občasných nákupů,
udržitelnost světa je mi na hony vzdálena. 
S kabelkami bych si mohla otevřít butik, ale už si je nekupuju, dostávám je, a rovněž s vánočními ozdobami, hodinkami a nevím, s čím ještě.

Většinou nakupuju na internetu a tam se chovám celkem střízlivě, a pokud nakoupím něco na víc, co nebyl můj cíl či záměr, většinou je to z důvodu neplatit poštovné.

Už čtyřikrát jsem se musela během svého života účastnit smutné záležitosti, jakou likvidace pozůstalosti našich blízkých či příbuzných jistě je. Když jsem dorazila po takové "akci" domů, začala jsem pokaždé likvidovat naše nahromaděné zbytečnosti, rozbité vázy, které mi děti přivezly z výletu, se kterými jsem se nechtěla rozloučit, prostě jsem začala nekompromisně uklízet s vidinou, 
co kdybych do rána umřela... 

Proboha ať nemusí nikdo po mě likvidovat zbytečnosti.
Na tohle jediné je dobré stěhování. Při něm si vyčistíte život tak, že s vaničkou vylijete i dítě. 
To se naposledy stalo před pěti lety.

Jediný kamenný obchod, kam občas zabrousím, je Pepco. 
Už by tam měl být ovšem nápis: Stop stav anebo zákaz vstupu pro Duškovou!

Problém je ten, že mám ke všemu vedle sebe člověka, který má také rád krásné věci. To znamená, že mě nikdo při mých lovech po antikách, bazarech a krámečkách jako je Pepco nedrží a nesráží mě z oblak na zem. Ostatně on sám loví u kontejnerů a popelnic krásné věci, jejichž krásu už nikdo jiný neviděl. A bývá velmi úspěšný. Akorát že jeho lovení nestojí prachy.

Jo kdyby pepčo mělo eshop ...

V neděli jsme jeli koupit dárek pro mou kamarádku.

Koupili jsme krásný koš a skleněné dózy se světle modrým víčkem do světle modré kuchyně. 

Jestli si pro to nepřijede brzy, tak si to nechám. Ale žádný koš ani žádnou dózu fakt nepotřebuji, ale moc se mi líbí a je jedno, že modrá se mi moc nehodí. 
Ale po nákupu tohoto dárku či dárků jsme měli odejít.

Zrovna dávali do regálů nové zboží. Panebože...

A moc se nám líbily světle zelené plechové květináče s oušky z provazu. Květináče taky nepotřebujeme. Nechcete někdo keramické různých barev? Fialová tmavě a světle, růžová, bílá, šedá. Problém je ten, že u nás kromě skleniček na víno, se nic nerozbíjí. Po čase už mě to ale nudí. Plecháčky mají krásnou pastelovou barvu a hodí se do obýváku, kde ladí s vymalovanými stěnami.

A ještě měli kouzelný rám s bílo modrou síťkou na obrázky či fotografie. Já jsem tam vložila obrázky Loly, které nám namalovala a je to skvělá věc, která mě nadchla, páč můžu obrázky měnit.
Divím se, že jsme si odnesli jen dvě věci. V košíku jsme toho měli víc, ale já jsem zodpovědně vracela do regálů, ale na spoustu věcí pořád myslím...

A kde je udržitelnost světa?! 
Už zase hromadím. 

Baraba - zastávka na znamení ...

Kolem bývalé pískovny jezdíme minimálně jednou týdně, když jedeme na nákup.

V létě projedu kolem bez povšimnutí, protože přes stromy nic nevidím. 
Navíc sedí na břehu rybáři, koupat se tam moc nedá, i když na fotkách to tak nevypadá.
 Ale teprve holé stromy mi odkryly tu krásu a já pokaždé od začátku zimy, anebo co opadalo listí z auta obdivuju a pokaždé říkám mému muži, jednou mi tady musíš zastavit, je to nádhera.

Pokaždé kývne a zabručí, že samozřejmě jo, ale protože už jsme přejeli můj objekt zájmu, tak nejsem urputná a nechci se vracet.

Včera byla zima, ale svítilo sluníčko a po cestě z nákupu ukázalo Barabu v plné kráse. 
Ale já nestíhám, už jsme zas přejeli.

Opakuju, co už tisíckrát, někdy ...

