den třetí

Brzké ráno začíná větou:

babi, já se těším k tetě Báře! Alánek ozvěna: já se taky moc těším k tetě Báře.

No, ale k tetě jedeme až odpoledne. Nejdřív musíme na ten rybolov.

Neměla jsem vůbec v plánu pracovat, když tady budou děti. 
Prázdniny máme i tak pestré.

Ale napsal mi starosta dobrovolných hasičů, zda bych nepřijela na jejich 20. ročník a nenapsala článek, fotila jsem tam do deníku, už před dvěma lety.

Pracovně jsem se dostala po více než dvou letech do fáze, která je pro mě samozřejmě hodně příjemná. Akce ani nemusím moc vyhledávat, vybírám si z nabídek, které mi přijdou.

Nakonec to byla moc hezká akce, děti koukaly, jak se soutěží v dětském rybolovu, nechaly se tetovat, užily si skákacího hradu a viděly ukázky cvičení policejních psů. Prý to byla štěňata, nechtěla bych být pachatel. 

Končili jsme u tety Báry, tam už jsem skoro nefotila, měla jsem plné zuby focení, opět jsem nafotila stovky fotek, vždy si říkám, že nebudu tak rozšafná, ale na akci plné lidí nikdy vlastně nevíte, jak fotka bude ve výsledku vypadat. Takže děti u prasátek jsem nefotila.

Přijeli jsme domů kolem půl páté. Říkala jsem dětem, běžte si hrát do obýváku, byly jste celý den venku.

Za chvíli slyším: babi, my se jdeme koupat.

Jedny plavky nám na celý den nestačí, tak je celá zahrada ověšená zástupnými plavkami, kalhotkami a trenýrkami.

Tak si běžte najít, co je suché.

Děti jsou naprosto samostatné. Každé ráno se vybírají oblečení sami a já si teprve na akci všimnu, jak spolu modře ladí.

No to jsem babička!

Večer mi došla fantazie, takže vyprávím O pejskovi a kočičce, jak pekli dort.

Napsala bych toho dnes víc, ale nestíhám.

Mějte hezkou neděli. My jsme dnes doma k radosti mé a mého muže. 
Za chvíli Bára přiveze svoji Adélku a ta se dnes bude hrát celý den s dětmi. Je jí devět a moc se na to těší. I děti. Už si spolu hrály včera. 
Od božího rána slyším, kdy přijede Adélka?

A když náhodou řeknu Adéla, Alánek mě okamžitě opravuje:

To je Adélka!

den druhý

aneb babičko, kdy už bude ráno?

Včerejší den byl celkem nabitý zážitky. Absolvovali jsme výstavu postaviček z Kinder vajíček. Bylo tam asi 2000 exponátů a nejstarší z roku 1989. Potom jsme přes náměstí šli k zámku do zámecké cukrárny a na krásné pískoviště na nádvoří zámku.

Prohlédli si z venku věž a chrám sv. Petra a Pavla. Tentokrát se tam nedalo ani nahlédnout jako minule, bylo zavřeno. Lola si to pamatovala z minula, jak to bylo krásné.

No a samozřejmě jsme nějaký čas strávili koukáním na Labe.

Kolem jedné jsme byli doma, oběd a hurá do bazénu. 
Děda koupil obrovský bublifuk, tak byla další zábava.

Večer byl krysí, neptejte se, já nevím proč, již je podruhé téma krysy, které určila Lola. 
Musela jsem vyprávět krysí pohádku, no už ji nikdy takto neodvyprávím, ale dala jsem tam trochu výchovné prvky, i když to není vůbec zapotřebí.

Ke střetům tady téměř nedochází, i když je to samozřejmě mezi sourozenci normální.

Babička ovšem zavedla pravidlo jednoho a ono to pomohlo a opravdu to děti dodržují.

Takže, když je hádka ve vodě o věc, kterou máme jen jednou, jen zavolám: 
jaké máme pravidlo?

Alánek hned volá: že se budeme "stčídat" (rozuměj střídat), Loli, na...

Večer jsme všichni unavení, děti usínají už kolem půl deváté, ale těsně před usnutím Alánek se zavřenýma očima šeptá:

Babi, kdy už bude ráno?

den první

První den na prázdninách u babičky a dědy. Lola a Alan.

