"fejková čína"

Dnes se mi to teda trochu vymklo. Původně jsem chtěla psát jen o jídle. 

Ale jelikož jsem příspěvek nazvala, tak jak jsem ho nazvala, začala jsem víc přemýšlet o fejku. 

Na internetu na mě jukla reklama na kabelku Luis Vuitton na Aukru za 1199!!! 

Ne, nezapomněla jsem na nulu, ó jak příznačné a máme tady fejk. 

O kabelku této značky jsem nikdy nestála a nejen kvůli vysoké ceně. 

Ale takové ty klasické "vuittonky", které se tváří jako pravé, ale i laik pozná ten rozdíl, potkávám všude, v metru, v autobuse. 

Nevím, proč ženy nutně touží po Vuitton či Pradě a jiných nejdražších značkách. 

Já mám taky značkové kabelky, ale jsou pravé a nejdražší a velmi jetá, 
kterou už mám jen na okrasu, stála 5000,-. 

Nikdo ovšem nepozná, že jsou značkové a já nemám tu potřebu, jsou krásné. 

No je pravda, že jsem měla taky období, kdy jsem toužila po nějaké značce a koupila jsem si už před hodně lety na známém webu černé kalhoty Versace. 

Nakupování zde byl trochu adrenalin. Museli jste reagovat hned. 

Byl to výprodej a ty kalhoty stály z původních 7000,- jen 1800. Původně jsem si vybrala jiné, ale než jsem je přidala do košíku, byly vyprodané. Nová kolekce spuštěná na tomto webu byla vždy vyprodaná do několika minut, no říkám byl to adrenalin a můj muž nesnášel, když jsem volala: 
pojď se rychle, ale rychle podívat. 

Věděl, že už zas nakupuju a chci znát jeho názor. A někdy právě byla konzultace už zbytečná. 

Kalhoty byly úžasné a já jsem je milovala. A klidně jsem k nim nosila svetr z Lidlu k pobavení mé tehdejší asistentky a nynější přítelkyně. 
Všichni mi je obdivovaly, ale že je to Versace věděl jen ten, kdo se ptal. Zlatá kovová etiketa na zadku nikdy nebyla vidět bez nadzvednutí saka či jiného oděvu.

Mám je dodnes a pořád vypadají jako nové a etiketa na nich svítí. 
Dlouho jsem si je nechávala v šatně jen tak z nostalgie, i když je dávno nedopnu. 

Teprve nedávno jsem je začala prodávat na bazaru.

A teď konečně k fejku, který vyrábím já, ale pokud vím, ochrannou známku nemá a je to jediný fejk, kde neporuším zákon.

Čínské jídlo máme moc rádi a taky jej ráda vařím pro tu rychlost zpracování a variabilitu surovin. 

V podstatě vše v jedné třeba vok pánvi a oběd je hotov. 

No, vařím...

Nemyslím si, že umím opravdovou čínu. Moc se tomu chutově nepodobá a je to vlastně fejk, který možná trochu na první pohled působí jako originál.

Přesto se snažím a moc nám chutná bez ohledu na to, jestli je to čína či ne.

Vařím ji docela často právě pro tu rychlost a chutnost a není zapotřebí flák masa.

Poprvé jsem ale tento týden upravovala čínu s hlívou ústřičnou, normálně dávám žampiony, proto jsem se rozhodla, že si ji do receptáře dám. Hlíva je v každém pokrmu výraznější než žampiony. Nebylo to cílené rozhodnutí. V lednici nebyly žampiony, ale hlíva jo.

Milujeme čínu s krájeným hlávkovým zelím, takže to dávám téměř vždy. Zbytek různě obměňuji a taky střídám koření, ale spraví to i pepř tří barev anebo kari koření.

Ani nevím, zda sem psát recept, páč je to otrocky známé jídlo a českou čínu dělá většina z nás.

Ale přece jen, ať je to úplné. Do mého virtuálního receptáře chodím často, když nevím, co vařit anebo zapomenu, co jsem tam vlastně původně dala.

Na nudličky nakrájené maso kvalitní vepřové či kuřecí opeču zprudka na pánvi, osolím a okořením. Přidám na nudličky nakrájené hlávkové zelí, tentokrát jsem dala jednu červenou nakrájenou papriku a samozřejmě tu hlívu a prudce jsem opékala. Až bylo zelí poloměkké, přidala jsem na nudličky nakrájenou cibuli, tu dávám vždy a zalila sojovou omáčkou a na chvíli pánev přiklopila, aby se chutě propojily. Nakonec zahustila solamylem a oběd je hotov.
Hezkou sobotu.