Kokořínský jarmark

Včera bylo skoro léto. Jarmark byl v krásném prostředí pod hradem Kokořín, kam jsem ještě před dvěma lety vylezla. 
Jela jsem pracovně, soukromě úplně nevím, jestli bych jela, protože nemám Velikonoce ráda, to už jsem tady psala, a navíc za chvíli bude velikonoční jarmark i v Mělníku.

Soukromě mě tam nalákalo něco jiného než stánky s řemeslnými výrobky.

Nebudu jarmark popisovat, včera už jsem psala článek, nakonec většinu uvidíte na fotkách.

Před několika týdny jsem psala o azylových domech v Mělníku, o tématu, které mě samotnou zajímalo a já si ho proto vybrala. A já jsem se vypravila, nebo my jsme se vypravili, na jarmark s úmyslem nakoupit právě u stánku Služeb prevence Mělníka. 
Ono, když o něčem píšete a poznáte to, jako byste si to vzali za svoje. Už jsem do azylového domu dala i tašku krásných hraček, které jsem vyřadila doma ze zásob vnoučat, která už z některých hraček vyrostla. Prostě jsem chtěla podpořit matky z azylových domů, které vytváří svá malá dílka a výtěžek jde na výlety pro jejich děti. 
Překvapila mě úroveň těch výrobků. Byla jsem rozhodnutá koupit něco za každou cenu, ať už se mi to bude líbit nebo ne. 
Nakonec jsem jim tam vykoupila všechna zbylá zvířátka, i když tam měli spoustu jiných věcí s velikonoční tématikou.

Pravděpodobně je rozdám vnoučatům, pokud se jim budou líbit.

No dnes je to divná reportáž z jarmarku. 
Tak už se raději pojďte podívat, něco jsem stihla nafotit i soukromě.

nový pomocník

Nebo pomocníček?
Tak před dvěma měsíci jsem měla chuť na toasty. Bylo to snad po půl roce. Vše jsem si připravila, ale technika stávkovala. 
Já vím, asi už měla odslouženo.
Tak jsem vytáhla připravené jídlo ze sendvičovače a odložila na talíř s velkou lítostí.
Můj muž je šikovný a dokáže všechno opravit.
Tady už nepomohlo ani umělé dýchání.
Prostě nic ani jiskra.
Oželela jsem vše, co jsem do toastů narvala a vyhodila.
Začali jsme zvažovat, zda tento přístroj vůbec potřebujeme, když jsem jej vytáhla po půl roce.
Mám ráda multifunkční přístroje, které nabízí více možností použití.
Samostatný gril bych nekoupila. Máme jich víc, než je zdrávo.
Gril v troubě, venkovní gril, raclette gril, který používáme rádi a léta, protože, když je nás hodně, miluju na oslavu švédský stůl a tento gril to naprosto splňuje. Každý si udělá menu, na jaké má chuť.
Jeden další stolní gril - dárek jsme dali do dalšího kola, když jsme jej téměř nepoužívali, kde bude využit a udělal radost.
Tak jsem začala něco hledat. Našla jsem spoustu multifunkčních přístrojů, ale za cenu, kterou jsem pro tento téměř zbytečný přístroj nebyla ochotná dát. 
Na svém oblíbeném Lidlu, jak jinak, jsem při objednávání jiného zboží objevila tento kontaktní gril.
Neměla jsem tedy ze začátku úplně důvěru k tomu, že na něm ugriluju měkké masíčko, ale cena byla příznivá a po konzultaci s mým mužem jej máme už dva měsíce doma.
Kýžené toasty jsem dělala jako první.
Potom jsem zkusila stehenní řízek jen okořeněný a potřený olivovým olejem a k tomu přidala nakrájené jen omyté brambory. Byla jsem pokusný králík, a protože to bylo výborné, další pokus už byl pro nás oba s mým mužem.
Gril je malý, tak opravdu na ty dva obědy. Ale naložená kotleta s cibulí, která je v záhlaví příspěvku, byla úžasná. Od té doby je gril součástí naší kuchyně.
Už jsem na něm grilovala i červené papriky, které milujeme. Trošku teda jsem to přehnala s mozarellou, která z grilu trochu vytékala do připravené vaničky, ta je součástí grilu, kam odtéká všechno přebytečné. Ale udržování toho grilu je neskutečně jednoduché. 
Vše v podstatě odstraníte s mokrou houbičkou, nic nezůstane. 
Z tohohle pomocníka máme radost. Když není vůbec na nic čas, připravíte si rychlý oběd během pár minut.
A pro mě je ještě úžasné, že zmáčknu jeden jediný čudlík. Nesnáším nastavování podle druhu masa, váhy, mě to neskutečně zdržuje.
Miluju zapni a jdi.
Jsem líná? Možná. Ale já to tak mám se vším. Když mi něco sdělovali podřízení, moje heslo bylo: rychle, jen střeva, tu zabijačku okolo nepotřebuju, tu si domyslím.
To byl fakt dobrý kup. Někdy potřebuju teplé jidlo šup šup, když letím za prací a na nic jiného není čas.