Můj muž dí, stačí říct a až budeš mít foťák...

Ale já říkám a foťák mám taky! 

Můj muž přes moje protesty, abychom se nevraceli, obrací auto.

A za chvíli se kocháme oba. 
Ani jsem netušila, jak velká je vodní plocha. Celou ji ani není možné vidět, je přerušovaná různými ostrůvky a táhne se až k nedaleké obci Vliněves. Na vodě plují labutě a u břehu je voda zamrzlá.

Snad se bude malá zastávka na znamení líbit i vám.
Dobré vykročení do nového týdne.

teplo teda vypadá jinak

Za oknem se zdá, že je jaro. Krásně svítí sluníčko. Příroda klame.

Ovšem venku mrzne. Holomráz neustály ani sněženky, které lehly k zemi. Takže jsou spíš hodně zelené, ta bílá při zemi není vidět. 
Přes den se zvednou a večer zase lehnout. Jako by se ukládaly ke spánku.

Zahrada už se probouzí, ale nevím, co z toho přežije.

Já jsem tam moc dlouho nevydržela.

Hezkou neděli.

na skok do Paříže ...

archiv Lindy

O festivalu Sněz tu žábu, u jehož zrodu byla naše dcera, jsem na blogu už několikrát psala. 

Festival se bude již počtvrté konat i letos. Ale až v květnu.

Dnes chci psát a tím podpořit opačný projekt, který vyveze pro změnu české divadlo do Paříže. 
První ročník festivalu České divadlo míří na skok do Paříže s názvem Na skok do Prahy se uskuteční v dubnu.

Já jsem se rozhodla propagovat projekt na blogu až po včerejším zveřejnění malého úseku z rozhovoru naší dcery Lindy s francouzským kolegou. 
Při setkání se jí ptal, co teď dělá, že ji dlouho neviděl a na její odpověď, že teď pracovala delší dobu v Praze, jí odpověděl otázkou: copak vy máte v Praze nějaký profesionální divadla??! !
Je vidět, že už bylo na čase založit český festival, je nutná osvěta.

A pokud někdo z vás by chtěl podpořit tento nový projekt a napomoci tím povědomí českého divadla ve Francii, můžete si tady  za malý či větší obnos, podle svých možností, koupit dárek jako například triko, které má na fotce Linda při své cestě po Kubě, či krásné origami náušnice se žábou z loga z českého festivalu, plátěnou tašku, vstupenky na francouzský či pražský festival, různé francouzské pochutiny, sýry, slaný karamel, anýzovka a další. 

zdroj

My jsme si s mým mužem vybrali grafiku. Další malý přírůstek do naší galerie a ještě s příběhem. 
Už se na ni těším.

A pokud nemůžete projekt podpořit, berte to tak, že jste mohli aspoň virtuálně sledovat zrod nového smysluplného projektu.

Já tedy na skok do Paříže nepojedu, ale na letošní festival v Praze se opět chystám a těším.

vepřové maso v mrkvi

Dnes odpočinkové téma. 

Toto skvělé jídlo vařím již snad třicet let a vlastně bych si ho ani nemusela dávat do svého virtuálního receptáře. Ale co kdybych zapomněla :-)?

Podobně vařím maso v kedlubnách a to už na blogu je. Nevím, které mi chutná víc, výborné jsou obě.

Na kostky nakrájené pěkné vepřové maso, stačí kousek, dám na cibulku zpěněnou na oleji s trochou másla, tady je máslo důležité, dává pokrmu její neopakovatelnou chuť. 
Maso osolím, přidám kmín a zprudka opeču. Po té podleju horkou vodou a dusím do poloměkka.

Přidám nastrouhanou mrkev, hodně mrkve, tak šest opravdu velkých, na větším kruhadle na nudličky (kedlubny strouhám na kolečka - je tak chutnější a nepřipomíná kedlubnové zelí), přidám k masu, přisolím a přidám kmín, podleju vodou a dusím. 

Až je mrkev měkká, vydusím přebytečnou vodu a přidám nakonec větší kus másla. Rozhodně ničím nezahušťuji.

Je to jednoduché a velmi chutné jídlo a jako příloha se hodí vařené brambory. 

My máme moc rádi brambory vařené ve slupce, mají lepší chuť.

marný boj?!