Dnes jen ve zkratce, bo není na nic čas.

Tak jen obrazem.

Toto je včerejší den. 
Dnes nás čeká výstava, možná dvě, cukrárna na zámku s krásným pískovištěm.

To je dopolední program. Odpoledne bazén a na večer hry. A možná další vyrábění.
Včera vyrobil děda vor do vody. Nestačila jsem vyfotit. Nevydrželo lepidlo a vor se rozpadl.
Mějte pěkný pátek.

večerní povídání

U nás se vždycky četlo. Četla jsem si už od dětství každý den a přenesla jsem to do naší rodiny. 

To, že teď knihy nečtu či nemůžu číst, je už úplně jiný příběh.

Když byly naše děti malé, četla jsem jim nebo vyprávěla před spaním úplně každý den, málokdy jsem vynechala a to mě pak nahradil můj muž. Ten si to teda tak neužíval jako já, ale překonal se. 

Já jsem tu večerní chvíli s dětmi milovala, bylo to krásné uzavření dne, a i když jsem na ně přes den třeba někdy neměla čas, ten večer to srovnal.

Teď čtu pohádky vnoučatům. Tedy ne vždy čteme. 
V poslední době jsme zavedly trochu jinou tradici.

Vlastně už je to dřív, když jsem byla na čtení večer už unavená, nahradily jsme to povídáním.

Většinou Lola večer hlásí: babi, budeš nám povídat? Víš, jako vždycky. Když byla maminka, teta Linda a strejda Jakub ještě malé děti. Jak maminka lezla po stromech, jak spadla s koně, a ještě o vašem pejskovi a kočičce. 

A pak tu pohádku, jak vyprávíš o princezně Lole, princi Alanovi, královně Tereze a králi Tomášovi. No tuhle pohádku vyprávím už několik let.

Nejsme spolu zase tak často, takže program je v podstatě vždy téměř stejný. Někdy přidáme zážitky z uplynulého dne, povídáme si o tom, kde jsme byli a jak se nám to líbilo.

Někdy nejdřív vypráví Lola pohádku nám, potom vypráví Alánek pohádku o jedné či dvou větách, a pak babička vypráví O třech malých prasátkách jako minule, potom o malé Tereze, Lindě a Jakubovi, o černobílém pejskovi a černobílé kočičce a každou chvíli slyším: a babi, ještě jsi zapomněla tohle a tohle. 
Už jsou to vlastně taky pohádky, takže mi občas nějaký detail vypadne, ale Lola už to zná nazpaměť, tak mi to připomene.

 Alánek to ještě mockrát neslyšel, takže poslouchá tiše a ještě mě neopravuje.

Děti mě nutí vzpomínat, což normálně ke mně úplně nepatří. Já vlastně vůbec nejsem vzpomínací typ.
 A tak po malých částech vyprávím příběhy naší velké rodiny, jako se vyprávělo kdysi. 
Jen s tím rozdílem, že něco zaznamenávám i virtuálně a třeba si to vnoučata v budoucnu někdy ráda přečtou.
Mějte pěkný čtvrtek.