trochu jiná kniha

Vím, že bych měla něco napsat. Něco jako recenzi. 
O knize Mami, kdy už konečně umřeš jsem se na blogu zmiňovala. Knihu jsem skoro dočetla a zbývá mi pár stránek, ale ty už nemohou nic změnit.
Na úvod musím říct, že se kniha dobře čte, je dobře napsaná, nenudí vás v žádné pasáži, ale je to něco jiného, než jsem čekala a než hlásí anotace ke knize.
I když anotace hlásí, že se autorka stěhovala za rodiči, aby se mohla starat o nemocnou matku, není to pravda. Už to mi přišlo důležité. 
Rozhodnutí stěhovat se za rodiči, kteří v té době byli relativně zdraví, byla nabídka bytu v rodném domě. První roky dokonce rodiče mladým manželům i s dítětem vydatně pomáhali.
Takže to nebylo rozhodnutí jako u nás starat se tři měsíce o umírajícího člověka.
Postupně se situace samozřejmě měnila, ale ani tak jsem neviděla žádnou paralelu s naším životem.
Nechci zlehčovat v žádném případě starosti jiného člověka, pro každého z nás jsou jeho starosti největší. 
Téměř polovina knihy je věnována pro autorku velmi zatěžujícím "povinnostem", které ovšem my s mým mužem vnímáme jako samozřejmé a rozhodně to pro nás nebylo nervy drásající.
V určité fázi prostě na vás spadne částečně zodpovědnost za rodiče a vy naprosto samozřejmě řešíte některé povinnosti, které dříve patřili rodičům.
Sháníte kvalitní lékaře, a to i v pro vás vzdáleném regionu, když je rodič s dosavadní péčí nespokojen, voláte lékařům, abyste se ujistili o správnosti léčby, zjišťujete, na jaké zdravotní pomůcky mají nárok, voláte lékařům, sociálce, vybíráte lepší pojišťovnu, samozřejmě tu, ve které pracujete, protože pak je řešení některých problémů lehčí..
Někdy na vás přehodí zodpovědnost, která s vámi půjde do konce života. Když táta ještě žil, volal mi do práce z nemocnice: oni mi chtějí uříznout nohu a já chci, aby jsi rozhodla, zda to mají udělat či nikoliv. 
Ještě dnes se mi klepou ruce, na rozhodnutí jsem měla jen pár minut, operační sál už byl připraven. 
Byla jsem daleko, asi 400 kilometrů od centra dění, a volala jsem lékaři, i když jsem o nutnosti konečného řešení nepochybovala, který o nevratném úkonu rozhodl, zda je to nezbytně nutné a zda ještě není jiné řešení. Nebylo.
Volala jsem tátovi a rozhodla za něj tohle příšerné životní dilema. Rozhodnutí v té chvíli bylo otázka života a smrti. Už nikdy potom jsme o tom nehovořili. Je to váš rodič, je to těžké, ale nikdy ani v duchu jsem mu nespílala, že zodpovědnost za svůj život hodil na mě.
Něco podobného jen méně dramatického probíhá v životě autorky asi dva roky a je to vnímáno jako neskutečně velký problém. Rodiče bydlí v bytě pod vámi, ale stejně je jim věnován jen občas večer. Nekritizuji, jen jsem si při tom vzpomněla na našich skutečných 24 hodin péče, kdy už nejste schopní zvednout ani ruku, nic pozitivního ve vás není a nenajdete to, ani kdyby jste hledali se svíčkou. 
A úsměv? Co to proboha je!
V konečné fázi, kdy autorčiny rodiče, především její matka, už opravdu skutečnou péči minimálně přes den potřebují, je najata pečovatelka, později k pečovatelce je přibrána ještě ošetřovatelka.
Znovu opakuji, nechci kritizovat, každý z nás prostě má práh své výdrže a nervů někde jinde. 
A pravděpodobně nebýt zavádějící pověsti, která knihu provází, bych se nad tím ani nepozastavila.
Moje představa o tom, že mi třeba kniha pomůže odlepit se ode dna a zapomenout, tedy byla velmi naivní. 
Kniha je o úplně jiném životě.
No, možná mi vlastně paradoxně pomohla. Připomněla mi, co všechno jsem musela prožít a přežít a jak těžké to bylo, a že mám vlastně právo ještě skoro po roce se cítit tak, jak se cítím. 
Já jsem se necítila ponížená, lítostivá, zraněná, byla jsem od sebe schopná odhodit všechno zlé, ostatně jako vždycky, ale i přesto byly se mnou v domě občas na každém kroku nějaké nepříjemné připomínky, a toho jsem se nemohla zbavit. 
Nevím, čím to je. Ale ode dna už se odlepuju. Poslední týdny žiju už bez toho stínu, který byl i po smrti neustále se mnou. Možná ale je to konečně milosrdné zapomínání, což mozek umí, jen to tentokrát trvalo moc dlouho.
Myslím, že kniha za přečtení stojí, jen je o něčem úplně jiném, než by člověk očekával a rozhodně ji nevnímáte jako drama.
To je prostě život.

