prasátko Lily

Přišlo to ve čtvrtek nepozváno, nevítáno. Nečekaný host. Ale roztomilost sama.

Prasátko Lily. Tak jí totiž říká její páníček. 

Strhla okamžitě na sebe pozornost bez ohledu na to, že já jsem se s páníčkem neviděla víc než dva roky. Všichni jsme se nejvíc věnovali tomu osmiměsíčnímu miminu.

Teda až na Justýnu. Nestačila jsem jí hosty ohlásit, to já musím dělat vždy, pak je vše v pořádku. Uraženě odkráčela a schovala se do keře na zahradě. Mohla zůstat doma, páč my jsme byli na zahradě, ale když viděla hosty, jo a ještě pes, no tak to zapomeň! 
Nepomohlo ani volání a vysvětlování.

Vylezla, až byla návštěva pryč.

Můj kamarád, kterého znám už snad sedm let, se totiž jmenuje Jakub jako náš syn. Když jsem minule řekla, že přijede Jakub, chtěla ho přivítat. 
Pak na mě koukala s rozpačitým výrazem, jsi normální, tohle není Jakub.

Dnes posílám trochu té roztomilosti i vám. Mě tahle krásná holčička v okamžiku celou odlíčila. Běhala po zahradě, Justýna pro ni byla vzduch, pod grilem si našla kousek dřeva a pracně si jej vydolovala. 
Bylo to krásné a moc dobré dřevo.
A prý je to jediná rasa, která se nejvíc podobá člověku. 
Od mala má vrásky a krásné faldíky. Jako já. Jen ty moje faldíky nejsou krásné.