malý princ a jiné

No letos se stalo, že už mám téměř připraveno. 
To se ještě nikdy nestalo. Není to plán, jen když občas na něco narazím, co mě zaujme, tak už nakupuju a syslím. Nebudu tady říkat k čemu, protože zatím se názvu svátků všichni vyhýbáme a já nechci být první, kdo to tady pojmenuje.

Dárky pro dospělé sem bohužel dávat nemohu, tak dnes jen pár tipů pro děti. Inspirovala jsem se v Knihy Dobrovský.

Začalo to tím, že jsem narazila na diáře, a protože já nechci nic obyčejného, vybrala jsem si Malého prince. Pořád na mě někde vyskakovalo, že je už čas na nový diář, tak jsem se chytila. 
Je malý, ale pro mě dostačující. Schůzky si zapisuji do počítače, tohle mám jen na malé poznámky ze schůzek, kontakty apod. 
To jsem si sice koupila pro sebe, ale je tak hezký, že se hodí i jako dárek. 
Je malý a na magnet, což mi vyhovuje a s obrázky Malého prince.

Když už jsem byla na tomto webu, zaujal mě pro vnučku Lucinku 9 let Tajný deník na zip. 
Je úžasný, interaktivní a moc se mi líbí. Pro kluky teda nic podobného neměli, což mi bylo líto, tak jsem koupila jen linkovaný blok se Supermanem pro Tomáška 7 let. 

Tak dnes možná pro někoho z vás trochu inspirace.

Mějte pěkný den. Já zas běžím na rehabilitaci.

babičko, proč tě baví malovat?

Babičko, proč tě baví pořád něco tvořit?

Lolinko, ale tebe to baví přece taky. 

No já chodím do výtvarky!

Ale kdybychom netvořily, tak bychom se třeba nudily.

A tak se malovalo, tvořily se nepovedené růže z listí. Na stole podzimní binec. 
Na zemi v obýváku a v kuchyni se malovalo.

Malovaly se berušky na kameny.

A malovaly jsme i vánoce.

Prostě máme za sebou tvořivé a kreativní dny.

A podle knihy Hravá výtvarka učila Lolinka malovat dědu, byla učitelka a děda dítě.
Chceš tuhle barvu nebo tuhle? No tak si vyber.
Loli, ty se chováš k dědovi jako k Alánkovi.
No to se nedá nic dělat.

Pavle, ty jsi teda šikovnej.

Lolinko, takhle tě chválí ve výtvarce?

Ne, tam nám říkají dobrá práce.

s babičkou v "práci"...?

  

První den podzimních prázdnin prožila Lolinka s babičkou pracovně. No práce klasická to samozřejmě úplně nebyla. Byly jsme spolu v muzeu na akci, která byla částečně připomínkou všude zmiňovaného a oslavovaného výročí republiky a celý den připravilo muzeum zábavu i poučení pro děti i dospělé. Atmosféru vám přiblížím prostřednictvím Lolinky, která si muzeum užila a ještě si odnesla plyšového pejska jako dárek.

Já jsem poprvé, přestože chodím do muzea často, nahlédla do tajemné místnosti plné historie. 
Včera byla otevřená dokořán. Jen jsem fotila za páskou. Chápu, že muzeum historii chrání.

Tak dnes je to vše. Já si musím jít hrát.

kdo je George?

Mám ráda divadelní představení, které mě úplně vtáhne do sebe a já zapomenu, kdo jsem, kde jsem a co jsem. A to byla včerejší úspěšná premiéra naší dcery. 

Táhla jsem s sebou foťák, ale za celý den jsem jej nepoužila. V Pardubicích jsem nestíhala. Je tam moc krásná budova divadla, a když se tam naše rodina ocitla ve čtvrt na sedm a koukali jsme na velký banner s názvem George Kaplan, bylo nám divné, že ještě není otevřeno. Malá scéna divadla je o kousek dál, tak jsme trochu hledali a museli jsme se ptát v divadelním klubu.

Nebudu tady popisovat obsah, ten je tady, a ani to u těchto druhů her ani dost dobře nejde. Není to klasika a musí se to zažít.

Naší rodině se to moc líbilo, ale přiznávám, že my úplně nejsme klasický vzorek obecenstva. Ostatně na včerejší premiéře tam nebyl skoro nikdo takový. O to cennější je však několikanásobný potlesk a pochvala od ředitele divadla, který jsem si pak poslechla v klubu při rautu. Ostatně o tom hovoří i nasazení repríz. Dnes je druhá premiéra.

Překvapila mě i vyváženost všech představitelů hry. Herci byli všichni úžasní. Někdy se vám stane, že někdo hraje líp a někdo hůř. Když jsem to sdělovala v klubu jedné herečce, jak byli všichni úžasní, tak mi řekla krásná slova: no víte, ona je Linda úžasná. Na to jsem celkem samozřejmě a automaticky bez nějaké namyšlenosti odpověděla: Já vím.

