"jezevec" na rozhledně a velmi agresivní rána

Nakrmit fakt nezapomínám. Sypu jednou za dva dny, někdy každý den a přeplním tři naše krmítka tak, že hody u nás mají i holuby. A nemohu zapomenout, protože když jsou ráno krmítka náhodou prázdná, ty roztomilí ptáčkové se změní v agresivní monstra. Příšerně začnou řvát, když mě uvidí a zběsile lítat, nadávat a jsou jich najednou desítky. To abych věděla, že všichni mají hlad. 
Jde z nich trochu strach.

A neuklidní se, dokud nenasypu.

Obzvlášť si kupodivu oblíbili krmítko, které jsem sestavila ze zbytku zahradního krbu, když jsme jej inovovali začátkem roku.

V poledne je vystřídá Justýna. Skočí nahoru a rozhlíží se jako na rozhledně. 
Už to tak dělá tři dny a nevím, jestli to dělá na truc ptákům, páč vypadá jako policajt anebo se chce na chvíli vyhřát na sluníčku. 
Povedlo se mi ji sice nekvalitně, ale konečně vyfotit, protože když mě uvidí, okamžitě seskočí a běží rychle ke mně.
Včera jsem sypala a dnes jsou krmítka skoro prázdná. Dávám každý den víc než kilo, brzo je asi neuživíme. Pravděpodobně si všichni předali info, že u nás je jistota.
Anebo někde je digitální cedule, kde furt běží text: 
Běžte k Duškům, tam je pořád jídla dost.

křest

Dnes si to trochu ulehčuji. No, možná o trochu víc, ale právě jsem dopsala reportáž ze včerejšího křtu nové unikátní publikace a nechci se mi vybírat, co mohu dát na blog vzhledem k ochraně osobních údajů a co ne, takže tady zveřejňuji článek, který už vyšel. 

Dovolím si přidat pár fotek ze včerejška. Křtila herečka, zpěvačka a moderátorka Jitka Čvančarová, která je mělnickou rodačkou a autor je rodinným přítelem. Jitka Čvančarová je velmi sympatická a příjemná a při povídání s ní jsem pochopila, proč s ní není žádný rozhovor. 
Ona je totiž nedává. Nicméně jsme se dohodly, že jí pošlu svoje již vydané rozhovory a ona se rozhodne, zda mi jako jediné rozhovor dá. Tak mi držte palce, pokud se mi to povede, určitě dám rozhovor i na blog. 
Jo avizovaná Eva Pilarová se kvůli zdravotním problémům omluvila. 

Což ovšem moje mamka samozřejmě věděla o pár dnů dřív než sám autor publikace 😀

Prosím tě Pilarka tam určitě nebude, protože je po úrazu...

P.S. A ještě něco ze včerejška jen pro vás. Jitka Čvančarová je moc příjemný a bezprostřední člověk, takže když měla křtít knihu šampaňským, poprosila starostu města, aby nastavil pod knihu skleničku. "Já jsem ze spořivé rodiny, tak se přece šampaňské nebude lít na zem."

Herečka se věnuje hodně charitě a spolupracuje s Nadací nemoc motýlích křídel. Doufám, že se rozhovor povede a já se dozvím víc.

Proměny Mělníka během dvaceti let zachycuje unikátní publikace

Mělník - Mělník na starých fotografiích 1970-1989 je název nové knihy, jejíž slavnostní uvedení připravili Karel Lojka, Martin Klihavec a vydavatelství Baron.

Kniha obsahuje 420 unikátních fotografií známého mělnického fotografa a milovníka historie Karla Lojky. Snímky zachycují proměny města Mělníka v letech 1970 až 1989. Ukazují vzhled náměstí Karla IV. i Podolí před velkými demolicemi celých ulic a bloků domů, zachycují výstavbu nových budov, které v městě postupně vznikaly, jako poliklinika, školky, školy, plavecký bazén, obchodní domy a spoustu dalších staveb. Všechny fotografie jsou opatřeny textem, který popisuje vyobrazená místa.