Tento smutný příběh není můj. A mohu udělat jen tak málo, že jej rozšířím. Boj s byrokracií a s úřadem, který si říká jakože sociální, neznamená sociální náhodou jako soucítit s lidmi?!, mě natolik nadzvedl, že jsem se rozhodla příběh Věrky poslat dál. Sleduji tento marný boj už delší dobu a přiznávám, že jsem byla optimistka a věřila na šťastný a hlavně rychlý konec. 
Věřila jsem na lidskou soudnost a empatii.
Ostatně příběh si můžete přečíst z úst nejpovolanějších.

Většina mých pravidelných čtenářů příběh již určitě četla, ale na stránce na facebooku jsou jiní čtenáři. Vím, že toto moc nepomůže, i když kdo ví, ale i tak si myslím, že by o tomto příběhu, kde se zachází s nemocným člověkem jako se simulantem a na otázky je jen odpověď z pozice moci: my vám nemusíme na nic odpovídat, by měla vědět většina z nás.

Je s podivem, jak se v různých regionech liší přístup posudkové komise. Znám případ, kdy bez problémů byl schválen invalidní důchod na záda a dotyčný klidně může pokládat podlahy atd. A další příklad ze života: na hlavu dostanete invalidní důchod téměř okamžitě.Můj muž nemůže kvůli zádům chodit a čeká ho operace, kterou oddaluje jen silou vůle, páč mu bylo řečeno, ať bolesti vydrží co nejdýl, operace je konečná a pomůže jen tak na dva roky. Jemu bylo řečeno, přestože do práce nemůže, že v tomto regionu se zády nemá na invalidní důchod šanci. No, on už to nějak doklepe, má před důchodem a Věrčin případ samozřejmě není možné s tímto srovnávat. 
Jen jsem to uvedla jako příklad.

A mám prosbu, pokud by vás to moc neobtěžovalo, sdílejte příběh Věrky na svých facebookových profilech. To je asi jediná podpora, kterou můžeme dát. Jiná mě v této chvíli nenapadá. 
Facebook je někdy bohužel i bohudík dost mocný.

Věrko, tobě posílám aspoň virtuální kytku krásných růžových tulipánů a přeji do dalších bojů sílu a optimismus.

odpolední vystřihovánky

Tentokrát jsem byla v úterý babičkou jen na pár hodin. Tedy babičkou jsem samozřejmě furt a čtyřnásobnou, ale myslím hlídací a hrající. A dědečka jsem měla jako posilu.

Já jsem malovala auta, která se pak vystřihovala a lepila a děda maloval karikatury obličejů, vystřihoval zvířátka a ubrousky z papíru. 
Trochu jsme si vyměnili úlohy, ale my genderové role moc neřešíme.

Vystřihovánky zvířátek tentokrát vymyslela Lola, která i sama krásně vystřihovala.

Musela jsem vše samozřejmě fotit, Lola upozorňovala: 

babi, ale já chci kočičku vyfotit samotnou a ne dohromady se všemi zvířátky.

Zbytky vystřihovánek medvěda jsem použila s dětmi na zábavné focení. Jen neposedného Alánka se mi moc nedařilo zachytit. Za to statečně držel vystřihovánku medvěda, abychom spolu vyfotili Lolu.

Když jsem se dcery ptala na svolení zveřejnit fotky dětí, jen mi sdělila: prosím tě ale řekni, že toho "brežněva" nemá Alan pořád. 
Namaloval se řasenkou :-)
Jo a Lola není pozadu. Má taky namalované druhé obočí.
Babi, my máme teda binec na stole! No trochu nesourodé zátiší. Vedle papíru a vystřihovánek ještě těstovinový salát, který jsem přivezla. Na poslední fotce cpe Alánek těstovinovou rejži do auta.
Ale to už jsme měli hotovo.