Tak máme za sebou další úžasné představení, které nutí k zamyšlení a budu o něm zase několik dní přemýšlet. 
Ostatně jako všechna představení naší dcery. Není to klasika.

Před začátkem, víte, že normálně tady nikoho nepomlouvám, ale tady se musím podělit, se velmi hlasitě o představení, které ještě zdaleka nezačalo, vyjadřovala taková divná paní ověnčená kočičím a i pravým zlatem od hlavy k patě: no jo prý to má být hit sezóny. to zas bude nějaká divoká a příšerná moderna. Ale to, že to nebude obvyklé představení, se dá již předpokládat z toho, že se odehrává na malé scéně a v menším prostoru, kam by se nějaký Shakespeare nevešel. Paní pronášela ke svým sousedům soudy o všech divadelním představeních, která viděla a snobismus přetékal do řady k nám. Nevadí mi názor té paní, každý podle svého. Kdyby paní uvedla svoji kritiku po představení, bylo by to naprosto v pořádku.
Alternativa je  trochu jako filmy pro náročné diváky, není to masová záležitost a ani odpočinková, nutí vás přemýšlet, nic není na stříbrném podnose.

O to větší je to zážitek.

Mějte hezkou neděli, já jdu pracovat a dnes s Lolinkou, protože sem jede na tři dny na podzimní prázdniny.
Jo a kdo je George? Možná všichni a možná nikdo

Jo a kde je George Kaplan? Možná všude a možná nikde.

A ještě děkovačka, jak ji zachytil náš syn.

hra skončila

Hra pro tři skončila včera a dnes mám milou povinnost zveřejnit vlastníky tří dárků, které jsem vám chtěla nadělit ke svým narozeninám.

Všem moc děkuji za vaše milé komentáře a ke 14 komentářům u hry ještě přidávám komentář Dašky, která jej zanechala hromadně u jiného příspěvku a bylo by nefér ji nezařadit. Její komentář má tedy číslo 15.

Daška20. října 2018 16:46

Jdu z křížkem po funuse,ale přesto Ti přeji vše nejlepší a ať máš pořád co psát nejen na blog,ale i v Tvé novinářské profesi.(Jak jsem snad dobře usoudila :-D )
Hodně štěstíííííí...zdravííííí a pohodýýýýý...:-D Soutěže bych se ráda zúčastnila,ale zástěrka je na mne malá, obrázek je hezký,tak ten bych brala a třešničkový polštářek ten snad taky.Tak ,že bych do toho šla? :-D
papáček Dáša
Taky 16.10.má narozeniny moje oblíbená herečka Angela Lansbury.(Jesika Fletcher)
Už slavila 93 let.

Tak jdeme na losování. I já jsem zvědavá. Škoda, že těch dárků nemám patnáct. Moc děkuji za přízeň vás všech. Moc mě to těší.

Takže losování je hotovo.

Devítka, která byla vylosována jako první, je komentář:

Jarka CÁCORkA20. října 2018 9:40

Všechno nejlepší k narozeninám.
Jarka

Jednička druhá:

Růžena Šimková19. října 2018 8:52

Marti, dnes Ti chci především popřát k narozeninám. Někdy to zní jako klišé, ale nejvíc Ti přeji zdraví, štěstí, lásku a hlavně, aby Tě práce stále bavila a těšila.
Patříš k mým blogovým přátelům, za kterými ráda chodím a také někdy o vás vyprávím svému muži. Ráda si zasoutěžím a pokud si můžu vybrat, tak polštářek na moje někdy bolavá záda.
Marti, užij si dnešní den. Růža

Sedmička třetí:

Stáňa19. října 2018 23:21

Marti, i já ti přeju všechno nejlepší k narozeninám - štěstí, zdraví, lásku, spokojenost. No prostě všechno, co se přeje... A taky hodně čtenářů blogu a spoustu nápadů na články.
A já bych si vybrala zástěru, protože se s mužem dělím o jednu - s motivem pivních půlitrů, takže je spíš chlapská. Kdyby se na mne štěstí usmálo, měla bych vlastní, hezčí ;-)
Pěkný víkend

Trošku to vypadá, jako by se ani nelosovalo, páč Růža dostává polštářek a Stáni, pošlu ti tu zástěru. Ale je to fakt náhoda. Jaruška si nevybrala nic konkrétního, tak na ni zbyl můj akryl. 
Tak nevím, jestli ho chce.

Všem děkuji ještě jednou za krásné komentáře a snad vylosované moje dárky potěší. 

Růži a Stáni, vaše adresy mám. Jaruško, poprosím o email.

Mějte hezký víkend. Já ho mám dnes dost nabitý. Dopoledne jedeme do Prahy na oslavu narozenin našeho vnoučka Tomáška (7 let), potom Pardubice premiéra a v noci domů. A zítra mě čeká práce.

no, a co???

