dobrodružství s Bárou

Evidentně to už nebude nikdy jinak. Trochu se teda zlepšujeme, ale na to, že jsme jely na stejné místo podruhé, teda nic moc. 
Ovšem takové drama jako minule to úplně nebylo.
Jen si říkám, že při další naší společné cestě se teda fakt líčit už nebudu. 
Vyjedu s normálním dobře nalíčeným obličejem a do cíle dorazím s rozmazaným ksichtem, na který si znovu na místě určení musím namalovat nějaký obličej. 
Slzy smíchu udělají své a místy by i člověk brečel.
Anabáze je nepřenosná, ale pokusím se aspoň trochu ji popsat. Nevím, jestli tam ovšem dokážu vložit ten hurónský smích, kdy Bára ležela na volantu i při řízení a mě strašně bolelo břicho.
Včera jsme jely na autorské čtení do již známého místa u Kolína a musím říct, že jsme do tohohle místa jely jako domů již mezi své známé.
Když pro mě přijela Bára, můj muž měl na tabletu ostentativně nastavenu trasu do našeho místa určení.
Ježíš, co provokuješ? Já už tam trefím!!!
Tuhle její větu jsem během naší dobrodružné cesty několikrát Báře zopakovala.
Nakonec minule jsme bloudily a jely přes Řím až na cestě zpět.
Tak proč bychom netrefily dobře tam, že jo?
Bára se neustále vytahovala a já ji upozorňovala, víš, že některé věci se neříkají nikdy nahlas?!
Jedeme celkem v poklidu bez navigace, přestože ji s sebou tentokrát máme.
Jedeme v poklidu, povídáme a já cestu moc nevnímám. 
Ovšem jen do té chvíle než se ozve, nechceš jít nakoupit do Tesca?! 
Panebože, kam jsi to zas zajela?! Stojíme na parkovišti před marketem. 
Nechceš se jít třeba vyčůrat...???
Ježíš, nechci, vyjeď proboha, ať tam přijedeme včas.
Chvíli se rozhlížíme, jak se vrátit na cestu zpět. 
A hurá, zapíná se navigace.
Bára řídí a neustále se kouká mezi nohy na navigaci.
Pak uslyším obvyklé a známé: a do prdele!!!!
Panebože, co je???!!! Co se děje, proboha?
Ty vole, vjíždíme na dálnici.
Jak to? 
Ale já asi zapomněla při plánování trasy vyjmout placené úseky, hlavně že mi to nabídlo, zda se chci vyhnout trajektům... Tak těm se vyhneme! 
No a tak jsme na dálnici. Nebyl by to až takový problém, kdybychom měly zaplaceno.
Ale nemáme. Takže autem létají povely typu: dej nohy na palubku, ať není vidět, že tam nic nemáme...
Jsi normální???!!! Jsem ráda, že chodím, ty nohy tam nedám, i kdybych stokrát chtěla.
Baruno, jeď pořád za tím kamionem, ať není vidět to prázdné čelní sklo. 
Ještě máme čas a navíc si cestu díky dálnici zkrátíme.
Jedeme tedy rychlostí šneka a řidiči v rychlém pruhu udiveně zírají a možná i zakroutí hlavou, ale jedou příliš rychle, než abychom to stihly vidět.
Myslím, že je to stejné, jako kdyby byl na autě transparent: nemáme dálniční známku!!!
Bára celou dobu vykřikuje: už zbývá jen 14 km, už jen 8, už jen 6...
Jako jestli myslíš, že tohle je uklidňující, tak teda fakt není.
Ty vole, stresuješ nás ještě víc!!! Já si připadám jak na startu, jen chybí výstřel z pistole.
Do cíle za stálého koukání mezi nohy dojíždíme o čtvrt hodiny dřív, než bylo v plánu.
Máme čas si ještě namalovat nějaké obličeje na ksicht. 
A já hlásím, běda jak zpět nepřijedeme na čas! 
Chci se jednou podívat na film podle skutečné události. 
No a v kolik ho dávají? V osm? To stihneme.
Myslíš, jako minule, kdy jsme přijely v půl deváté? 
Kdy jsi mě chtěla vzít na prohlídku Pražského hradu, páč jsme vjely do Prahy a to dvakrát, a potom já chtěla volat mamce na jižní Moravu, ať nám ustele?!
Příjemné přivítání nám dá trochu zapomenout. 
Jen tu otázku, jaká byla cesta, není vůbec jednoduché zodpovědět. Jedno slovo na to rozhodně nestačí.
A aby toho nebylo málo, před začátkem čtení se mě Bára ptá: prosím tě, jakou kapitolu jsme vybraly?
Obracím oči v sloup a doufám, že to má být jen pokus o vtip. 
Už mě nerozesměje, vysmátá jsem už dost.
Cesta zpět oproti našim zvyklostem je normální a doma jsem v půl osmé.
No naše cesty mají evidentně 50%  úspěšnost.
Slíbila jsem vám článek. Před chvíli jsem ho odeslala, takže tady je kopie.
Jo ta úvodní fotka neznamená, že nikdo nepřišel. Nicméně mám povolení dát sem jen fotky Báry a to určitě ještě budu poslouchat, jak blbě tam vypadá a co jsem to nafotila... 
A já jsem přitom tak pečlivě vybírala.