já se jen tak nevzdávám

V tomto příspěvku před týdnem jsem se zmínila o článku, který se týká menší kauzy naší obce a slíbila jsem, že se tady k tomu ještě vyjádřím. Plním tedy slib, i když si nemyslím, že je tenhle příspěvek pro většinu z vás zajímavý. Nicméně do mého virtuálního deníku rozhodně patří. Měla jsem problém se zveřejněním článku v deníku, kam normálně píšu jako externí redaktorka. Nebyla jsem ochotná na základě nesmyslných připomínek článek upravit. Navíc zapracování těchto zbytečných změn, a to si nemyslím jen já, samozřejmě, že jsem se radila, bych potřebovala tak měsíc a to už by možná kauza ani nebyla a navíc to ani nebylo relevantní. 
A protože já se jen tak nevzdávám a na zveřejnění článku mi fakt záleželo, hledala jsem jiné možnosti. Oslovila jsem další regionální noviny, měsíčník, který jde zdarma do schránek a nabídla svůj článek zdarma, na handrkování o honoráři jednak nebyl čas a druhak jsem chtěla, aby to vyšlo. 
Slíbila jsem to oběma stranách, jak starostovi, tak tvůrcům výzvy, která vyústila ve veřejnou diskusi.
Po odeslání článku mi z redakce volali asi za čtvrt hodiny, že článek zveřejnění a zrovna jsem se trefila, takže vyjde hned. A hned jsem dostala dotaz, zda je možné předat někomu můj telefon. 
Ozval se mi ještě týž den majitel novin, jak jsem si později zjistila, zda bych s nimi nechtěla spolupracovat. Dnes mám s panem majitelem schůzku, tak uvidím, jak si spolupráci představuje. 
Po telefonu se mi zdálo, že by měl zájem o zpravodajství, řekl mi do telefonu, že píšu velmi dobře, ale to není úplně můj sen. Zpravodajství, jak už jsem psala v minulém zmiňovaném příspěvku, úplně nevyhledávám, píšu, když se témata o mě otřou anebo když mě třeba požádá starosta, jako to bylo v případě spalovny, o tomto článku už jsem se tady zmínila.
A teď, než sem dám článek, který už vyšel, včera jsem dostala noviny v pdf, ještě něco málo k tomu, čím teď žije Cítov. Když jsem byla na veřejné diskusi, naprosto jsem souhlasila se skupinou vyzyvatelů, i když jsem o diskutované záležitosti věděla možná víc než ostatní. Během dvou let jsem o domově seniorů psala několikrát do novin.
Ale nic není v životě černobílé, jak by se mohlo zdát. Další den po jednání se starostou se můj názor trochu ohnul, protože vše nebylo tak, jak zaznělo na veřejné diskusi. Ale přiznávám, že teď nevím sama, stejně jako starosta, který se mě ptal samozřejmě na můj osobní názor, co s tím. 
Je to buď za a) nebo za b). Jiné řešení už není, buď domov bude nebo nebude a vpravdě ani jedno řešení není úplně dobré. Když nebude, vyhodila se investice do projektu, které už zadalo minulé vedení před několika lety. Ale nechci se tady pouštět do rozebírání kauzy, která se vás netýká. 
Mělo to být vlastně jen o mně.
Kdo máte chuť, článek, který vznikal za velkých porodních bolestí, si můžete přečíst tady. Třeba jen proto, abychom si uvědomili, že u většinu problémů, které přináší veřejný život, a vlastně i soukromý, je zapotřebí slyšet obě strany. A přeju si, abych takových článků psala co nejmíň.

Rozdělení na dva názorové tábory vedlo k trestnímu oznámení

Projekt domu pro seniory rozdělil Cítov na dva tábory. Na úřední desce byl dne 6. června vyvěšen záměr č.j.00744/19 OU týkající se výstavby, který mění původně avizovanou vizi o vlastnictví domu obcí. Nově vzniklý Senior park má fungovat jako společenství vlastníků jednotek s většinovým soukromým vlastníkem.

Záměr obce viz www.citov.cz vyvolal u části obyvatel potřebu veřejné diskuse. V nedělní podvečer se sešlo přes sto dvacet občanů obce na místním hřišti na základě výzvy, kterou iniciovalo část občanů, mezi nimiž jsou i zastupitelé obce. Cílem setkání byla debata o možnosti zvrátit vstup soukromého investora Senior Park a.s. do projektu na výstavbu domu pro seniory. Požadavkem účastníků veřejné diskuse je, aby většinovým vlastníkem domu byla obec nikoliv soukromý vlastník. V tomto duchu byla koncipována i petice s názvem NE prodat pozemky do vlastnictví společnosti Senior park Cítov, s.r.o. podle záměru č.j. 00744/19 OU ze dne 6.6.2019, kterou lidé po veřejné diskusi podepisovali.

Starosta obce David Rameš objasňuje: „Ano, došlo k určité změně. Původní záměr, že dům seniorů bude patřit obci, se bohužel nepodařil. V průběhu zjišťování možností financování projektu došlo k jednání s Krajským úřadem. Podporu jsme však nezískali a tím ani možnost finanční pomoci. Jako důvod uvedl Krajský úřad, že poskytování sociálních služeb pro seniory je v lokalitě dostatečně saturováno. Ale čekací doba pro umístění seniorů do podobných zařízení je i několik let. Bylo nutné hledat jiné možnosti zajištění financí. Všechny informace, které se týkaly projektu, byly a jsou zveřejňovány průběžně a kdokoliv má možnost se k uvedenému vyjádřit“.