Možná je to sebeklam, ale myslím si o sobě, že mám vkus. Několikrát jsem dostala i zpětnou vazbu, že je to pravda. Ale už si nevzpomínám od koho a v této chvíli se mi to zdá dost, ale opravdu dost důležité. Je ale fakt, že se tím extra nezabývám. Libí se mi to, tak co?

Jen na vánoce, které jsou samy o sobě kýčovité, aspoň podle mě, ulítávám a občas se zhlídnu v kýči. Rozbil se nám už stoletý etažér, tedy ne celý, ale jedno patro, který jsem koupila v Ikea. Je to sice věc, která nehraje moc často roli v našem životě, někdy na narozeniny a vždy na vánoce, ale já už si neumím představit vánoce bez tohoto kousku nádobí.

Vybírala jsem dlouho a mně se vždy líbí zaručeně to, co si fakt nemůžeme kvůli ceně dovolit. Vybírala jsem a vybírala, už jsem nechtěla Ikeu a ani sklo. Chtěla jsem něco jiného.

Vybrala jsem něco úplně jiného, než jsme dosud měli. Mám ráda jednoduché věci, ale přece jen jsem chtěla trochu toho kýče. Takže držák byl i na netu trochu kýčovitý, ale jednoduchý bílý porcelán přímo vybízel něčím tu jednoduchost narušit. Ovšem, jak se to někdy stane, zlatá vypadala na netu taková tmavě zlatá jako trochu starožitná. 

No a dorazila laciná zlatá.

Chtěla jsem to vrátit, ale zbytek se mi líbí.

Můj muž, který domů přitáhl trpaslíka na zahradu, který se s námi stěhuje, si dovolil říct, že je to kýč a podle něj hrozně drahej 😅  Trpaslík, který je synonymem pro kýč a je králem kýčů. Uznávám, že ten náš má ale příběh.

 Můj muž zná cenu jídla, protože nakupuje, ale jinak žije ještě v hluboké minulosti. 
Nepomlouvám ho, mám ho ráda, a tohle jsem mu řekla do očí, protože mě fakt maličko rozladil...

Nakonec moje máma má ráda kýče, ze kterých bych s prominutím nablila někdy vanu. 
Svět je ještě naprosto v pořádku. Každý podle svého.

Hranice mezi kýčem a uměním stejně určili lidé a je to někdy velmi tenká hranice. Takže tohle mě fakt netrápí. 
V mém věku, jestli mě vůbec něco trápí, či to stojí za trápení, je štěstí a radost mých dětí a zdraví mého muže a moje.

Nakonec zasedla rodinná rada, tentokrát ve dvou a etažér jsme si nechali.

Není tak hrozný, ne???

No, dobře, vytáhnu ho jen na vánoce. No tak jsem koupila kýč. Ve svém věku si to už můžu dovolit.

Jo ten hrneček s růžemi přišel jako překvapení s těmi talíři. 
Asi věděli, že zrovna tento druh nádobí měníme.

P.S. Připomínám. Dnes hra pro tři. Zítra losuju.

Jo a tady je ten původní třípatrový Ikea, nyní dvoupatrový s mými prý výbornými kokoskami.

trochu paradox

Na jedné straně spadané listí, které včerejší velký vítr rozfoukal i pod sezení pod střechou a na druhé straně rozkvétá další keř růží. Možná trochu paradox.

Při ranním pohledu jsem objevila zapomenuté "artefakty" z radovánek. Ta láhev od piva není známka toho, že se u nás nezřízeně pije. To je terč mého muže pro střílení ze vzduchovky. Když má chuť si zastřílet, vždy kontroluju, kde je přesně Justýnka. Ona sice nemá ráda žádný rámus, ale natolik nám věří, že ani střelba ji nějak extra nevyleká. 

Dva míče, které se válejí v trávě, jsou památkou na oslavu mých narozenin.

Já vím, je to trochu ostuda, ale já jsem se teprve včera dostala k úklidu všech nových výtvarných potřeb, které jsem dostala, k úklidu psacího stolu, který už přetékal všemi novinami s mými články, které mi přináší Bára a které jsem ještě ani neotevřela, přáními k narozeninám a mezitím barvy, štětce, vizitky, dva hrnky od kafe, foťák, různé papírky s poznámkami, do toho záznamníky a mezi tím vším notebook, který přiznávám už má místy památku na klávesnici po mých pokusech o malbu. 

Už ani nebylo vidět ten krásný starožitný stůl, který miluju. Jinak já mám trochu bordel na stole pořád, dnes je to výjimka, ze které jsem trochu nervózní. Hlavně vím, že po zrušení různých sektorů na stole, budu hledat něco důležitého. Už to znám.