P.S. Když jsem vymýšlela název, chtěla jsem nějak jedním slovem opsat babička a dědeček a zjistila jsem, že to jde jen tím příšerným slovem prarodiče. To je jako pravěk. Já vím, že je to v pořádku, ale zjistila jsem, že se mi to slovo fakt nelíbí. 

trochu mě to rozladilo

Tedy vlastně ne trochu, ale víc.
Dnes ve středu už se na to dívám s nadhledem a trochu jsem váhala, zda vůbec tento příspěvek ještě má smysl zveřejnit, páč v úterý jsem se z toho vypsala. Ale je to další zkušenost, tak sem asi patří.
Takže z úterý:
Myslím si o sobě, že jsem dost tolerantní, dcera mi jednou řekla, že jsem až moc hodná.
Některé věci ale prostě neskousnu, obzvlášť když se snoubí hloupost s arogancí.
Tentokrát mě ale dost překvapilo, jaká maličkost mě dokázala úplně rozhodit.
Nevím a nejsem ani schopná posoudit, zda by mě rozladila ještě před rokem či zda je to jen můj ještě trochu chorý mozek. 
A teď k tomu, co tak "hrozného", že se z toho musím vypsat, abych se uklidnila, se mi stalo.
Web Vivre mám ráda, tedy asi měla doposud, a často tam objednávám. Nikdy s nimi nebyl žádný problém a taky jsem jej tady propagovala přes výrobky, které jsem koupila.
V sobotu jsem se rozhodla uskutečnit svoje přání, o kterém přemýšlím už několik týdnů. Skleněný stůl v kuchyni by si zasloužil nějaký hezký ubrus pro každý den, nejen pro slavnostní příležitosti. Jednak je oprus, že je tam možné každý den sejmout otisky prstů či někdy tlapek anebo DNA a navíc kromě krásné zástěry a chňapek není v kuchyni žádný textil. Nemáme jej ani na oknech, tak se mi po něm zastesklo.
Po pátrání na webech v blízkém okolí jsem opět skončila tam jako vždy a objevila něco, co mě fakt zaujalo. Navíc to bylo zlevněno z 880 na 180, zřejmě poslední kusy. No nekup to. A ani nevadí, že to přijde až v někdy v březnu.
Samozřejmě, že jsem k ubrusu přidala další dvě věci a ukážu, pokud po tom extempore vůbec dorazí.
Měla jsem sto chutí zrušit objednávku. Ale ten ubrus chci.
Takže prostě v sobotu jsem provedla objednávku a v neděli zaplatila, páč platbu vyžadují do 48 hodin. 
Nikdy by mě nenapadlo, že budu vysvětlovat naprosto běžnou záležitost jako pro blbce. 
Když objednáte v sobotu večer a platíte v neděli, je to přece úplně jedno. Banky přes víkend nepracují, takže platba odejde v pondělí tak jako tak. Bylo by vlastně úplně jedno, i kdybych si platbu nechala až na to rozladěné pondělí. Zkrátka platbu neuspíším, i kdybych prováděla, nevím co. Myslela jsem si, že toto je naprosto pochopitelné. Navíc podmínku i přes objektivní příčiny splním.
V pondělí přesně v 11.50 hodin mi přijde urgence, že jsem dosud objednávku nezaplatila, a pokud nezaplatím, bude objednávka smazána! Pokud jsem zaplatila, ať laskavě pošlu potvrzení o platbě.
Jak jsem psala, ještě nikdy se mi to nestalo a objednávek na tomto webu mám spoustu.
Jen maličko mě to rozladí, páč si říkám, že to píše automat, který víkend neřeší.
Píšu tedy vysvětlení, že opravdu nemohou mít platbu na účtě, když odešla teprve v pondělí, tedy dnes, jelikož jsem objednala v sobotu a ble ble ble a potvrzení o platbě ze vzdoru laskavě neposílám.
A teď to teprve začíná.
Odpověď zní, že moje vysvětlení bude předáno finančnímu oddělení.
Aha, tak ne automat, ale člověk. Ok, třeba chudák pracoval celý víkend a nevnímá už rozdíl mezi sobotou a pracovním dnem. Odpovídám tedy, že mě trochu rozladila ta velmi brzká a naprosto nesmyslná urgence.
Čekám malou omluvu a spláchneme to, ne? Banky prostě o víkendu nepracují.
Omluvy se nedočkám. Mám prý pochopit druhou stranu, protože tím, že jsem nezaplatila, blokuji zboží pro další zákazníky. 
Co je proboha k nepochopení na tom, že zkrátka nedělní platba odešla v pondělí?!
Banky prostě o víkendu nepracují, sakra.
Teprve teď jsem opravdu rozhořčená a znovu píšu odpověď. Nevím, proč se na to fakt nevykašlu.
Ale nemůžu, idiota ze sebe nechci nechat dělat a píšu, že mě fakt odpověď neuspokojila a znovu opakuji, že se mě jejich urgence dotkla, páč byla neoprávněná.
Znovu odpověď: bude předáno finančnímu oddělení.
Myslím, že stačilo napsat, promiňte došlo k omylu. To se přece stává. Nic se neděje.
Zvažuji, že si najdu jiný web, který mě nebude v pondělí prudit. Anebo nesmím objednávat o víkendu.
Jsem divná?

zátiší růžová s červenou

Pořád mi kvete růžová vánoční hvězda.