O víkendu byla na webových stránkách obce zveřejněna závažná informace. „Obec Cítov podala podnět Policii ČR k prošetření skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, a to v souvislosti s Výzvou občanům Cítova a Daminěvsi, kterou občané obdrželi do svých schránek. Důvodem podání trestního oznámení je skutečnost, že uvedený materiál je považován za zkreslený, tendenční a neúplný a vyvolává dojem nehospodárného nakládání s obecním majetkem v souvislosti se záměrem, kdy by byl ve spolupráci se soukromým investorem zbudován objekt pro seniory na části prostranství býv. JZD“, tolik citace z webových stránek Cítova. „Trestní oznámení bylo podáno z důvodu udržení dobrého jména obce, jehož vedení bylo nařčeno z nehospodárného financování a nevýhodné investice“, doplňuje starosta obce.

Marta Dušková

příprava na prázdniny

No, my doma žádné prázdniny nemáme. 

Anebo jak se to vezme, máme je skoro celý rok, pro nás se toho až tak nemění. 

Ve středu přijede ovšem na prázdniny na týden Lola a Alan.

A prý nestačí bazén, ani náš plán výstava, zámecká cukrárna, dětský rybolov, návštěva farmy u tety Báry, myslí si můj muž.

Naši sbírku letních her jako badminton, kroket, petanque, neúplná sada kuželek, několik míčů, z toho dva fotbalové rozšiřujeme o nákup dalších.

Nakoupili jsme v pepču a proč máme jednu hru dvakrát?

Můj muž kouká do košíku a říká, ale tohle házení s míčkem je jen pro dva.

No a?

No, já si chci s Lolou a Alanem zahrát taky.

Tak se v košíku ocitá totéž ještě jednou.

Myslíš, že to bude stačit?

Panebože, umíme je zabavit i jinak.

Vždyť máš ještě vodní bomby! Ty je stejně baví nejvíc a u toho se nejvíc zasmějí.

Už jsem tady několikrát tvrdila, že u nás se nikdy nic neplánuje.

Jak vidíte, díky vnoučatům to není vůbec pravda.

Můj muž začal plánovat.

No na týden jsme je ještě u nás neměli.

Přiznávám, že od pátku, co děti od nás odjely, jsme toho moc neudělali a pozůstatky na zahradě jsme nechali, když stejně přijedou znovu.

Nabíráme síly na ten týden. Bude to krásně náročné.

Jediný, kdo nebude mít radost z dětské návštěvy, je Justýna.

Prvních šest let svého života na malé děti skoro nenarazila a dalších šest let si na to furt zvyká.

Jak odrůstají, tak už sice od nich neutíká s vyděšeným výrazem v očích, ale nechce být s nimi spolu a důstojně odkráčí někam do úkrytu. V pátek s námi byla chvíli ráno, a pak jsem ji až do večera neviděli. Jakmile odjel můj muž s dětmi, okamžitě se odněkud vynořila.

Ráno s námi byla v obýváku, ale lehla se pod psací stůl a tiskla se mi k nohám s výrazem: budeš mě chránit? Nepomáhá, že děti před ní nekřičí a neběhají, Lolinka ji krmí a dává jí bonbónky a říká:
babi, ona si na mě zvykne, viď a bude mě mít ráda.

Zlatíčko, to já nevím. Možná úroveň její přízně dosáhla svého vrcholu.
Vzpomínám si na dobu, když byla Lola a Alan miminko, jak ji vždy vyděsil pláč a křik a dokonce, když spala v obýváku a to u nás zrovna nikdo nebyl, 

probudil a vyděsil ji pláč z televize a musela jsem ji uklidňovat, že tady nikdo není.

Když jsem šla teď s foťákem kolem ní, hned se mi nastavila jako modelka. Myslela si, že jdu fotit ji.

Tak teď, když jsem dopsala příspěvek, nevím, jestli tady náhodou nebudu mít vlastně děti tři a jednoho asociálního mazlíčka. No to je teda bilance...

včera!!!

