autorské čtení

Vlastně autorské čtení to bylo moje poprvé. Sama se tomu divím. Scénických čtení mám za sebou spoustu, ale autorské ani jedno.

Původně jsem do knihovny na autorské čtení mojí kamarádky Báry, jejíž nová kniha se tady na blogu skloňovala ve všech pádech, měla jít ve středu soukromě. Nakonec z toho byla práce, ale užila jsem si to i tak, i když kapitolu, která byla v hlavní roli na akci, jsem už celou slyšela. Pokud někdy budu moct konečně číst knihy, zatím to nejde, tak tuhle kapitolu si už nikdy nepřečtu. 
Mohla bych ji recitovat nazpaměť. 

A protože jste se mnou na autorském čtení nebyli a kapitola z knihy Došel nám čas je natolik zajímavá, 
rozhodla jsem se, že dnes tady bude autorské čtení on line. 

Tak třeba vás bude bavit a možná dočtete až do konce.

Takže pojďme spolu do virtuální knihovny na autorské čtení 
spisovatelky Báry Walterové Benešové:

Začalo se stmívat a my se už neodvážili zapálit petrolejku. Uslyšela jsem venku hluk. Něco se tam dělo. Nenápadně jsem odhrnula záclonku na okně v kuchyni. Vykoukla jsem jako duch na ulici a srdce se mi málem zastavilo. U Cullenových řádil nějaký gang mladých kluků, bylo jich snad šest nebo osm a rabovali kompletně celý jejich dům. Hledali to, co v tomhle novém světě mělo ještě nějakou cenu. Je to jen otázka času, kdy se dostanou až k nám. Věděli, že jsme dostali pokyn k evakuaci, proto přišli vyplenit prázdné domy. Nevěděla jsem, co mám dělat. Vběhla jsem do obýváku. Adam ležel na pohovce a díval se do stropu.
„Adame,“ šeptala jsem. „Naproti se něco děje?“
„Co se děje?“ vyskočil na nohy a tasil Glock po tátovi. Připravený kdykoliv zasáhnout.
„Rabují dům po Cullenových.“
„Ještě, že odešli do tábora,“ odpověděl mi tiše.
„Jenže my jsme neodešli, co když přijdou i sem? A Davisovi taky určitě nešli,“ napadlo mě.
„Musíme se schovat,“ zavelel Adam.
Rozhodli jsme se dost rychle, nejlepší schovkou v našem domě byla maminčina záhadná koupelna, která nás vždycky jako malé děti lákala. Ležela totiž za její ložnicí a vchod do ní byl schovaný za skříňovými dveřmi a ještě dlouhou šatnou. Kdysi to naplánoval tatínek a já se nikdy nedozvěděla, proč měli naši koupelnu takhle schovanou. Ale teď jsem za to byla tátovi vděčná, že to takhle vymyslel. Pravděpodobně nám tím totiž zachránil život.
Uvnitř bylo jediné malé okénko, kterým sem pokradmu dopadalo měsíční světlo. Adama napadlo ještě další opatření. V šatně přesunul před vchod do koupelny pojízdný stojan s oblečením, kterému jsme říkali štendr. Na něm visely maminčiny pracovní kostýmky, které nosila každý den, ale i ty lepší, když měla nějakou důležitou schůzku do práce. Schoval tím kliku, která poukazovala na to, že jsou tam ještě jedny dveře. Táta tehdy zvolil dveře v naprosto stejném dekoru, jako byly okolní stěny. Nezasvěcení by si tedy nikdy nemohli všimnout, že je tu ještě jedna místnost navíc.
Teprve teď mě napadlo, jestli to táta nevymyslel takhle schválně. Byl přece vždycky tak opatrný a předvídavý. Rozložili jsme si deky na zem a polštáře jsme si opřeli o vanu, všechny tři pěkně vedle sebe. Báli jsme se rozsvítit petrolejku, aby si toho zvenku nikdo nevšiml, i když v rodičovské koupelně bylo jen malé okénko u stropu místnosti.
Tony mi usnula na rameni, pevně mě objímala a občas sebou ve snu škubla. Určitě měla ošklivé sny. Tohle přece nebyly prázdniny, které měla prožívat desetiletá holka.
„Proč myslíš, že táta nechal tuhle koupelnu postavit zrovna takhle?“ šeptala jsem Adamovi, protože jsem si všimla, že ani on nemůže usnout. Natahoval uši, aby zaslechl všechny zvuky z noční
ulice, která už sice nebyla tak ztichlá, jako po začátku konce světa, ale tyhle zvuky jsme zrovna poslouchat nechtěli.
Ozývalo se tříštění skla a občas zazněl výstřel z pistole až k nám. Při každém takovém výbuchu zbraně jsem polekaně nadskočila. Neustále mi připadalo, že se ty děsivé zvuky přibližují po naší ulici blíž a blíž.