Karel Lojka začal fotit ve svých dvaceti letech a od počátku se věnoval dokumentárním snímkům. Postupně začal fotografovat mizející objekty ve městě i v blízkém okolí po dobu téměř dvaceti let. Později začal pořizovat srovnávací snímky a využíval tak své archivní negativy. „Chtěl jsem hlavně zaujmout mladé lidi, které zajímá historie Mělníka, a proto jsem začal fotografie zveřejňovat na facebooku a začal jsem k tomu psát stručné články,“ říká Karel Lojka.

Kniha vznikla v podstatě na přání členů skupiny na sociální síti s názvem Mělník – historie a současnost. Skupinu, která dnes čítá více než 3000 členů, založil Karel Lojka a některé svoje fotografie zde zveřejňuje a komentuje.

Křest knihy se uskuteční ve středu 28. listopadu v 17 hodin v obřadní síni mělnické radnice na náměstí Míru. Knihu pokřtí populární zpěvačka Eva Pilarová a mělnická rodačka, herečka Jitka Čvančarová.

Marta Dušková
Zdroj: https://melnicky.denik.cz/zpravy_region/promeny-melnika-behem-dvaceti-let-zachycuje-unikatni-publikace-20181105.html

Zdroj: https://melnicky.denik.cz/zpravy_region/promeny-melnika-behem-dvaceti-let-zachycuje-unikatni-publikace-20181105.html

pomáhám ...

Ahoj všichni.

Tentokrát se sice nikdo po mně na blogu neptal, ale jste přece i moji virtuální přátelé, ne? 
Nejen mojí paničky. A už jsem tady dlouho nebyla.

Já se dnes potřebuji svěřit, páč u nás je to děs. 

Pořád se něco děje a není tady kámen na kameni. Když tady necourají nějaké návštěvy, tak je zas celý barák naruby.

V pondělí jsem utíkala vždycky na chvíli ven, abych se nadýchala čerstvého vzduchu a po pár minutách jsem se vracela v naději, že bude už čistý vzduch.

No nebyl, furt to doma smrdělo a příšerně. No já vím, ty schody už byla nutnost, páč já se vždycky vyděsím, když panička upadne, ale to lepidlo bylo fakt děs. A ten binec okolo. 
Mám pocit, že už tady několik týdnů není klid a ani pořádek. 

Já se teda snažím pomáhat. Například zahřívám mikinu, kterou páníček odhodil při práci na zem. Tenhle binec mi vlastně vyhovuje, ale schody jsou hotové a dnes se bude uklízet. 
Doufám, že tu mikinu mi teda nevezmou!!!

Hlavně, že už tady nesmrdí to příšerné lepidlo.

Přemýšlím, že koupelna nahoře je hotová, rozbitý stolek už nahradil nový a schody jsou hotové. 
Tajně doufám, že je nic dalšího chvíli nenapadne. Vždyť v neděli začíná advent, tak ať je tady už klid.

Moc vás všechny zdravím. 

Vaše Justýnka

P.S.  Úklid je z nejhoršího hotov, ovšem mikina je furt okupovaná a nikdo z nás nemá to srdce ji uklidit násilím.

malý příběh o "rekordu"