mrňavá krása v trávě

Fialová krása je maličká, ale přesto hned upoutá pozornost. Je to totiž jediné, co nám na zahradě v trávě kvete. Asi bychom to nepřehlédli ani v době jiného kvetení, ale teď je to královna naší zahrady a přála bych si, aby jí bylo víc.

I když je dnes zataženo, fialky prozářily kousek naší malé zahrady. 
Tak jsem ráno fotila pro potěchu nás všech.

Nepamatuji si, že bych někdy řešila hubnutí do plavek. 
Je pravda, že většinu života jsem to nepotřebovala. 
Teď bych to teda potřebovala, páč po nehodě jsem ztloustla, ale nepřijde mi to vůbec důležité. 
Proto se mi tento citát líbí a já se jím řídím už dávno 😁

Přidáte se?

Prostě jedno kilo hezčí než druhé ...

Tak hezký den nám všem, tlustým i štíhlým.

(ne)vážně

Od včera přemýšlím, zda se na blogu věnovat kapku odbornému tématu či nikoliv. Ale jelikož se o mě toto téma s železnou pravidelností otírá, už jsem často zvažovala, že něco k tomuto napíšu, dokud si ještě to pamatuju ze svého minulého života. Dnes ráno jsem se rozhodla.
Vlastně jsem to nechtěla psát z důvodu, aby někdo neměl pocit, že jej poučuji.
Před možná deseti lety jsem psala pro veřejnost odborný článek na téma Kolik stojí zdravotní péče. Dnes už nemám samozřejmě relevantní data, tenkrát jsem si nechala udělat analýzy, dnes už se k takovým datům nedostanu. Ale i bez přesných finančních položek jde trochu nastínit, jak to vlastně je s veřejným zdravotním pojištěním. Všichni sypeme do systému a někteří hodně, a pak svorně nadáváme, že na něco nejsou peníze. Samozřejmě je i toto pravda, ale jen částečná. 
V České republice existuje solidární systém, přestože už se před lety jednalo o změně. Vize byla, že část prostředků, které sypeme do zdravotního systému (sociální je něco jiného), bude společná, tedy solidární a část půjde na osobní účet každého z nás, kde bude možnost si šetřit a přispívat si i víc, než je stanoveno zákonem a posléze použít tento účet na nadstandardní péči, která není ve zdravotní vyhlášce. Jak víte, změna systému neprošla.
A teď aspoň náznak, kolik stojí zdravotní péče. Před těmi deseti, možná i více lety stála ročně běžná základní zdravotní péče muže deset tisíc, ženy dvanáct. Zahrnovala ovšem jen preventivní péči na stomatologii, gynekologii, praktický lékař a 1x běžnou nemoc, jako je třeba chřipka. Pojištění státem hrazené, neznám přesnou částku v současné době, tedy pro děti, ženy na mateřské, důchodce, studenty, invalidní důchodce atd. však nepokryje ani tuto naprosto základní péči a my všichni ostatní, kteří jsme sypali či sypeme do systému, přispíváme na ten zbytek. 
Jsou pacienti, jejichž péče ovšem stojí měsíčně tisíce i sta tisíce a ti by si těžko i v případě osobních účtů na tuto péči našetřili. 
Já jsem vydělávala docela dost peněz, takže můj příspěvek do veřejného zdravotního pojištění byl vysoký a někdy i k pláči, kolik mi to odebere peněz, když já vůbec nečerpám téměř žádné prostředky!
To samozřejmě v této chvíli a minimálně dva roky už dávno není pravda a já čerpám se svými zdravotními problémy nemalé částky ze společných peněz. A to nehovořím o lécích, i když některé si hradím sama. V podstatě si hradím bez řečí i injekce, které mi pomáhají a rehabilitaci si hradím pořád. 
I já jsem pojištěnec, kterému zdravotní pojištění hradí stát, i když tam ještě nějaké malé částky odvádím.
S těmito znalostmi občas, když mohu, přispěju někomu i na nějaké nadstandardní léčení, které není zahrnuto do základního pojištění. 
Ten nadstandard závisí hlavně na tom, jak dokáže ošetřující lékař pro pojišťovny zdůvodnit nutnost tohoto nadstandardu. Pokud nic jiného běžného nepomáhá, je možné i předepsat tento standard. Mám ovšem zkušenost z minula, že většina lékařů se do tohoto nechce pouštět a ani nepouští a pacienti nevědí, že o to mohou požádat. Znám mnoho případů, kdy byla nadstandardní a tedy mnohem dražší léčba odsouhlasena.
Ale končím. Ještě toho mám v hlavě hodně, ale to by bylo asi na seriál. Mohla bych na blogu otevřít okénko zdravotnictví.
Já jsem byla zodpovědná za styk s veřejností a odpovídala na spoustu otázek týkající se zdravotní péče, takže vím.
A závěr? 
Já nevím. Rozhoupal mě možná Věruščin projekt, o kterém jsem psala, protože někdo jej mylně zařazuje právě do sféry zdravotnictví. Ale tenhle úžasný projekt nespadá ani do sociální a ani zdravotní sféry a je jen a jen na nás, jestli nám přijde natolik smysluplný, abychom jej podpořili.
Pokud jste někdo dočetli až sem, jsem ráda. 
Pokud ne, napsala jsem si to jen pro sebe, ale to nevadí. Je pro mě vždy očistné napsat o něčem, o čem přemýšlím.
Mějte krásný den. 