Kdo mě znáte dobře ať již virtuálně či osobně, víte, že jiný příspěvek dnes na blogu ani být nemohl. 

Včera mi bylo moc líto, že na Letné být nemůžu, jako by šly dějiny kolem mě a já u toho nejsem. 

Od 16 hodin jsme seděli s mým mužem u počítače a sledovali živé vysílání z Letné až do konce.

Po třiceti letech jsem si připomněla všechny ty demonstrace, které jsme tenkrát absolvovali pro náš lepší život a lepší život pro naše děti.

Do živého vysílání jsem se tak ponořila, že jsem cítila, jako bych tam byla. Když mi pár minut před koncem začalo vypadávat připojení, bušila jsem rozčíleně do stolu. 
No moc mi toho neuniklo, dokoukala jsem se dnes a konečně slyšela i hymnu na závěr.

Věděla jsem, že jsou tam naše děti, ale nevěděla, jestli všechny a tajně jsem doufala, že všem to vyšlo. Když mi přišla po hodině od začátku demonstrace fotka všech tří pohromadě, která mi měla sdělit: 

Mami, jsme tady!!! Šli jsme každý zvlášť, a přesto jsme se v tom čtvrt miliónovém davu našli, měla jsem skoro slzy v očích. 

Jako odpověď jsem napsala, že jsem od nich ani nic jiného nečekala a že jsem na ně pyšná. 

Při živém vysílání Milion chvilek pro demokracii, podívat se na záznam můžete tady, běžely současně po straně všechny komentáře a pozdravy z celého světa. Nebyly to však jen komentáře podpory. Někteří nás všechny posílali k volbám, prý tam se rozhoduje a ne na ulici. 

Ale já k volbám chodím odjakživa, celá naše rodina, ale přece zvolená vláda a poslanci nemají po volbách právo čtyři roky vládnou bez morálky, skrupulí, se lží a někdy i s pácháním trestných činů.

Námi zvolení zástupci jsou právě a jen námi zvolení zástupci a ne samozvaní vládci, kteří kašlou na náš názor. Nemají vládnou, ale sloužit nám všem.

Proboha, tak vy "moudří" na druhé straně už vezměte rozum do hrsti. Když volby nestačí, musí se prostě na ulici, páč mandát přece neznamená, že bude vládnout arogance, nenávist bez dodržování ústavních zvyklostí, respektu a slušnosti.

Včera se na Letné ukázalo, kolik nás je nespokojených a to ještě nespočítáme, kolik nás podporovalo ze zázemí, jako já. 

Ukázali jsme celému světu, a celý svět o nás píše, že nejsme ovce a že dokážeme vyslat signál o naší síle.

A říkat tady, no a koho byste tam chtěli, vždyť tam není koho dát, bude to stejné, u mě fakt neobstojí a zásadně s tím nesouhlasím. 

Myslím, že teď už po demonstracích, které budou bohudík pokračovat, byl vyslán jasný signál k politikům, že všechno jim rozhodně neprojde a naše země jim nepatří. 

Nemohou si tedy dělat, co chtějí a vládnout dokonce s podezřením na spáchání trestného činu. 

Takže v listopadu budu opět se všemi on line na Letné. 
Pokud teda nebude něco dřív. 
A to, že dnes můžu psát tento příspěvek a moje děti mohou svobodně demonstrovat, je díky roku 1989, kdy jsme mnohokrát demonstrovali i my s mým mužem s nadějí a i za cenu výhrůžek, že přijdeme o práci, byt, či dokonce i ztráta naší vlastní svobody, páč v našem malém světě jsme byli v popředí.
 Vždy má smysl něco konat a neříkat jen, stejně se nic nezmění. 
Ano, bez činů se nezmění nic.