„Chtěl nás chránit,“ odpověděl mi bratr šeptem a zvedl se ze svého místa. Postavil se na okraje vany a snažil se nakouknout ven, aby měl aspoň představu o tom, co se tam děje a kolik jich tam venku vůbec je. Ozvala se další ohlušující rána a srdce se mi rozeběhlo neuvěřitelnou rychlostí. Něco bouchlo někde hodně blízko. Rána vzbudila i Tony, která slepě zamžourala do tmy.
„Co se stalo?“ ptala se až příliš hlasitě a já se jí rychle snažila umlčet. Museli jsme být naprosto potichu, aby nás nikdo neobjevil. Věděl jsem, že když nás odhalí je s námi konec. Odprásknou nás na místě.
To bouchlo vedle u Davisových, pozoroval Adam dění z okna. „Ježiši kriste, ježiši kriste,“ Adam skoro vykřikl, ale včas sám sobě zacpal ústa.
Opřela jsem Tony o vanu a jediným gestem jí poručila, aby zůstala sedět a nehýbala se. Vyškrábala jsem se tiše na vanu vedle svého bratra. Vyhlédla jsem na tu běsnící válku tam venku. Na ulici ležel pan Davis hlavou dolů, náš oblíbený soused, který nám v létě podstrojoval zmrzlinou.
Pan Davis měl ruce zkřivené v nepřirozeném úhlu a z hlavy mu vytékala krev. Vedle něj klečela na zemi jeho žena jen v květovaném županu a i na tu dálku jsem viděla, jak se jí žalem zdvíhala ramena. Neslyšela jsem ani jedno její slovo, byl tam příliš velký hluk. Přesně takhle jsem si vždycky představovala válečnou zónu. Takhle to určitě začalo i v Sýrii a přesně takhle nacisté odváděli Židy do koncentračních táborů. Judaistické příběhy jsme znali velmi dobře z hodin dějepisu a hlavně z vyprávění našich prarodičů. Vždyť naše česká babička byla čistokrevná židovka. Vyprávěla nám o Terezíně i o Osvětimi. Znali jsme všechno dopodrobna. Sama sice na předloktí neměla vytetované žádné číslo, ale na vlastní oči jsem ho kdysi dávno viděla na ruce její starší sestry.
Ona totiž i naše francouzská babička byla židovka. Ale ta o tom nikdy moc mluvit nechtěla. Nevím, co dělala za války, ale byla asi stejně stará jako Tony, když skončila druhá světová válka. Něco si tedy pamatovat musela.
Věděla jsem, že si Židé budovali ve svých domech a bytech skrýše, aby je nacisté neodhalili. Napadlo mě, že přesně takové příbytky v jakém jsme byli právě teď my, byly přesně ty samé, jaké ohrožení lidé vytvářeli v době války. A dokonce tu byla i voda, zřejmě proto táta vybral k utajení takové místnosti zrovna koupelnu. Jenže nepočítal asi s tím, že voda z vodovodu nepoteče. Táta genocidu už nezažil, ale byl v tom strachu a obavách vychovaný.
Nacisté měli s Židy asi stejné slitování jako tihle hajzlové s každým, kdo si dovolil zůstat ve svém vlastním majetku. Přesto mezi nimi byl velký rozdíl. Nacisté věřili ve svou zvrácenou víru a možná se báli svého führera. Jenže ti hajzlové tam venku nevěřili v nic a v nikoho. Zabíjeli pro potěšení a pro zábavu. Jim totiž nešlo o jídlo, nechtěli se za každou cenu udržet na živu. Jim šlo jen o moc.
Pak padl další výstřel. Tentokrát se zhroutila k zemi paní Davisová, se kterou jsem ještě včera odpoledne mluvila na zahradě. Všechno se ve mně sevřelo a chtělo se mi křičet, ale věděla jsem, že se musím udržet. Přitiskla jsem si ruku na ústa a snažila se potlačit výkřiky a vzlyky, které se mi draly hluboko z hrdla. Adam mě jednou rukou objal kolem ramen a snažil se mě utěšit, hlavně abych mlčela.
Vážně šlo do tuhého. Tenhle konec světa trval sice už pět dnů, ale zdálo se, že den ode dne je to všechno horší a horší.
Přišla další rána, jenže tahle byla ještě blíž než u Davisových. Ozvala se totiž přímo z útrob našeho domu. Rozklepala se mi kolena a nedokázala jsem udržet rovnováhu na okrajích vany. Ujela mi noha a já zahučela rovnou do smaltované vany. Pěkně jsem se přitom uhodila do hlavy i do nohy. Chvíli jsem tam ležela jako omráčená a modlila se, aby to nikdo dole nezaslechl. Adam mi pomohl vyškrábat se na nohy. Schoulili jsme se do jednoho klubíčka na zemi a opřeli se zády o chladné hnědo béžové kachlíky na stěně. Tony plakala. Museli jsme být tiše jako myšky a neupozornit na sebe ani hlasitým dýcháním.
