čím vším...

Já fakt nejsem vzpomínací typ. Nevracím se do minulosti, i když občas samozřejmě vzpomínáme v kruhu rodinném na vtipné i méně vtipné storky, co nás v životě potkaly.
Možná to dělá ta šestka, kterou začnu za chvíli psát, a tak trochu uvažuji, možná vzpomínám?
Přemýšlela jsem, kdyby mi někdo řekl, že se mohu vrátit do minulých let a vybrat si věk, ve kterém bych teď chtěla být, tak chci být ve věku, ve kterém jsem. Každá doba má svoje kouzlo. Já bych se tak chtěla maximálně vrátit do doby před mojí nehodou, která mě poznamenala. Ale i to beru tak, jak to je.
I přes různá dramata a pády až na dno jsem se svým životem spokojená a nikam bych se vrátit nechtěla. Teď mám největší svobodu rozhodování o čase, jak ho chci trávit a co chci dělat, a to člověk v žádné životní etapě nezažije.
V dětství jsem chtěla být vším možným. Hlasatelkou, herečkou, zpěvačkou, novinářkou, prodavačkou a hlavně bůhví proč detektivem. Chtěla jsem řešit zločiny a pátrat po zločincích.
Já, která odvrací hlavu od dopravních nehod, když všichni ostatní zastavují. Já, které je nepříjemné jít fotit požár do novin. Jsem celkem posera, takže fakt nevím, kde se ta touha vzala. Asi jsem četla příliš mnoho dětských detektivek, které taťka kupoval. Vzpomínám si, jak jsem milovala knihy od Astrid Lingren o Kalle Blomkvistovi. Pamatuje někdo? Ty jsem četla jedním dechem.
Už vlastně ani na všechna toužebná přání nevzpomenu.
Je to docela dlouhá cesta, než člověk pochopí, že chce být hlavně jen sám sebou.
Vlastně se mi některá přání z dětství splnila aspoň trochu. Několik let jsem byla prodavačkou ve svém vlastním butiku, pak jsem dalších pět let byla bankéřkou a obě práce mě do určité doby naplňovaly.
K práci svých snů jsem se dostala náhodou, někdo si myslel, že to budu umět. Tenkrát se slovo marketing začínalo teprve skloňovat, a když mi taková práce byla nabídnuta, ani jsem pořádně nevěděla, co to slovo obnáší. Marketing teprve začínal a většinou to byla všude zatím bílá velká nepopsaná plocha. Dnes děkuji za tu příležitost, že jsem mohla spoustu let tu bílou plochu popisovat a být v tom úspěšná. Má to výhodu, že je práce za vámi fakt vidět.
A víte, že se mi spoustu z mých dětských přání v této úžasné práci splnilo? Vymýšlela a pořádala jsem různé akce, přednášela o produktech ve zdravotnictví, psala články, svoje vlastní akce moderovala, takže jsem vlastně byla hlasatelkou, trochu herečkou a trochu novinářkou.
Většinu života jsem dělala, co mě moc bavilo a ten zbytek nestojí za řeč.
Ježíši, když tak na to koukám, já vlastně bilancuju...
Já nikdy nebilancuju!!!
A ani teď k tomu nemám důvod.
Možná je to tím, že dnes a zítra se bude slavit, i když narozeniny mám až za pár dní a mám dojem, že okolí to bere vážněji, než bych chtěla a než to sama prožívám. Já pořád říkám, že nechápu, proč se vlastně blahopřeje k narozeninám. Oslavencova zásluha to není a přát by se mělo matkám.
Takže mami, za týden ti budu blahopřát k mým narozeninám.
Prosím, nepřejte mi dnes, ještě budete mít příležitost.
Vlastně vůbec nevím, proč dnešní příspěvek vznikl.
Asi jsem neměla, co jiného psát. A trochu mě k napsání tohoto příspěvku možná popostrčil příspěvek, který jsem ráno četla u Stáni.
Jo a zapomněla jsem napsat, že nakonec teď vlastně dělám i tu novinářku a práce mě fakt baví.
Díky, pokud jste dnes dočetli až sem.