ještě pár střípků...

Co mě potěšilo, co mě rozesmálo a co mě rozplakalo.

Nejdříve bych vám chtěla poděkovat za krásné komentáře a přání, na které proti svým zvyklostem nestíhám odpovídat. Pomalu se vracím do svých kolejí, no už nám doma není dvacet, tak nám likvidace po oslavách trvá déle a hlavně rekonvalescence. 
Možná je to taky proto, že úklid nemáme jako prioritu.

V noci "doprala" poslední myčka, ale pořád tu není pořádek ani omylem.

Včera jsem volala Báře kvůli tématu na článek a ona mi hned říkala:
 ty normálně prokrastinuješ, viď?

Viděla ráno ten binec a i mi trochu pomáhala likvidovat zbytky oslav. 

Místo, abys uklízela, tak řešíš práci. Tobě se do toho nechce!

Ne, já musím vše dělat s chutí.

Nejvíc mě potěšilo, že jsme se dokázali sejít, protože u nás hledat vyhovující termín pro všechny je dost peklo. Linda přijela v sobotu večer z Pardubic, kde připravuje premiéru nové hry, vlastně si od práce odskočila a v neděli odjela brzy odpoledne zpět do Pardubic.

Samozřejmě mě potěšily dárky. Děti mi daly naprosto profesionální náčiní na malování včetně stolního stojanu, profesionálních štětců a barev, pláten... A poukazy na krémy na ksicht...

Ty květinky z papíru na stojanu je dárek od Loly. 
A babi, pověsíš si to zase někam, viď?

Evidentně tedy budu muset pokračovat v malování...

Od Justýny jsem dostala přání s jejím podpisem a nadělila mi pro sebe masovou konzervu.
Vůbec nechci řešit, jak se tvářil náš asociál, když měla packu od černé barvy 😅

Za tu konzervu jsem byla dnes ráno fakt ráda. Zapomněli jsme jí dokoupit jídlo.

Dárků bylo spoustu a nebudu je tady všechny vyjmenovávat. Od mého muž náušnice Swarowski, poukaz do naší úžasné rehabilitace, kde prý mění ksicht v obličej. Přiznávám, že to bylo moje přání, ale když jsem se dozvěděla, že jedna návštěva za měsíc nestačí, tu bych si zaplatila sama, je nutné absolvovat šest návštěv po týdnu za sebou, vzdala jsem to, i když po těch měsících peripetií by si můj obličej nějakou zvláštní péči zasloužil.

Co mě rozbrečelo?

Můj muž to nevydržel a dárky mi dal už v sobotu večer na zahradě, a když jsem otevřela přání, na které jsem ve tmě už neviděla, abych si ho přečetla a ono začalo hrát, rozbrečela jsem se. 

Mělo to tak být. Obdarování jsem si víc užila rozděleně.

Už jsem nemusela nic jiného dostat, protože tento dárek vše předčil.

Valčíček.

Musím říct, že jsem si to pouštěla snad desetkrát za sebou. Přání jsem si přečetla až ráno.

A co mě rozesmálo? Tedy nejen tohle, ale tohle se musí zaznamenat, tohle se bude u nás ještě tradovat dlouho.

Pili jsme a tančili do pozdní noci a zbývala poslední láhev vína. Přinesla ji Tereza a já jsem nalila. Na chuť toho, co jsem pila, nezapomenu. Proboha, co jsi to koupil, vždyť je to sladké lepí to???!!!

Já jsem svůj mátový sirup nikdy neochutnala, nepiju to, ale můj muž hned věděl, z čeho se nalévá. 
V lednici mám mátový sirup v lahvích od portského či od kvalitního vína a určitě to znáte, viněty drží i po myčce.

Mého muže okamžitě napadlo, co se stalo. Přičichl k lahvi, a protože pije můj mátový sirup každý den, okamžitě ho poznal.

Panebože, vy pijete mátový sirup, smál se a přinesl správnou láhev.

Druhý den to hlásil všem, kteří u toho nebyli, jako syn, který přijel až v neděli ráno, že jsme se snažili opít mátovým sirupem.

A ještě něco. Narozeniny mám až v pátek, prostě to tak vyšlo. 
A rozhodla jsem se, že pro vás připravím nějaké překvapení a dám nějaký dárek. 
Snad se mi to povede.

Na závěr jsem si nechala dárek, kterým mě ještě překvapily naše tři děti. 

V pátek na moje narozeniny jdeme jen v pěti, tedy základní úzká rodina, či jak to nazvat, do divadla Disk na představení s názvem Rodinná oslava.

Nemám ráda pompézní oslavy, to už jsem tady psala. 
Tohle byla a ještě je nádhera a ještě jednou moc děkuji všem.