Někdy se něco stane a vy musíte měnit opět něco na svém bydlení. Jak říká moje sestra, obracet celý barák na jih.
Já jsem si uvědomila, že neustále tvrdím, že vánoční úklid neděláme od doby, kdy byly naše děti malé, ale ona to není docela pravda.
Každý rok to nějak vyjde, že něco v domě měníme a jak jinak před svátky a tou změnou uděláme takový bordel, že nakonec provádíme pořádný vánoční úklid. Ale není to plán.
V loni jsme koupili novou skříň do předsíně před vánoci, před dvěma lety novou desku ke kuchyňské lince a mohla bych takhle pokračovat, vzpomněla jsem si, že to tak máme odjakživa. 
Vždycky nás před adventem anebo nejlépe v adventu něco napadne, co musíme mít hned, protože je to geniální nápad.
Tentokrát tedy ke změnám přispěly celkem nepříjemné okolnosti. O schodech, která vedou do patra, jsme se bavili s mým mužem dávno, že by se s nimi mělo něco udělat, protože začínají být nebezpečné. Ale co konkrétně nás nenapadlo.
Až jsem na schodech uklouzla a spadla a narazila jsem si velmi bolestivě zadek. Naštěstí to nebyla hlava ani záda. Takže ještě k tomu, že špatně chodím a špatně si sedám do auta, přibylo, že jsem si na bolavou půlku nemohla týden sednout a vždy mě to rozesmálo při nasedání. 
Můj muž dí: panebože, jak se tomuhle můžeš smát. Nevím, přišlo mi vtipné, že jsem v podstatě v rozkladu.
To bylo impulzem konečně schody řešit a na co jsme do té doby nemohli přijít, najednou pod tlakem to tady bylo. Moje kamarádka Bára mi řekla, že i u nich se schody opravovaly, až na nich táta upadl.
Objednali jsme nové bezpečnější hrany na schody, které jsou nejen protiskluzové, ale nakonec i hezké. Schody jsou nepravidelné a točivé, takže je to celkem práce a s bolavými zády pro mého muže ještě těžší, ale začalo se dřív než v adventu. Deset schodů je hotovo a zbývá šest a došlo lepidlo.
Ale abych se dostala k tomu jakože "rekordu". Byla totiž ještě zapotřebí další změna, a to se u nás ještě před čtrnácti dny měnila celá horní koupelna - umývadlo i s nábytkem.
Ještě nikdy jsem neměla potřebu se tady svěřit s tím, že od nehody v loňském roce dost často padám. Nebo spíš se kácím bez nějakého upozornění těla, bez uklouznutí a bez nějaké bezděčné obrany. Rehabilitační lékař tvrdí, že je to od rozbité hlavy a těžkého otřesu mozku a neuroložka, že to souvisí s pochroumanými zády a špatnou chůzí. Hlava je celá neustále pod kontrolou včetně opakovaných CT a EEG apod., tělo se neustále rehabilituje. Teď už to tedy bylo pár měsíců lepší, před tím jsem padala doma, venku a občas mě stačil můj muž zachytit. Jo zlepšení tady je určitě, protože když se skácím, jsem už schopná sama vstát, ne jako zpočátku, kdy jsem ležela po pádu v ložnici několik dlouhých minut bez mobilu a bez pomoci, než jsem byla schopná se doplazit ke komodě a s její pomocí vstát.
Ježíš, to je dlouhý. Musím to nějak zkrátit. Prostě před dvěma týdny jsem se večer najednou skácela na náš apartní konferenční stůl v obýváku. Povedlo se mi ho zničit zvláštním způsobem. Horní sklo zůstalo neporušené, ale vyrvaly se nožičky. 
Bára s údivem a se smíchem říká: to si děláš prdel! Tobě se povedlo rozbít stůl, aniž si rozbila sklo?! No to je na zapsání do Guinessovy knihy rekordů. 
Teprve až se dostatečně vysmála, starostlivě se zeptala: a jak to, že zase padáš?!
Moje sestra byla ještě vtipnější. Přiznej, že se ti ten stolek už po deseti letech nelíbil? Už si ho měla dost a pomyslela sis, že by to chtělo nový 😀 
No a tak si tady žijem.
Začala jsem o tom přemýšlet a musela jsem přiznat, že už mě taková myšlenka párkrát napadla, že  by to možná chtělo změnu.
No a tak se minulý týden montoval nový stolek. Je na fotografii a ty dva černobílé bobky na sezení jsou z původního stolu, který byl pod sklem do esíčka a oba bobky byly zasunuty. Ale ty jsem nezničila, tak přece je nevyhodím. Navíc, když jsme v celé sešlosti, sedí se na nich a k novému stolku ladí.

P.S. Jo včera večer se schody dokončily. Jsou krásné, pohodlné, po těch už nikdo neuklouzne. Dnes nás tedy čeká úklid. Vám přeji hezký den bez pádů.

sobota na zámku

Už bych mohla napsat stokrát jinak. Zámek Veltrusy a velký zámecký park byl na blogu už několikrát. Naposledy v létě reportáž o Slavnosti růží. Ale pokaždé fotím a pokaždé je to jiné. 
V sobotu jsem připravovala reportáž z tradičního Adventního tvoření, kterým začínal cyklus akcí Advent na zámku. Všude ve vnitřních prostorách se tvořily adventní věnce, vánoční dekorace z papíru či marcipánu, vyráběly se vánoční přáníčka a malovaly perníčky. 
Vevnitř bylo plno lidí, tak jsem fotila jen pro noviny.