ČT2415. června v 13:03 · 

• „Nikdo není tak důležitý a vlivný, aby stál nad zákonem," řekla Zuzana Čaputová v prvním prezidentském projevu. Země podle ní potřebuje překonat rozdělení společnosti, za které nemalou měrou mohou i politici. Zdůraznila také význam členství v EU a NATO ➡️ czch.tv/hbyqQo

  
  

  

u nás o dobráka nezavadíš 😂

Tuhle větu si s mojí přítelkyní Bárou a s mým mužem říkáme furt. Jsme naladěni na stejnou strunu a naše uštěpačné vtípky se prolínají celým našim životem. Možná proto jsme s mým mužem vydrželi už víc než 40 let..
Speciálně on dovádí vše do konce i za cenu obětí.
Když Bára změnila práci ze šéfredaktorky deníku na vedoucí odboru městského úřadu a tiskovou mluvčí, začala chodit krásně oblečená (ostatně jako já vždy do redakce, kdy se mě celé tehdejší osazenstvo ptalo, nosíš někdy džíny? Ano, v pátek. Ježíš, to mi z mého minulého života fakt chybí). 
Už k nám nechodí jako farmářka, kdy ji musím upozorňovat, že jí kouká sláma z bot.
Když měla přijít podruhé už v nové funkci, upozornila jsem mého muže. 
Zítra přijde Bára, tak výjimečně se krásně oblékni a možná by to chtělo kravatu...
To chce jako Bára ???!!!
Tak na to se můžu vykašlat. Řekl to teda trochu jinak.
Ne, to měla být jen moje vtipná připomínka.
Bára dorazí ráno a já jí vyprávím storku o oblečení. Chválím hned ve vratech, ty jsi krásná! 
Ani nemusím odmetat hovna od slepic. 
Odpověď je velmi vypovídající: na autě jsou a musím je tam nechat, aby mě poznali měšťáci 😅
Povídám rychle o tom, co jsem řekla mému muži. Obě se smějeme.
Ano, znám ho dokonale, ale, protože na rozdíl ode mě spí dlouho, nevím, jestli to nezapomněl.
No nezapomněl, on má recesi rád stejně jako já.
Po hodině nás zdraví a přes pyžamo a župan svítí krásná kravata.
Díky moc, obě se řehtáme jako blázni, i když obě už jsme zvyklé a mohly jsme to čekat.
Že takhle nepůjdeš ven před dům k autu?! No to neměla říkat. 
Klidně takhle otevřu pošťačce.
Stejně běžně chodí ven v županu, když potřebuje něco z auta. Nevím, co si o nás sousedé myslí, já se líčím, když vím, že má někdo přijít, ale upřimně, jsem už ve věku, kdy je mi to ale úplně jedno. 
Prostě na dobráka u nás nenarazíš, i kdybys stokrát chtěl.
V lednu nám přivezli velké křeslo do obýváku, už jsem se tady o něm letmo zmínila. Zrovna tady byla Bára na snídani, tak se rozhodla, že pomůže. Hned u vrat máme v přízemí okno do obýváku, takže je jednodušší stěhovat vše oknem, než obcházet s těžkým nákladem půl domu. Oba tedy strčí obrovský těžký balík do otevřeného okna a já ho držím, než obejdou dům, protože sama to nesundám. 
Ježíš, kde jste?! Já už to neudržím. 
Za to může Bára. Říkala, že tě to chvíli necháme držet a dáme si venku cigáro.
Jen to na mě nesváděj. Ty jsi říkal, já bych ji to klidně nechal držet, ale umíš si představit, jaká bude zima v obýváku?! To nevytopíme.
Vždyť říkám, u nás o dobráka nezavadíš 😂
Ale děti nepředčíme, kdybychom se snažili sebevíc. 
Děti jsou krutě upřimné, nekompromisní a netolerantní a díky za to. 
Fakt jsem se v pátek nasmála, až mi tekly slzy.
Do bazénu si oblékám svoje staré tankiny, protože se mi nechce soukat do celkových téměř nových plavek. Možná mi už ani nejsou. Od úrazu jsem se na veřejnosti nekoupala.
Lola: babi, nejsou ti ty plavky nějak malý??? 
A urputně s funěním se snaží natáhnout mi kalhotky tak, aby mi přestala přetékat prdel, promiňte, ven.
Čerstvě čtyřletý Alan nezůstane pozadu: Babičko, to jsou tvoje plavky???!
Řehtám se jak blázen a vysvětluju, proč jsou mi tankiny malé a proč teď neobléknu celkové plavky, které mají na sobě možná ještě visačku z obchodu.
A babičko, kdy jsi měla ten úraz?
Babi, kouká ti i břicho, dí Alan. Lola podotýká: copak velký břicho, babička má i obrovský prsa.
No tak to bychom měli. Komise malých kritiků nenechala na mě niť suchou a to jsem ještě nebyla v bazénu.
Jsem ráda za ten dar, že nejvíc se směju sobě. Možná by mě to jinak trápilo...
Ten dort v úvodu je jen ilustrační. Ve čtvrtek večer jsme oslavovali Alánkovi narozeniny a já upekla v krámu medovník, víc jsem nestíhala. Narozeniny jsem po vernisáži už ani nefotila.
Mějte hezkou neděli, ať už na dobráka narazíte nebo ne. 
Podobné příběhy se u nás odehrávají každou chvíli, ale všechny si nepamatuju.