„Tony, teď je velmi důležité, abychom byli všichni naprosto tiše. Nikdo nás tady za žádnou cenu nesmí objevit,“ šeptala jsem jí do ucha.
Tony jen němě přikývla, neodvážila se promluvit. Slyšela jsem dupat těžké boty se silnou podrážkou po schodech nahoru a nebyly jen jedny. Neměla jsem ani potuchy, kolik jich do našeho domu vůbec vniklo. Ale něco určitě hledali. Některé kroky mířily do mého pokoje a jiné zase do chlapecké ložnice na druhé straně chodby. Ti gangsteři se nechovali vůbec tiše. Věděli, že buď je dům prázdný, nebo odstřelí každého, koho uvnitř najdou. Hledali všechny zásoby, které budou moci použít nebo alespoň něco co má pro ně nějakou hodnotu.
V náruči jsem svírala svou malou sestřičku. Když se rozrazily dveře do maminčiny ložnice, Tony nadskočila hrůzou. Adam ji k sobě pevně přivinul a snažil se tišit její tiché vzdechy. Všude kolem byl naštěstí dost velký hluk a tak naše zrychlené dýchání nemohl nikdo slyšet. Někdo začal prudce otvírat dveře skříňové stěny. Bylo jen otázkou času, kdy narazí na ty správné, co vedou do šatny a dál do koupelny, kde jsme se teď krčili my tři v naprosté a nepopsatelné hrůze. Upírala jsem oči do tmy a bála se mrkat, aby mi nic neuniklo.
Pak se otevřely dveře skříně a já zaslechla kroky vedle v šatně. V tu chvíli by se ve mně nikdo krve nedořezal. Studený pot mi stékal po zádech. Hezky pomaličku, jeden obratel po druhém. Až ledová kapka zajela mezi půlky. Lechtalo mě to, ale bála jsem se i poškrábat.
„Něco jsem našel,“ ozval se za stěnou mladý klučičí hlas, který mi byl trochu povědomý. Možná, že jsem toho kluka znala ze školy. Možná jsme se před pár dny potkávali na chodbách školní budovy, ale dnes jsme stáli každý na jiné straně barikády.
Ucítila jsem něco teplého na levém stehně. Bylo to, jako kdyby snad tekla voda z potrubí, ale pak mi došlo, že se Tony nezadržitelně klepe. Moje malá sestřička byla natolik vyděšená, že se počůrala strachy. Adam jen zavrtěl hlavou a pohladil ji po vlasech. To byl v tu chvíli náš nejmenší problém. Ještě víc ji k sobě přitiskl. Druhou rukou mi sevřel dlaň položenou na sestřině koleni. Bylo to snad poprvé v životě, kdy jsem cítila, že mu na nás doopravdy záleží.
„Cos našel?“ vběhl do šatny další z těch ozbrojených hajzlů.
„Tajná schovka ve skříni,“ rozesmál se ten mě povědomý mladík.
„Jako, vole, myslíš, že je to vchod do Narnie?“
„Nevím, ale proč by to schovávali ve skříni? Určitě tu bude něco cenného.“
„Jasně, ženský hadry, možná tu budou nějaký šperky, zkus se podívat,“ mužské kroky se pomalu vzdalovaly. Ale jen jedny, ty druhé byly pořád těsně za dveřmi. Slyšela jsem, jak tam někdo dýchá.
Tony utekl sten a Adam jí okamžitě zacpal ústa. Miniaturní škvírka pode dveřmi se na chvíli rozsvítila, jak skrz ni dopadlo světlo baterky toho zlosyna. Zašustily maminčiny šaty, prohledával celou její šatnu. Ani jsem netušila, co by tam mohl hledat. Pak se štendr převrátil s kostýmy přímo na stěnu s dveřmi, za kterými jsme seděli my. Kdyby se jen svezl k zemi, odhalila by se tomu hajzlovi klika a bylo by mu jasné, že se za tmavě hnědými dubovými dveřmi někdo skrývá. Stiskla jsem Adamovu ruku pevněji. Tony ztuhla a vypadalo to, jako kdyby přestala dýchat.
Do šatny se přibližovaly další kroky. „Co tu blbneš, debile?“ ozval se jiný cizí mužský hlas. „Dělej, pojď, nikdo tu není a dole ve sklepě našli kluci celkem dost jídla. Konzervy a dokonce masové.“
„No, nekecej,“ zaradoval se ten, co šacoval maminčinu velkou skříň.
A pak už bylo už jen ticho. Doléhaly k nám zbytky rabování z přízemí domu, který nechal postavit můj vlastní táta. Měla jsem pocit, že to trvá hodiny. Pořád tam dole někdo chodil. Zřejmě ze sklepa vynášeli všechny naše zásoby.
Tony byla tak strašně vyčerpaná, že mi usnula v náruči. Měla jsem úplně dřevěnou nohu, na které jsem si seděla, ale bála jsem se pohnout, dokud byli u nás v domě.
Cítila jsem, jak se mi zavírají oči únavou. Byl to tak strašně dlouhý a vyčerpávající den. Jen na chvíli jsem si opřela hlavu o hranu umyvadla a zavřela oči.