Tento týden jsem měla mít v úterý návštěvu, která po mně chce sestavit knihu z jejích starých receptů, ve středu jsem měla jít na nehty (no na premiéru hold krásná nebudu😀) a ve čtvrtek jsme měli mít rehabilitaci. V tomto týdnu tedy kromě neděle a každodenních zpráv mě pracovně nic velkého nečekalo.

V pondělí jsme byli celý den v Praze na lékařských prohlídkách.

V úterý volá známá, že nemůže, páč zapomněla, že má nějaké vyšetření.

Ve středu ráno volá moje milá manikérka, že má zánět v pravé ruce a nemůže tedy pracovat.

Odpoledne volá rehabilitace, že někdo onemocněl a Dáša, což je náš rehabilitační zázrak, bude mít plné ruce práce, jestli teda nevadí ....

Najednou jsem měla spoustu volna a konečně jsem mohla uklidit pozůstatky oslav a učit se malovat akvarely s novými štětci a barvami.

Ježíš, já tady plácám bez ladu a skladu, jak mě co napadne.

Mějte hezký podzimní den a ještě zítra hrajeme.

premiéra

Dnešní příspěvek vznikl jen díky Ilonce. Už dávno nám naše dcera neposílá odkazy na rozhovory v tisku, rádiu či zmínky o ní jako kdysi a já už je dávno nehledám. Před premiérou ji ani nikdo z nás nekontaktuje či nevolá, protože to už práce finišuje a je to velký stres a emocionální vypětí. 
V den premiéry jí vždy ráno přeji klasické "zlom vaz" a odpověď je vždy "čert tě vem".
Mluvila jsem s ní v pátek, ale o rozhovoru se nezmínila. Premiéra George Kaplana je v sobotu 27. října v divadle v Pardubicích, už jsem se zmiňovala, a já už se moc těším. 
Letos je to druhá Lindina premiéra v Čechách, pokud se tedy nepletu, během roku měla premiéru v Divadle v Dlouhé, ale o tom jsem už na blogu myslím taky psala. 

Tak dnes tady dělám malou reklamu novému představení. 
Ilonko, děkuji, bez tebe bychom o rozhovoru pravděpodobně nevěděli.

P.S. Mimo dnešní téma připomínám, že do pátku hrajeme.

Režisérka Linda Dušková, foto Jiří Sejkora

S Lindou Duškovou o Georgi Kaplanovi

Posláním INprojektů, tedy scénických čtení současných světových a českých her na naší Malé scéně ve dvoře, je především pátrání po zajímavých titulech pro budoucí inscenaci (i když také inscenování her, které by z různých důvodů nebylo možné jinak uvést) a pátrání po mladých režisérech se svěžím pohledem na divadlo. V tomto ohledu, ostatně i ve všech dalších, se jedním z nejúspěšnějších scénických čtení posledních let stala komedie současného francouzského autora Frédérica Sonntaga George Kaplan. Na Malé scéně ji na začátku roku 2017 připravila k české premiéře mladá režisérka, tehdy ještě žijící a pracující převážně v Paříži, LINDA DUŠKOVÁ. Když jsme společně uvažovaly o vhodném titulu pro naši komorní scénu, velikým obloukem jsme se nakonec vrátily právě k Sonntagově „špionážní komedii“ (jak ji sám autor s oblibou označuje), která se nejen setkala s již zmíněným diváckým ohlasem, ale také vůči které jsme s Lindou vnímaly jistý dluh. Po roce a půl se k ní tedy můžeme vrátit, znovu do pečlivě upraveného textu vtělit motivy, jichž jsme se u scénického čtení musely zbavit, obohatit ji o funkční a zároveň si troufám říct osobitou scénografii a hudbu, zkrátka máme možnost zabývat se Georgem Kaplanem mnohem důkladněji.


Lindo, co pro tebe znamená práce na již jednou zpracovaném textu? Co ti nabízí?
Je vždycky trochu zvláštní inscenovat něco, co člověk původně koncipoval jako scénické čtení. Může pak mít snadno pocit, že už má vlastně hotovo a není nad čím dál přemýšlet, jen to prostě nějak „dodělá“ a herci se jenom naučí text. Ale ve skutečnosti je to úplně jiný způsob práce. Já se snažím ke scénickým čtením přistupovat s velkou ambicí, protože je vždycky určitá možnost, že se text bude později inscenovat, a ta energie vložená na začátku se tedy neztratí. Je ale důležité zároveň myslet na to, že se v případě čtení opravdu jedná jen o skicu, tedy o jakýsi nárys tvaru s výraznými a jasnými konturami. Ten je potřeba před samotným inscenováním zpochybnit (což se stalo i v případě Kaplana) a vytvořit jemnější rysy a komplexnější strukturu, a to jak obsahovou, tak formální. Děje se to potom za pomoci všech složek, od dramaturgie přes scénografii a hudbu až k detailnější práci na herecké postavě.