Pro sebe a možná pro vás jsem fotila zámecký park s daňky, kteří tentokrát byli ode mě dost daleko, s koňským spřežením, které bylo vánočně ozdobeno a zámek ze všech možných úhlů. 

Tak jestli máte chuť, pojďme na procházku. 

nevařím...

A to už několik dní. Byla totiž zabíjačka. Ne u nás, ale na benwalterovic farmě. 
A Bára nám ve čtvrtek přinesla výslužku. 
Takže jíme výbornou černou polévku, já ji miluju a můj muž taky, ale vždy mi to připomene, že jsem odjakživa musela polévku cedit, protože nemá rád kroupy. No, aspoň zbylo víc na mě. Už dvakrát jsme měli úžasný prejt s bramborem a zelím. 
Tlačenka je skvělá a jitrnice na ochutnání teprve čekají.

Kdo máte chuť se podívat na současnou domácí zabíjačku, tak koukněte:

Já se musím přiznat, že jsem nekoukala a ani nebudu. A nejen proto, že jsem šest prasátek fotila jako miminka. Ale já nemůžu zapomenout na zabíjačky mého dětství u slovenské babičky, kdy jsem měla na uších polštář a přes troje zavřené dveře jsem slyšela to zoufalé kvičení, kvílení a volání o pomoc. Já vím, že dnes je to už humánnější, ale stejně se nedívám. Já vím, že to dost zbabělé, protože ze zabíjačky jím samozřejmě všechno. Domácí je domácí. 
A moc mi nepomohlo ani tvrzení Báry a jejího muže, že míchání černé polévky či výroba domácích škvarků je prý lepší než orgasmus. 😀

Jo všimli jste si, na co jsem naaranžovala zabijačku? No přece nebude etažér jen na sladké, Ať je využitý.

P.S. Dnes mám zpoždění, páč jsem byla od soboty pryč a přijela jsem před chvílí z Prahy, přinesu ze soboty reportáž, až zpracuji. A samozřejmě odpovím na všechny vaše komentáře a podívám se k vám. To každodenní většinou ranní nakouknutí mi chybí.

už fakt nikde necourám ...

Ani nikde na netu už nic nehledám. Ale ono si mě to nachází samo. 

Už nepotřebuji nakupovat dárky, ale neodolám, když na něco náhodou narazím.

Přišel nám balík z Lidlu s nějakým oblečením, protože přes net nakupujeme pořád a všechno, tedy i ponožky. A k tomu přidali bůhví proč leták a já tam objevila nádherné 3D puzzle a napadlo mě, že by to byl hezký dárek pro starší vnoučata 7 a 9 let. Fakt se mi to natolik líbilo, že jsem musela na eshop, do krámu by mě nikdo nedostal a kdoví, jestli by to tam ještě měli. Cena byla natolik příznivá, že jsem si říkala, že to ještě přikoupím k dalším dárkům, které jsou už uloženy v patře domu. 
No a když koupím jedněm vnoučatům, tak musím přikoupit ještě dalším dvěma, aby to bylo vyrovnané.

Připomnělo mi to dobu, když byly naše tři děti malé a my jsme zjistili na Štědrý den ráno, že jedno dítě toho má míň než ostatní dvě a my letěli rychle nakoupit nějaké blbosti jako pastelky, abychom vyrovnali skóre. Doufám, že tady nebudu taky vyrovnávat donekonečna.

Pro 3 a 5 let mi toto puzzle nepřišlo vhodné, a tak jsem hledala. A protože rodinka byla zrovna na výpravě za polární nocí ve Špicberkách, tak se mi lego Průzkumný polární tým zdálo naprosto logické a symbolické. A lega není nikdy dost.

Tak už je to doma. Na Lidlu je v této chvíli výběr lega i 3D puzzle, tak tam třeba koukněte. 
Já už se fakt nikam dívat nemůžu, nebo budu dorovnávat do vánoc 😁.
Hezkou sobotu, já mám pracovní, ale krásnou. Teda doufám.

to jako fakt?!