Je to s podivem při mojí nepéči a laxnosti. Bílá mi vloni tak dlouho nevydržela. No taky je to jediná z těch letošních tří, která vydržela. Letos jsem byla přímo zavalena vánočními hvězdami při hledání té pravé, ale to už jsem psala. Můj muž nepomohl najít tu pravou růžovou a nosil domů jiné barvy, než po jaké jsem toužila. 

Po růžové.

Růžová je zkrátka silný jedinec.

Hodila se mi jako dekorace k povlakům na polštáře, které jsem šila pro svoji kamarádku Báru. Tentokrát to není dárek jako jindy. Jsou to naturálie. Platím za práci na našich daních. 

Výměnný obchod.

Mám pořád velkou zásobu látek. Zásobila mě moje dcera. Mohla bych si otevřít malý krámek.

Někdy je to skvělé, když mohu vybírat, ale když je jasné zadání do červena a do hněda, zdá se mi, že jednodušší by bylo jít a koupit nové. Ale to bych tady byla úplně zahlcená.

Vlastně nevím, jestli by to byla úplně výhra. Někdy, když skládám barvy k sobě, zdá se mi, že kombinace je úžasná. Někdy ale výsledek není úplně podle mých představ. 

Původně se mi zdálo, že vznikne něco úžasnějšího.

Tady se mi to snad povedlo. 

Povlaky jsem sice ještě nepředala, ale dva polotovary jsem ve fotografii už posílala ke schválení.

Prý jsou úžasné, tak snad trochu jo.

vyléčený abstinent - pokračování

Včera jsem vás virtuálně provedla výstavou Petra Pěnkavy a slíbila pokračování. 
Nejdříve ještě pár obrazů, které se včera vešly jen do koláže. 
Turistická trasa pro trpaslíky.
Jak obr perníkovou chaloupku ježibabě pozvracel.
Zde žil nejstarší mladík na světě.
Sběr roztroušené sklerózy.
A pojďme dál na menší výstavy, které jsme ještě v sobotu shlédli.

Ve vstupních prostorách muzea je instalována malá výstava výstupů projektové výuky studentů České zahradnické akademie Mělník a je zde vidění pár návrhů zahrad.

V malém sále muzea je výstava mělnického rodáka Petra Soukupa, který strávil několik let v Kanadě. Přiznávám, že jeho obrazy, které zachycují kanadskou i českou přírodu, nás nezaujali a samostatně bychom se na výstavu nevydali. Vlastně sál se odemykal jen kvůli nám, protože jsem fotila výstavy do deníku. Jinak o ni neměl v sobotu nikdo zájem. Na fotografii je "muzejní" paní, která mi několikrát zapózovala. Jako bývalá novinářka ČTK měla obzvlášť pochopení. Ví, že v novinách musí být lidé.

Nakonec jsme šli do muzejní kavárny na kafe. Mělo to vlastně jediný důvod. 
Ani ne tak to kafe, ale je tam instalována výstava obrázků mandal Jany Heidenreichové. 
Jaká náhoda. Minule jsem psala, jak mě mandaly míjejí.

Některé mandaly se mi líbily, ale ani na tuhle výstavu bych se pravděpodobně samostatně nevydala a můj muž už vůbec ne, i když některé obrázky jej zaujaly a rozšířili jsme si obzory.

Kafe mají ale moc dobré a kavárna je úžasná, už jsem ji sem na blog dávala.

A na závěr pohled, který mě vždy dostane. Podloubí miluju.

Pohodový nový týden všem.

P.S. Kdo máte chuť, můžete se podívat na moji malou reportáž v deníku. Fotky do novin nesmím upravovat, upravuje je program sám.