V Sonntagově hře nalezneme množství témat, která autor divákům prezentuje většinou humornou formou se smyslem pro absurditu, často a rád se pohybuje na hranici reality a fikce. Klíčem pro naši inscenaci se stalo téma sledování. Můžeš vysvětlit, proč a jak konkrétně s tématem režijně nakládáš?
Hra je rozdělená na tři části a všechny se točí kolem tématu identity záhadného George Kaplana, který představuje dosud neuchopenou hrozbu, příležitost, revoluci. Téma sledování se vyskytuje napříč celý textem v různých podobách: postavy jsou sledovány (nebo si to alespoň myslí) či někoho sledují. Nejedná se ale ani tolik o známé „Big brother is watching you“ jako spíš o anekdotickou obměnu „Big brother is watching you and he is bored“. Interpretujeme text tedy především z pohledu lidí, kteří si paranoidně myslí, že je někdo někde neustále sleduje (konspirační teorie o neviditelné vládě) a má vliv na jejich životy, zajímá se o ně. Tato představa dodává jejich životům důležitost, atraktivitu, chovají se neustále tak, jak by se chovali, kdyby je někdo sledoval. Co mě ale hlavně zajímá, je to, co se stane, když si uvědomíme, že za tou sledovací obrazovkou nikdo nesedí nebo že třeba právě usnul nudou. Neexistuje žádná neviditelná vláda, ale naše představa o ní je natolik silná, že ovlivňuje naše chování a do určité míry nás paralyzuje. A právě s principem bezpečnostních kamer a sledovacích obrazovek v inscenaci pracujeme.

Sonntag pracuje s různými odkazy k literatuře, filmu (nejmarkantnější je právě motiv George Kaplana, neexistujícího agenta z Hitchcockova filmu) i k aktuálnímu politickému a společenskému dění. Jaká další témata v jeho hře tě zajímají a proč? 
První část triptychu je inspirována konkrétní politickou situací. V době, kdy Frédéric Sonntag hru napsal, žila Francie případem Juliena Coupata, filozofa a domnělého spoluautora knihy Vzpoura přichází. Coupat byl se svými kamarády ve vazbě pro podezření z teroristického útoku (vykolejení vlaku francouzských drah), jediným důkazem k ospravedlnění policejního zásahu přitom byla sama publikace: anarchistický manifest zamířený proti kapitalismu. Coupat byl souzen několik let a definitivně zproštěn viny byl teprve v dubnu letošního roku. Sonntag se mimo jiné snaží upozornit na absurditu v usilovné potřebě najít viníka. Zkonkretizovat hrozbu i za cenu toho, že se třeba zmýlíme. Je to trochu princip Josefa K. z Kafkova procesu. Střet jedince, který zároveň musí nést kolektivní vinu, a kolektivu, který jedince paradoxně vší silou potlačuje. Navzájem se potřebují i ničí.

Herecké obsazení bylo z hlediska divadelního provozu nutné oproti scénickému čtení radikálně upravit, a dokonce z jedné mužské role vytvořit ženskou. Z původního obsazení nám zůstali dva silní hráči – Petra Janečková a Milan Němec, ani oni ale nebudou hrát stejné postavy jako předtím. Máme tedy zcela jiné startovní podmínky i v tomto ohledu. Je to pro tebe překážka, výzva, nebo zkrátka jen práce jako každá jiná?
Myslím si, že je to výhoda. Vlastně bych přemýšlela nad změnou postav i v případě, že by obsazení zůstalo stejné. Sama se snažím na text podívat novýma očima, takže je dobře, že jsou do této pozice přivedeni i herci.

Ke spolupráci na scénografii sis přizvala kolegyni z Paříže Laru Hirzel a Jana Nečase, který zároveň navrhl kostýmy. Hudbu k inscenaci skládá Filip Šebšajevič. Jaké byly / jsou tvoje požadavky na celý tým?
Můj obecný požadavek na celý tvůrčí tým (ať už zkouším jakoukoli inscenaci) je především asertivita a konfrontace. Většinou potřebuju mít poměrně brzo hodně konkrétní představu o inscenaci, ale jsem pořád připravená ji změnit a stojím o důrazný dialog. Nebaví mě realizovat to, co nás napadlo jako první, nechci, aby scénografové podléhali mojí představě, i když je někdy hodně vizuální. To je asi jediný můj požadavek: ze silné konfrontace vznikají silné koncepce a ostatní složky by neměly podléhat režii. Laru jsem ke spolupráci přizvala především proto, že jsem posledních pět let pracovala ve Francii a s českými scénografy mám méně zkušeností. Zároveň se ale specializuje na film, což se nám vzhledem k výtvarné koncepci velmi hodí. S Honzou Nečasem, který je především kostýmní výtvarník, se tak skvěle doplňují i přes jazykovou bariéru.