na měsíc nevyju

Ale fascinuje mě. 
Vůbec v poslední době často koukám k nebi. Mám ten pohled ráda v kteroukoliv denní či noční dobu. Občas mě nebe tak uchvátí, že jen tak vezmu foťák a cvakám si bez toho, aniž bych čekala nějaký extra skvělý výsledek. Někdy není žádný.

Minulý týden jsem stahovala fotky z foťáku a objevil se z úterka měsíc a nebe. 
Nemám zrovna skvělý foťák a ani nemám ráda blesk, ale nemohla jsem odolat tomu, co jsem viděla.

Nakonec něco ale vidět je a není to tak hrozné. Možná to zkusím namalovat.

"Sad nadějí"

Název dnešního příspěvku jsem si dovolila vypůjčit od Věrušky, která spustila krásný a smysluplný projekt s názvem Sad nadějí. Je to první velký projekt neziskové organizace Jelimán, kterou Věra Fina založila v letošním roce na podporu onkologických pacientů. 
Kdo neví, sama si touto nemocí prošla a s následky se potýká dodnes. Celou dobu bojuje se sociálním molochem za zlepšení kvality života svého a jiných a už vystoupila v parlamentu, byla u ministryně, mohli jste ji vidět v televizi, slyšet v rozhlase, číst o ní v tisku a většina z nás podepisovala petici za zlepšení podmínek, kterou Věra vyhlásila.

Základní myšlenkou projektu Sad nadějí je, že bude místem, kde lidé po překonání onkologické léčby vysadí stromy naděje. 

V budoucnu bude místem setkávání, místem kultury, prostě místo nadějí. 
V plánu je vybudování altánu pro kulturní akce, výstavba kapličky, zhotovení sochy v podobě Anděla Naděje v životní velikosti

Ráda píšu o smysluplných projektech, ať už soukromě či do novin. 

Některé jsem i podpořila ať už charitativní či na podporu kultury.

Dnes je článek jen kapka v moři, kterou chci projekt podpořit. 

Malou finanční kapkou jsem přispěla na Věruščin transparentní účet 
115-8835020217/0100. . 

Variabilní symbol jsem si dala sama pro sebe 111. 

Ale kapka ke kapce a máme tu potůček, kapka ke kapce a je potok, řeka... 

Variabilní symbol je pro mě v pravdě symbolický. 
Dávám projektu samé jedničky a přeji mu velkou budoucnost. 

