sněhulák v obýváku

Slibuju, že dnes je to naposledy.

Naposledy je tady můj nabitý pátek. Ale já měla opravdu pocit, že od rána uplynuly tři dny.

Po vernisáži a nahlédnutí na krásnou výstavu shrnutí celého dne a večerní překvapení.

Dopoledne jsem jela do Mělníka na nehty. To ráno jsem fotila krásné červánky. Po cestě svítilo sluníčko, po sněhu ani památky a já si nasadila sluneční brýle. 

Cestou po telefonu řeším s Bárou práci, připomínám večerní vernisáž, páč ji chceme dát do pondělních novin. Rozebírám svoje další pracovní plány, abych se náhodou netrefila do něčího plánu a nenapsala článek, který už má rozepsán někdo jiný. Bára má totiž týden dovolené, a přestože je to moje přítelkyně, snažím se v době dovolené ji pracovně nekontaktovat. Ba se snažím i osobně nevolat, páč ona samozřejmě neví, co s ní chci řešit, tak aby si opravdu odpočinula.

Stejně si většinou voláme.

V poledne přijíždíme domů se sluncem v zádech a v půl čtvrté odpoledne opět odjíždíme tím samým směrem. Ve čtyři hodiny mě čeká rozhovor.

Počasí se značně změnilo, je zataženo, žádné sluníčko a z nebe začíná padat něco jako sníh.

Můj muž mě vyhazuje u muzea, kde mám v kavárně, ve své externí kanceláři, jednání a odjíždí na nákupy s tím, že za mnou přijede tak za půl hoďky.

Jo, to už bych mohla být skoro hotová.

Zakladatel skupiny šermu vypráví natolik zajímavě, že nejsem schopná rozhovor uřídit a po skoro hodině říkám, že nemám k dispozici celé noviny 😃 a pomalu vypínám diktafon.

Přichází můj muž a sděluje mi, že venku je kalamita, že se nedá vyjet do kopce, a proto se tak zdržel.

Ježíš, jaká kalamita???

No jo, tys to přivolala. Dopoledne si říkala, že snad tuto zimu žádný sníh ani nebude.

Vycházím z kavárny, do večerní vernisáže je ještě chvíli času a já mám jako obvykle hlad. 

Venku je sněhová nadílka, která tuto zimu ještě nebyla.

Domů přijíždíme v půl osmé, tma jak v pytli a všude kolem krásná bílá zima a já snad poprvé tuto zimu vidím i krásné bílé keře. 
Ale už je fakt tma a jsem úplně mrtvá za celý den, takže píšu sms Báře, prosím tě dnes už nejsem schopná napsat článek a ani stáhnout fotky, udělám to ráno, tak na mě počkej.

Postesknu si, že jsem děsně unavená. 
Konečně bych si mohla uplácat malého sněhuláka, páč materiál z nebe by na to stačil.

Konstatuji, že je mi jasné, že ráno nebude po sněhu ani památky, ale fakt nemůžu ani zvednout ruku.

Připravím rychlou večeři a skulím se na pohovku. 
Kolem desáté večer můj muž konstatuje, že si jde číst a já si zapínám na jedničce, jak můj muž říká, Pierota. Rozuměj Poirota, můj muž ho nemusí.

Jsem zabraná do příběhu a jsem ráda, že mluví někdo jiný než já, za celý den jsem umluvená. 

Za chvíli na mě volá můj muž. 

Nespíš? Já jsem ti uplácal sněhuláka. 

Nese do obýváku na plechu krásného sněhuláčka a volá, rychle si ho vyfoť, než roztaje. 

Ráno vstávám a všude se tráva zelená, bílá nikde.

Můj muž po pozdním vstávání volá: hele, byl včera ten sníh anebo se nám to zdálo?

Nezdálo, venku je ještě torzo tvého sněhuláčka.

No, říkám nabitý pátek. 
Ráno krásné červánky, dopoledne plné slunce, odpoledne sněhánky a večer kalamita. 

V noci první a pravděpodobně jediný sněhulák letošní naší zimy.

Ještě, že si pořád doma umíme hrát.

P.S. Jo ty párátka jsou důkazem, že to byla celkem dřina. Nic nedrželo. 
Kouličky můj muž dělal prý v miskách, protože sníh byl děsně mokrý a jinak to nešlo.
Mějte pěkný vstup do nového týdne a ještě pořád hrajeme.