kalendář

O tom, proč jsem už před lety vyloučila papírové kalendáře ze svého života, jsem tady už psala. Prostě je neotáčím a pak jsem schopná někomu přát k svátku o tři měsíce později. Po tomto extempore jsem kalendář vyhodila a už nikdy žádný stolní neměla.

Teď mám jediný, který jsem dostala jako dárek od Věrušky, už jsem tady o tom psala, který má své místo i s krásným dopisem v knihovně.

Nástěnné kalendáře jsem neměla v oblibě nikdy a vlastně ani můj muž.

Vzpomínám si na jediný kalendář, který jsme pověsili. Dostali jsme kdysi od někoho kalendář plný černobílých fotografií ženských aktů od známého fotografa a ten fakt visel a otáčeli jsme jej každý měsíc a po roce jsme jej rozstříhali a některými akty jsme si ozdobili naši ložnici. 

Ale to bylo v podstatě umělecké dílo a na jiné jsme tenkrát neměli.

A teď podruhé kalendář zavěsím, jen tam bude pořád červen bez ohledu na rok. Vždyť je tam tak hezký chlap, který ani ve skutečnosti nevypadá na svých téměř 38, fotografie odpovídá skutečnosti.

Dárek, který mi včera dal syn, mi udělal fakt radost.

No není na tom nic divného, když ten červen zdobí fotografie právě našeho syna, který hraje florbal za Slávii. A navíc právě v červnu má narozeniny.

Už jsem našla místo v naší galerii. kde bude kalendář viset.

Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít z nástěnného a doposud pro mě nepřijatelného kalendáře takovou radost.

No nikdy neříkej nikdy!