Většina z vás pravděpodobně už spuštění nového projektu zaznamenala, ale některé věci se mají připomínat. A pokud můžete, podpořte projekt i málem. 

Pro svůj dobrý pocit, pro dobro jiných a pro podporu dobré myšlenky, která se stala projektem.

Prvním Věruščiným počinem na podporu a zviditelnění projektu Sad nadějí bude putovní výstava s názvem Každý den je dar. 
Na výstavě bude kromě jiného i 12 obrazů z tvorby Věrky, které budou později vydány jako kalendář. Reprodukce obrazů v limitované edici bude možné na výstavě zakoupit. Každý obraz bude z rubu označen originálním razítkem s odkazem, že výtěžek z prodeje jde na projekt Sad nadějí. 
Na úvodní fotografii je jeden z Věrčiných obrazů, který bude součástí výstavy.

Putovní výstava by měla být zahájena asi za měsíc za podpory Českého rozhlasu Hradec Králové a bude putovat do pěti míst České republiky.

Na blogu se pokusím průběžně o výstavě či o projektu informovat na základě poskytnutých informací od Věrušky. 
Pod samostatným štítkem s názvem projekt Věra Fina, tedy bez dalšího vyhledávání, najdete veškeré dostupné informace.

Vždy jsem si říkala, když jsem dostávala dávky chemoterapie nebo když jsem se šourala chodbou malými krůčky pro další dávku ozáření, přijď ke mně NADĚJE …prosím.
Chci žít …  Svět je krásný, i když nás trápí a štve spousta „velkých“ věcí, protože „každý den je dar“. Věra Fina

zlaté jaro

Jaro je fakt teda tady. 
Včera jsem fotila kvetoucí zlato, ať už je to zlatý déšť anebo zlatice. 
Já stejně nevidím rozdíl, takže doma tomu prostě říkáme zlatý déšť. Je u vchodu u branky a je tak velký, že se kochám i z obýváku, kde překrývá polovinu velkého okna.

Tisíc různých pohledů a pokaždé jiné.

Zlato naprosto regulérně ohlašuje jaro.

A u nás doma máme ještě jeden indikátor jara. A na slunci taky svítí zlatě.

Tento indikátor je naprosto nezpochybnitelný.

Justýna se válí s rozkoší na slunci.

Jaro je rozhodně tu.
Obě vám přejeme hezkou neděli.

u jezu

Odjakživa miluju pohled na řeku. Je to pro mě uklidňující a krásný pohled, i když přiznávám, že do té vody by mě nikdo jen tak nedostal.

Morava byla místem mého dětství, mého randění s mým budoucím mužem a místem procházek s našimi malými dětmi.

Ale léta jsem tam nebyla. Už před odjezdem jsem si naplánovala, že se chci zase k naší Moravě podívat. Dřív ovšem pěšky, ve čtvrtek autem, páč bych to nedošla.

Byl zrovna první jarní den, slunce a teplo a my jsme si to s mužem užili. Kochali jsme se. 
Teprve pak doma, myslím ještě v Hodoníně, jsem se dozvěděla, že je řeka Morava rozdělena přesně na polovinu, část je česká a část slovenská.

Takže já jsem fotila ze slovenské strany český břeh.

Třeba se pokocháte se mnou. 
Nafotila jsem moc fotek, takže některé jsem dala do koláže, páč by to byl dlouhý příspěvek.

Už jsem sice dnes doma, ale ještě se pokochám Moravou s vámi prostřednictvím fotek.

P.S. A ještě něco pro mě do deníčku. Morava byl pro mě asi určitý milník. Zřejmě mi pomohla injekce z pondělí, o tom jsem už psala, a něco se stalo. Konečně mě bude někdo léčit, nejen moji hlavu po nehodě. Já jsem u té Moravy dokázala ujít na mě velký kus cesty, sice pomalu, ale ujít tolik, kolik jsem neušla před injekcí ani dohromady za týden. A když jsme se vraceli a můj muž říkal, počkej tady, já ti předjedu autem, řekla jsem: ne já jdu dál, já ještě trochu můžu. 

Je to pro mě velká naděje. Možná zase začnu chodit normálně, možná ještě budu skákat přes švihadlo jako před dvěma lety. Už to vypadá, že to není placebo, což jsem si v úterý při nepatrném zlepšení myslela. 

Jako by se mi tělo uvolnilo. Možná tedy neskončím na vozíčku, což už tak vypadalo. 

Možná zase budu svobodná a nezávislá.