Jak konkrétně funguje scénografie v připravované inscenaci? Divadlem se nesou různé zkazky, technici si rvou vlasy už předem…
Scénografie vypadá na první pohled komplikovaně, ale je vlastně velmi intuitivní. Používáme tři kamery a několik monitorů za účelem sledování a přenosu příběhu z různých úhlů pohledu. Celý prostor je přitom koncipován jako zasedací síň, kde se na schůzi sejdou diváci s herci, všichni za stejným účelem. Dát si spolu kafe a najít George Kaplana.

Když jsi v lednu 2017 režírovala scénické čtení, žila jsi a pracovala převážně v Paříži. Teď jsi čerstvě zpět v Praze. Čeká tě ještě nějaká práce v Paříži? Nebo už jsi zpět „natrvalo“?
Myslím, že už tehdy jsem na podobnou otázku odpovídala, že je to komplikované, a to vlastně pořád platí. V létě jsem se přestěhovala do Prahy a nastoupila na částečný úvazek na DAMU, takže se to na chvíli zase obrátilo, ale do Paříže budu pořád jezdit za prací jako režisér a pedagog. Je to hodně čerstvá změna, takže zatím moc nevím, jak to bude fungovat a jak dlouho v Čechách zůstanu. Po pěti letech života v zahraničí už není úplně jednoduché se rozhodnout jen pro jednu zemi, takže to zatím nechávám otevřené. Z formálního hlediska se teď pro mě mění vlastně hlavně daně.

Jaké další režie tě letos ještě čekají?
Letos připravuju ještě inscenaci do plzeňského divadla Alfa, jejíž premiéra bude v březnu, a adaptaci Macbetha, jehož work in progress bude v dubnu ve Studio-Théâtre de Vitry v Paříži a premiéra proběhne v říjnu 2019. Na dvou dalších projektech se ve Francii podílím jako light designer a dramaturg.

Jsi šéfdramaturgem prvního francouzského festivalu v České republice s vtipným názvem Sněz tu žábu, který má za sebou už čtyři úspěšné ročníky. Letos se vám podařilo vytvořit první festival českého divadla v Paříži – Na skok do Prahy. Je ještě přece jen brzy, ale i tak se zeptám – máš už nějaké zaručené lákadlo pro ročník 2019?
Bohužel zatím program festivalu Na skok do Prahy nemůžeme zveřejnit, uzávěrka bude až koncem měsíce. Ale můžu prozradit, že kromě čerstvých překladů dramatických textů a uměleckých rezidencí letos přivezeme do Paříže také dvě inscenace pražských divadel. Pátý ročník festivalu Sněz tu žábu proběhne v květnu 2019 a z jeho programu se kromě tří francouzských autorů a autorek můžete těšit také na jednoho hosta z kanadského Quebecu.

Anna Hlaváčková

Režisérka Linda Dušková, foto Jiří Sejkora

recept na 103...

No recept, jak se dožít 103 let, nemám, asi vás zklamu. 
Anebo obráceně, recept známe úplně všichni. 
Část je v genech a zbytek v optimismu, v neustálém úsměvu a v zájmu, který vás drží při životě, mít rád sám sebe a lidi kolem sebe, ničeho nelitovat, nebýt zahořklý a těšit se na každý den. 

S oslavencem jsem strávila víc než původně plánovanou hodinu a pán pořád krásně mluvil a vzpomínal, že vše se mi opravdu do článku nevešlo. Musela bych napsat knihu. 
A musím říct, že jsem se s ním i zasmála nahlas. 
Vytáhl housličky, když jsem jej požádala, že bych ho ráda s nimi vyfotila a hrál mi a hrál jednu píseň za druhou a byl trochu zklamaný, když jsem odcházela. 

Volal na mě: přijďte zítra, ještě toho mám na vyprávění hodně a zahraju vám.

Kdo chcete vidět fotky, tak prosím tady u článku.

Když se zrodila republika, slavil už třetí narozeniny

Mělník - Obyvatel Centra seniorů Mělník Vojtěch Cimbolinec slavil neuvěřitelných 103 let. Narodil se 13. října 1915 za Rakouska-Uherska. I když od konce války žil v Čechách a v posledních letech v Mělníku, považuje se za Rusína. Dětství a část dospělosti prožil na Zakarpatské Rusi.

Ve svém požehnaném věku je velmi vitální, soběstačný a o svém životě vypráví s neuvěřitelnou energií a s obdivuhodnou pamětí. I dnes mluví plynně maďarsky. Zvláštní recept na dlouhověkost nemá a sděluje se smíchem: „Nevím, proč bych se neměl dožít 110 let? Já se toho dožiju.“ Částečně je jeho přístup k životu dán geny, jeho maminka se dožila 98 let. Ale nejdůležitější je jeho neutuchající optimismus, při vyprávění o svém životě se neustále usmívá a někdy se zasměje nahlas.