nezapomenutelná setkání podruhé

Někdy mi někdo projde životem, nebo spíš se jen tak otře o můj život, a já za hodinu nevím, že tady vůbec byl.

Některá setkání vás však hodně obohatí a vlivem náhod časem zjistíte, že tento člověk vlastně ve vašem životě pořád zůstává. 

Když jsem před rokem dělala rozhovor se zpěvačkou, výtvarnicí a velmi renesančním člověkem Milli Janatkovou a na základě tohoto setkání napsala ještě článek o zajímavém projektu pro školy Můj život s asistencí, netušila jsem, že se Milli v mém životě objeví znovu. 

Setkání bylo pro mě neopakovatelné a já jsem věděla, že tenhle rozhovor anebo minimálně pocity z něj si budu pamatovat, dokud mě paměť nezklame. 

Hned jsem si koupila i CD, protože písně Milli mám moc ráda.

Náhoda tomu chtěla, že jsme se po čase náhodou spolu setkaly na jiné platformě - na Fleru. 

Na Fleru mám přezdívku, kde nikdo neví, kdo jsem a Milli mě oslovila na základě toho, že jsem začala malovat Mělník a pozdravila mě v komentáři, aniž věděla, kdo jsem. 

Komentář k mojí neumělé tvorbě od Milli, přiznávám, mi přinesl velkou radost, protože ona na rozdíl ode mě malovat opravdu umí. 

Odpověděla jsem a napsala, že se osobně známe. 

Můj článek má Milli dokonce na svém profilu.

A tak vlastně začala naše obnovená komunikace i na facebooku. 

Koupila jsem si krásný obraz, už jsem ho sem dávala a visí samostatně, není v naší rodinné galerii mezi spoustou jiných obrazů a mně každý den padne pohled na tu krásu. 

Navíc má ještě koupě obrazu pro moji charitativní duši jiný rozměr. 
Přispěla jsem zároveň na asistenční službu pro vozíčkáře Kubu Neuberta, který je manželem Milli. 

Moc mě potěšil jeho komentář při koupi obrazu a poděkování za článek, který jsem o asistenci napsala.

Stalo se, že, když jsem vyhlásila hru o moje tři dílka, zjistila jsem, že mi došly pohlednice a obrázky, které vždy přidávám výhercům k výhře. 

A já se svým písmem přímo doktorským i v tiskací podobě fakt nemůžu nic tvořit, musí se to prostě překrýt něčím krásným.

Vzpomněla jsem si, že jsem u Milli viděla pohlednice s jejími obrazy, takže rozhodnutí bylo rychlé a začátkem června jsem jich osm objednala. 

Jsou moc krásné a tam už se moje děsně napsané pozdravení ztratí.

Vyzvedla jsem si je tento týden, tak vám je tady ráda představím. 
S příští hrou, která bude opět o moje obrazy, protože jste o ně projevili zájem a já za to moc děkuji, už dostanou výherci tyto krásné pohlednice. 
Jako Milli já nikdy malovat nebudu.

V obálce s pohlednicemi mě ještě čekalo překvapení. Krásná kopie černobílého obrazu od Milli a asistenční pohlednice od Kuby, která je rovněž moc krásná. 

Millí a Jakube, moc oběma děkuji a těším se zase někdy na osobní setkání a třeba s vámi oběma. 

A až mi dojdou pohlednice, vím, kam jít pro další.

A tady vám posílám píseň, kterou miluju a pouštím si ji často i při psaní na počítači. 

Pustila jsem si ji i v tomto okamžiku.

Tak mějte všichni hezkou sobotu.

