jak zpívá déšť...

Aneb příběh o dešťovém řetězu. Tady platí, kdo si počká, někdy se i dočká.

Dešťové řetězy jsem objevila před rokem. Je to japonská alternativa k okapovým svodům dešťové vody a ještě to vydává krásný zvuk. Moc se mi to líbilo, i když to nepotřebujeme. V hledání jsem byla neúspěšná. Ne že by se nedaly vůbec sehnat, ale já nebyla ochotná do toho investovat 1000-2000. Všechny další, které měly přijatelnou cenu, jsou víc než rok vyprodané. Uvažovala jsem i o hand made, ale hned mě nenapadlo jak a pak jsem na to úplně zapomněla.

Logika mého muže při nakupování mě fakt dostává a přivádí k smíchu. Někdy k záchvatům smíchu. Jeho některé nákupy mi fakt prodlužují život. Tedy nákupy naprostých zbytečností, které jej upoutají, páč jsou ve slevě. 
Koupil v Ikea pravou ovčí kůži, už jsem o tom psala, a zároveň neodolal a vyskládal mi na linku v kuchyni tři malé plecháčky.

Ježíš, proč si to koupil? K čemu to bude? Jako květináč je to malé.

No, to je vyvážení k tomu drahému nákupu ovčí kůže.

Jak proboha vyvážení??!!

Kůže byla drahá, tak si ještě musel koupit nepotřebný nesmysl, protože byl v akci???

No jasně jeden plecháček stál devět korun, tak nekup to. 
No a když si sečtu nákup a vydělím ho čtyřmi kusy, tak se mi hned zdá ta ovčí kůže levnější...
😂😂😂

No, vidíte, chápete tu logiku??? Já tento druh inteligence prostě nemám...

No ale co s tím budeme dělat? A ještě jsou ke všemu tři... dím já.

Druhý den ráno vstávám a můj každodenní ranní rituál naruší v kuchyni tři blýskavé a naprosto zbytečné věci.

Že bych to použila na štětce...? Ježíš, já nemám na psacím stole místo na blbosti.

Jdu si postavit na kafe a jak si tak melu čerstvou kávu, pořád se otáčím po těch lesklých zbytečnostech.

Najednou mě to napadne.

Z toho by možná šel udělat dešťový řetěz.

Můj muž vstává a rozespale reaguje na můj nápad: 
já věděl, že ty něco vymyslíš.

Proto jsem to koupil.

Hahahaha. Co na to mám říct?! 
Vlastně mě ta důvěra v moje kreativní myšlení těší.

Příští týden se jede do Ikea nakoupit další zbytečné věci za 9 korun, ještě řetěz a kroužky a vrtáčky. 

Pak několik dní studování na internetu a přemýšlení, jak to udělat.

No a od úterý visí opravdu krásné dílko mého muže a večer sedíme pod stříškou a můj muž s konývkou běhá do domu pro vodu a dělá mi déšť a je to krásná hra. 
Jednou stačilo, ale můj muž nechce přiznat, že jej to baví.

Sedíme a posloucháme, jak zpívá voda.

Je pyšný, líbí se mu to, prý si to neuměl představit. 
Tak to já jo, jen si stěžuje, že jej bolí ruce, páč to byla titěrná práce.
Při naší středeční snídani si zalévá i Bára a podotýká, že taková krásná věc by se jí taky hodila.
Jen ji suše upozorním: teď mu to ale neříkej. Má bolavé ruce.

Vypadá to krásně, vidím to i z okna kuchyně a mám z tohohle kousku radost.

Materiál vyšel na 250 Kč, ovšem několika hodinovou práci a několika denní přemýšlení nemůžeme počítat. 
A nepočítám pomačkaný můj apartní ubrus, páč to přece nebylo špinavý, tak proč by to nemohl vyrábět na kuchyňském stole na tom krásném ubrusu.