„Mě drží při životě hra na housle. Hraju pořád. Už jako dítě jsem si přál housličky a maminka mi je koupila, když mi byly čtyři roky. Od té doby hraju. Jediné, čeho lituju, že jsem neměl příležitost se v hudbě vzdělávat, nemám ani měšťanku, a možná by ze mě byl virtuóz,“ vypráví trochu s lítostí.

Za svůj život byl vším možným, ale vzpomíná na práci v obchodním domě někdy po válce. Mimo jiné prodával i alkohol a viděl, co alkohol s lidmi dokáže, proto jej nemá rád. Nikdy nepil, i když asketa zrovna není. Přiznává, že jednou týdně si s kamarádem, který bydlí v centru o dvě patra výš, dává sklenku dobrého koňaku.

Každý den dodržuje režim, který si sám stanovil. „Po snídani si musím jít na dvě hodiny lehnout. Mám asi teď nějakou nemoc,“ sděluje. Poté prozrazuje, že vlastně v noci moc nespí, protože se vrací do vzpomínek. Každé odpoledne se s chodítkem vydává na procházku. Sjede výtahem z prvního patra do přízemí a pětkrát projde celou dlouhou chodbu tam a zpátky. Vždy si na chvíli odpočine a zase pokračuje.

Jeho každodenní rituál už patří ke koloritu domova. „Jsme na to zvyklí, máme otevřené kanceláře a pan Vojtěch každého z nás pozdraví a pokračuje v procházce,“ podotýká asistentka ředitele Eva Štruplová. „Ještě nikdy jsme tady neměli oslavence, který by se dožil tak vysokého věku. Uspořádali jsme mu v domově oslavu a dostal od nás i velký dort. Má rád sladké,“ říká asistentka ředitele.

Marta Dušková

Zdroj: https://melnicky.denik.cz/zpravy_region/kdyz-se-zrodila-republika-slavil-uz-treti-narozeniny-20181022.html

Zdroj: https://melnicky.denik.cz/zpravy_region/kdyz-se-zrodila-republika-slavil-uz-treti-narozeniny-20181022.html

Stařec a moře napůl...

ilustrační foto z idnes

Včera jsem četla zajímavý článek na idnes a zúčastnila jsem se i související ankety týkající se povinné četby na školách.
Přiznávám tady nahlas, že Stařec a moře jsem nikdy nedočetla!
Jiného Hemingwaye ano, ale touhle uzoučkou knížkou jsem se neprokousala nikdy a do čtenářského deníku jsem vlastně podváděla. Za to Zolu jsem milovala a jeho Člověk bestie jsem četla ještě na základní škole.
Povinná četba rozhodně ano, ale proč před sebou proboha kulit furt ty samé tituly, které jsme četli před půl stoletím? 
Proč nedat dětem na výběr, ať samy rozhodnou, co chtějí číst. Někde už se to děje viz článek.
Vždyť svět se tak mění a číst něco, čemu nerozumím a už pořádně ani nemůžu porozumět, nedává smysl. Stejně si to děti dnes stáhnou z netu a do čtenářského deníku napíší, aniž četly. 
Ostatně já jsem to udělala taky, ne? Opsala jsem.
Nesouhlasím s některými komentáři, které se octly na facebooku pod článkem, že v dnešní době děti nečtou a číst nechtějí. Myslím, že to je vždy o příkladu. Všechny děti v mém okolí, které znám, mají knihy rádi.
Jsem ráda, že já dnes už příklad nemusím dávat, protože nemůžu číst. Nakonec už jsem to v minulosti udělala.
U nás se vždy četlo a každý den. Taťka kupoval knihy pořád, i kdyby na chleba nebylo.
My s mým mužem jsme četli každý den, on to má doteď a já lituju, že nemůžu. Naše tři děti četly v dětství a čtou pořád a přenesly to do svých rodin.
Kniha provází vnoučata od malinka a Lolinka má v pěti letech už i průkazku do knihovny. Já jsem s dětmi trávila moc ráda čas v Městské knihovně v Praze.
Takže dnes asi tak. Vím, že jsem slíbila jiné téma, ale můj článek furt nevidím, takže dokud ho neuvidím veřejně, nemůže být ani tady.
Dnes tedy něco jiného, co mě včera zaujalo.
Všem hezký den. My dnes jedeme do Prahy. Ne na výlet, ale po doktorech na kontroly. 
Teď to mám furt, tak už jsem zvyklá. Dočtu si v klidu rozečtený Respekt.

P.S. Připomínám, hrajeme do pátku.

když není o čem psát ...

Tak jsem si myslela, jak to budu mít dnes snadné s psaním a prd. 

Pořád čekám a nic. Článek o muzeu už je venku. 

Článek o oslavenci, který slavil 103 let, vyjde zítra tiskem a dnes měl být na webu deníku. 