Opět něco, k čemu se musím vyjádřit. Naprosto nesouhlasím s výrokem Proč je negativní myšlení důležité a myslím, že zkušenosti v mém věku mě už opravňují oponovat. Údajně se z pozitivního myšlení stala mantra a prý je nutné myslet i negativně. Ale nějak jsem nenašla v článku nějaké logické důvody, proč s názorem souhlasit.
Kdybych myslela negativně a nevěřila v dobré konce, pravděpodobně už bych tu nebyla. Jako spoustu jiným lidem i mně se staly věci, které mě dostaly na úplné dno, něco, co vám obrátí život naprosto naruby a vy se s tím musíte prát, zvlášť když se jedná o zdraví dětí a negativní myšlení by mě od toho dna neodlepilo. Ba právě naopak. Kdybych myslela negativně, od letošního ledna jsem na vozíku a nechodím.
Vždy věřím na dobré konce, a přesto, že nejsem úplně věřící, věřím na: víra tvá tě uzdraví. 
A určitě nejsem sama se svým názorem, i když musím přiznat, že tím já se v životě jen málo řídím. 
Každý život je jedinečný, neopakovatelný a žádné šablony či normy, které by se daly použít na všechny, neexistují.
Článek, který jsem četla před několika dny a nešel mi z hlavy, jsem samozřejmě nemohla nikde najít. Zadala jsem si tedy do seznamu, já miluju tolik opovrhovaný český seznam, možná jako jedna z mála, heslo "negativní myšlení" a víte, co na mě mimo článku juklo na úvod?
Fotka usmívajícího se dalajlámy. Člověka s veskrze pozitivním myšlením. 
Symbol pozitivního myšlení.
Myslím si, že když budeme myslet negativně a nebudeme věřit v dobré konce, přestaneme bojovat. Bude nám boj připadat marný a nikam se neposuneme a jen těžko zvítězíme nad tím zlým v životě, které potká a potkává každého z nás.
Ať mi někdo dá jeden jediný důvod, proč je dobré myslet negativně. Já ho neznám.
Na druhou stranu si myslím, že myslet pozitivně nás nikdo nenaučí. Buď to máme v sobě anebo ne. Vše, co je vynucené a násilné, protože se to tak sluší, nemůže našemu životu prospět. 
Návod na dobrý život neexistuje. Snad jen žít každý den, jako kdyby byl ten poslední.
A na závěr něco pozitivního.
Krásně mi rozkvetl vánoční kaktus.

úterý v papíru

Babičko, tohle jsme ještě nikdy nedělali!!!

No taky babička vymýšlela na úterní odpoledne něco, co jsme ještě nedělali.

A nedělali to ani s maminkou, maminka je na kreativnější věci, jako je výroba loutek apod.

Dečky z papíru jsme ještě nevyráběli a babička musela přemýšlet, jak se ten papír vlastně skládá, protože už to dávno zapomněla a zpočátku vyrobila spoustu zmetků. Dědeček se vytahoval, ještě než jsme vyjeli, že to umí a že mě to naučí, nakonec něco u dcery opravoval, tak jsme se museli snažit sami. A když dědeček mezi nás konečně přišel, už jsme to uměli všichni stejně jako on. 
Ale ten binec kolem nás... Ale kreativita nesouzní s pořádkem, kreativita rovná se bordel.

Nejdřív jsem myslela, že budeme vyrábět vločky a lepit na papír. Ale nakonec dečky posloužily jako peřinka pro malého dinosaura a na výzdobu postýlek z lega. 
Lola si vymyslela, že vyrobí podprsenku. Na fotkách vidíte, jak sama sebe pobavila a samozřejmě i nás. 
Z Alánkovy podprsenky, celkem nepovedené, se stala krásná velryba, jen jsem ji zapomněla vyfotit. 

V obýváku při stavění lega nám asistoval Hugo i Elza. Teda Elza moc ne, spala tvrdě i při tom rámusu, smíchu, bouchání atd. 
Stavěli jsme všichni, děda nějaký hrad s drakem a já krásného robota, ale nestíhala jsem všechno fotit.

Takové bylo naše úterý v papíru.