                         

Svět kostiček aneb s babičkou v práci

Na včerejší vernisáži k výstavě Svět kostiček, která je zaměřená na fenomén lego, jsem měla doprovod.

Zkrátka s babičkou v práci Lola a Alan. Vlastně to vymyslela babička. 

V pátek jsme celkem neplánovaně měli hlídat, tak už děti přijely večer na výstavu. 

Musím říct, že to bylo celkem náročné. Můj muž musel jít ještě něco vyřídit, takže děti na výstavě odložil. 
Na diktafonu mám natočeno mnoho zbytečných metrů. 

Povídání s organizátorkou výstavy muzea je proloženo větami: 

Alánku, tam nechoď tam se nesmí.

Lola: Ale babi, ostatní děti tam chodí.

To je jedno, vy tam prostě nepůjdete!

Babi, můžu si vzít ještě jeden zákusek?

Babi, já si vezmu ještě jeden džus.

Jéé děti, už přišel dědeček, tak běžte prosím s otázkami za ním.

😀😀😀

Upřimně z výstavy jsem neviděla vůbec nic. Bylo tam moc lidí a neměla jsem vůbec čas se kouknout na originální stavby z lega, které nikde jinde neuvidíte. Jen jsem fotila, očima neustále hledala děti a v mezičase poslouchala.

Ale od středy máme děti na týden na prázdniny, tak jsme si slíbili, že půjdeme na výstavu ještě jednou.

Dnešní den jsme si užili celkem v chaosu. Děti vstávaly se mnou, takže zhruba kolem šesté a hned hlásily, že jdeme do bazénu. Dokázala jsem je udržet do devíti a přitom aspoň vybírat fotky, protože dnes jsem měla odevzdat článek. Po koupání jsme spolu vařili a po obědě si je převzal "dědoušek", nové oslovení Alánka, takže já jsem konečně mohla začít psát malý článek (víc prostoru jsem nedostala a k výstavám ani nebývá). 

Dávám ho sem, abyste věděli zhruba, o čem tato originální výstava vlastně je.

Teprve teď jsem se dostala samozřejmě k napsání příspěvku na blog, děti už jsou zase doma v Praze.

Pakliže půjdeme na výstavu znovu, nafotím pro vás více. Teď přeji všem hezký večer a svůj skluz v odpovědích na vaše komentáře a ve čtení vašich příspěvků napravím až zítra. 

Tento týden byl od minulé neděle vlastně celkem náročný a já jsem dnes nadoraz.

Prázdninovým tématem muzea je fenomén lego

Marta Dušková

Velký sál Regionálního muzea Mělník patřil ve čtvrtek slavnostní vernisáži, která otevřela výstavu s názvem Svět kostiček, kde jsou prezentovány vedle klasických i originální stavby z lega. Dominantou je dioráma města s kolejištěm, pohyblivými vlakovými soupravami a kolotočem.

„Všechny exponáty na výstavě patří tvůrci modelů a zakladateli projektu Svět kostiček Petru Šimrovi. Projekt založil před osmi lety a zařadil se ke komunitě dospělých fandů lega“, zahájila vernisáž Kristýna Frelichová. V této komunitě vznikají projekty, které nejsou v originálních návodech lega. Na výstavě je k vidění i klasické lego podle návodů. Jedním z nejstarších projektů pro dospělé je modulární dům a sběratele zaujme sekce sbírky kousátek, chrastítek, kostiček, které už se nevyrábí.

Vystaveny jsou modely aut a letadel od nejstarších z 90. let v malých velikostech až k nejnovějším, který jsou proporčně podstatně větší. Ve vitrínách je možné shlédnout edici robotů a k dispozici je i vitrína alternativních modelů, kdy je z modelu auta postaven třeba pes. Po celou dobu výstavy probíhá pro děti soutěžní kvíz s otázkami. „Je to motivace pro děti, aby si užily právě detaily staveb, aby zjistily například, co se děje na radnici“, vysvětluje Kristýna Frelichová.

Ze správných odpovědí bude poslední den výstavy dne 25. srpna vylosován vítěz, který obdrží stavebnici lego. Na výstavě nechybí stanoviště s kostkami Lego Duplo či Lego Classic, kde si děti mohou hrát a stavět.