změna je život

Já vím, naprosto zprofanované rčení. Mě ale nic jiného jako název tohoto příspěvku nenapadlo. 

A dnes to nebude o oblacích, to je jen ilustrační foto.

Na eshopu Lidl nakupujeme celkem často, ale ne vždy se nákupy objeví na blogu. Tentokrát je to trošku jako přiznání, i když to je asi přehnané, páč mě nová situace v podstatě ani netrápí.

Teď ale nakupuju ze závažných důvodů. 

Než se dostanu k jádru věci, musím to předem patřičně uvést.

V naší rodině, co se týká rozložitosti těla, je laťka nasazená velmi vysoko. 
Velká část naší rodiny, tedy většina, by se schovala za pikolou, 
snad kromě našeho urostlého syna s pěknou postavou. 
Ten by potřeboval pikolu a půl.
Byla jsem před časem štíhlá podle všeobecné normy, ne ovšem podle norem naší rodiny.

Po prášcích, které beru po nehodě a také samozřejmě proto, že se nemohu moc hýbat, jsem přibrala pět-šest kilo. Mám drobné tělo, takže je to znát a já poznávám místo velikosti 36-38 velikost 40, což jsem měla naposledy po posledním porodu. Změna mě neštve kvůli lidem, ostatně v mém věku už bych se ani nechtěla schovávat za pikolou, nicméně vadí mi to, páč to není moje tělo, ale v této chvíli s tím nic neudělám. Můžu být ráda, že po zvýšení prášků neleze váha ještě víc nahoru. Ale to bude možná tím, že už občas tak třikrát v týdnu mohu chvíli cvičit na strojích v naší tělocvičně.

Dle mého soudu jsem teď plnoštíhlá. Do většiny stávajícího oblečení ještě vejdu, ale stejně musím šatník obměnit. Změnila jsem životní styl, stal se ze mě doma pracující důchodce, který už nepotřebuje a ani momentálně nemůže nosit lodičky, nechce už nosit kostýmky, saka, společenské šaty, toho si užil vrchovatě. Navíc při mé chůzi "kulhajícího Orfea" by to ani nebylo velmi estetické. 
Můj muž vzhledem k marodění s velkými bolestmi zad také přibral, víc než já, i když z dálky se pořád schová za pikolou až dvěma. 
Takže jsme museli poslat do dalšího kola spoustu košil, kalhot a je tedy důvod nakupovat. Ještě, že jsou eshopy, koupila jsem si na netu před nedávnem i dvoje boty s nízkým podpatkem, páč nás dva na nákupy oblečení fakt neužije. A protože jsme na tom stejně, ani jeden z nás nemůže rozpohybovat k nákupu v kamenných obchodech toho druhého.

Říkala jsem už, že s mým mužem žijeme v symbióze, takže spolu marodíme a spolu tloustneme. A naši naději, že to není až tak hrozné, nám před časem vzala naše vnučka.

Hlídala jsem Lolu a Alánka. Oba se schovají za pikolou, dokonce oba za jednou včetně obou rodičů.

Večer vyprávím pohádku a dostaneme se ke kočkám.

Babi, Justýna je tlustá... 
No, vy jste tlusté obě :-) dí Lolinka.

Druhý den přijíždí můj muž a za zády schovává banány, které jsem pro děti objednala.

Všichni jej vítáme ve dveřích, a když se sklání, aby se zul, zazní otázka Loly:

Dědo, co to máš ...? Ne, otázka nezní, co to máš za zády, jak si myslí bláhově můj muž.

Dědo, co to máš v puse?

Všichni soustředěně koukáme a já hned pochopím.

Broučku, děda v puse nic nemá. Děda je teď tak tlustej.

Při sklonu syslí tváře prostě nezapře. Jako kdyby tam měl nacpány bonbóny na horší časy.

No, a tak si tady žijem a nákupy nás těší. A toto je náš poslední nákup, ty předchozí košile a kalhoty pro mého muže, by se mi sem nevešly. Ta nová kožená peněženka pro mého muže je jen zpestření našich nákupů na jediné téma.

No, nic místo skuhrání, jdu cvičit. Jo a Lolinka nás zařadila do sorty tlustých už před pár týdny, ale musím říct, že se tím doma pořád bavíme a mě od smíchu pořád bolí břicho.

P.S. A ještě znovu připomínám hru o magnety. Do soboty hrajeme.