Furt koukám a čekám a nic. Dokud nebude zveřejněn, nechci ho dávat na blog. 

Myslela jsem si, že to budu dnes mít dva v jednom, páč článek už je napsaný a prý je skvělý, takže žádná korektura se u mě nedělala, ale tak snad zítra.

Zítra vám možná teda prozradím recept na dlouhověkost.

Tak dnes zase píšu jen tak z placu bez přípravy, bez konceptu, aniž vím, o čem to bude a jaký bude závěr.

Trochu mi pomohla mamka, která před chvílí volala. 

Opět porušila tradice, páč náš den je sobota a někdy v týdnu, telefonát tak dvakrát. Teď volá každý den, páč se pořád něco děje a ona chce vědět co.

No tradice jsou od toho, aby se porušovaly, ne?

Potěšila jsem ji tím, že jsem jí vyřídila od vás pozdravy a řekla jí, že jste se včera u příspěvku zasmáli, pobavili a konstatovali, že je vtipná.

Moc ji to potěšilo, všechny komentující zdraví a mám vám vzkázat: 

ale mňa ty nohy opravdu bolely, to nebyl vtip 😁 ¨

Nicméně prostřednictvím vašich komentářů jsme jí dnes dali společně dárek.

Ona ho zas dala dnes mně, páč jsem se opět řehtala na celé kolo.

Moje máma je silně věřící a nedělní mše jsou u ní na pravidelném programu. 

Většinou je má na živo, když ji můj bratr doveze do kostela.

Když není čas, sleduje je v televizi.

Já cestuju v nedělu s papežem po celém světě. 

Už jsem byla ve spoustu zemích. Ale ty mše sú v době, kdy sleduju politické pořady, a tak su někdy rozčílená, když to nestíhám. 

Někdy přepínám, aby mně nic neuteklo. 

No, řehtám se jak blázen. Tohle je přístup k životu.

A mamka pokračuje: Já vím, že ho nenávidíš a že nesmím vyslovit jeho jméno. Já ho nenávidím taky, ale musím si toho debila (rozuměj toho na Ze....) pustit, abych viděla, jak sa zas ztrapní...

Mami, to je trochu sebemrskačské. Ty klidně přepneš papeže?!

Já vím, ale já si nemožu pomoct 😉

Takže dnešní téma určila mamka.

Snad vás dnešní příspěvek rozesmál jako mě. 

tradice?

Musím přiznat, že jsem si na sebe ušila bič. 

Nevím, kdy se mi to stalo, že jsem začala vkládat příspěvek na blog pravidelně každý den, a někteří z vás vím, že na to čekají, ale někdy je to fakt oprus.

Například dnes mám naprosto mozek mrtvého delfína. Zrovna tento týden jsem furt psala, vlastně skoro celý týden články. Vím, že jsem si to takto zvolila sama a nemusím přece nic dodržovat, ale nějak mi to nejde. Vlastně jsem letos porušila svoji vlastní tradici jen asi dvakrát.

Tak dnes asi trochu účelově.

Nejdříve jsem chtěla poděkovat za komentáře u včerejšího příspěvku. Kdo mě znáte, víte, že když o něco hrajeme, nezasahuji pod příspěvkem svými odpověďmi. 

Všem moc děkuji za krásná přání a zdraví fakt potřebuji nejvíc. 

Martinko z Českého ráje, Tobě přeji vše nej k Tvým dnešním krásným narozeninám.

Marcelko, díky za pozdrav z mého rodného města a prosím napiš ke hře, co by sis přála z těch tří dárků.

Ilonko, jen malá oprava, není to akvarel, ty teprve zkouším, ale akryl. 

No je to jedno a jsem ráda, že bys ho chtěla.

Stáni, dojala si mě s tou zástěrou :-) Slibuji, že pokud nepadne los na tebe, přes zimu ti nějakou ušiju.

Hani, Růži, Bohunko moc děkuji za přání.

A když jsem u těch tradic, tak se ještě musím o jedné zmínit.

Moje máma mi přeje každý rok k narozeninám přesně v deset hodin, protože jsem se narodila v neděli v deset a vždy mi recituje "já malé poupě, já stojím v koutě..." a já jsem tohle veršování přebrala, a i když poupě už dávno nejsem, používám to při přáních taky. Rodinná tradice.

Včera moje máma porušila veškeré tradice.

Nejen, že mi zapomněla zazpívat, ale volala už v osm ráno.

Mami, jak to? Proč nevoláš jako tradičně v deset?

Ale šak jsem celú noc rodila. Strašně ňa bolely nohy a já jsem si říkala, no snád rodím po šedesáti rokách znovu 😂😂😂 Vůbec sem sa nevyspala!

No směju se ještě teď.

A přidávám citát Wericha, ať to psaní není dnes jen na mě.