Kniha V náruči kanibala je thriller plný napětí
Marta Dušková

Spisovatelka Barbora Walterová Benešová představila ve středu 30. října svojí čtvrtou knihu, která vyšla v září. Kapitolu z knihy V náruči kanibala si mohli poslechnout jako první návštěvníci na autorském čtení v Obecní knihovně Dobřichov na Kolínsku. Autorka si již tradičně vybírá pro své knihy netradiční témata a tentokrát zavede své čtenáře, jak už sám název knihy napovídá, prostřednictvím hlavní hrdinky do Afriky ke kanibalům.

Anotace knihy: „Adriana si svůj život pamatuje až od chvíle, kdy ji našli zuboženou ležet na ulici před britskou ambasádou v Sierra Leone. Co bylo předtím, netuší. Naprosto ji šokuje, když se dozví, že kdysi porodila dítě…“

Na otázku, co bylo prvním podnětem pro vznik knihy, Barbora Walterová Benešová vysvětluje: „Nápad věnovat se tématu kanibalismu přišel před několika lety, kdy jsem vařila uzená žebra na šunka fleky. Asi jsem je uvařila málo a maso šlo špatně od kosti, musela jsem si pomoc vlastními zuby. V tu chvíli se v mé hlavě zrodil nápad. Většinou jsou to takové záblesky, kdy mě najednou něco napadne, a pak po hlubším zamyšlení mě ta idea naprosto pohltí“.

V Dobřichově bylo autorské čtení z knih spisovatelky už podruhé. „Letos jsme uspořádali autorské čtení celkově třikrát a Barboru Walterovou Benešovou jsme letos přivítali již po druhé. Snažíme se plánovat zajímavé akce, jen nás mrzí menší účast, než bychom očekávali“, dodává vedoucí knihovny Pavlína Bohatá.

Středeční autorské čtení bylo plné otázek. Někteří dokonce knihu již stačili přečíst, tak bylo povídání velmi konkrétní.

Došlo i na ohlasy čtenářů či kritiků. „V některých recenzích je mi vyčítáno, že jsem poslala partu vysokoškoláků do nebezpečné džungle, že ve skutečnosti by tam přece nikdo nejel. Ale já myslím, že dnes lidé dělají běžně nebezpečné a riskantní věci. Nakonec, kde je dnes úplně bezpečno. Moji kanibalové jsou sice vymyšlení, ale nemyslím si, že příběh je nereálný“, dodává autorka.

Kniha v sobě nese určité poselství. Každá kultura má své zákony, a byť jsou jakkoliv kruté, návštěvník se musí přizpůsobit. Menšina by se měla přizpůsobit většině. A pro přežití udělá člověk naprosto cokoliv.

no aspoň něco teda

Včera jsem konečně začala venku na zahradě dělat podzim. 
Tedy zatím jen truhlíky na okna a chryzantémy na studnu. 
Zahrada nás ještě čeká. 
Včera bylo venku celkem zima a foukal vítr. 

Když svítilo slunce, psala jsem doma články. Na zahradu zbyl ne zrovna hezký den.

Osadila jsem čtyři truhlíky, každý trochu jiný. 
Jsou hodně jednoduché, tak to mám ráda.

Musím říct, že se mi fakt líbí a chodila jsem se na ně několikrát koukat.
A líbily se i mému muži, který zajistil s velkou námahou pár šípků a ještě cosi krásné červeného. 
Zas nevíme, co to je, ale nepotřebujeme to vůbec vědět.
Šípků kolem nás moc není.

Možná ještě sjedeme do zahradnictví pro ten drátovec, ten mě uchvátil.

A ještě přidávám jednu fotku z pondělí. Ještě máme jahody. 
Ty zbylé asi už nestihnou dozrát.

Pár šípků zbylo i do váziček. Tak už máme podzim i doma.

muzeum, jitrnice a kanibal

Tohle všechno se mi vešlo do včerejšího pondělí. 

Trochu nesourodé, no prostě "šavle biče olejovky", rozuměj pelmel. 

Spojení muzeum a pondělí je divné. Obvykle bývá zavřeno, ne tak včera. 
Slavil se Den středočeského kraje. Tentokrát sem článek nedávám, protože si myslím, že je zajímavý jen pro region a pro lidi, kteří se najdou na fotkách včetně dětí, které dostaly ceny za letní soutěž.

Celé muzeum bylo otevřeno za symbolické vstupné jednu korunu celý den a já myslela, že už tam nic nového nemůžeme objevit, páč my jsme tam furt.

Omyl, byly otevřeny jedny tajemné dveře a při odchodu jsme nakoukli do dvou místnůstek s venkovským interiérem a venkovskými nástroji. 

Špatně se v malých místnostech fotilo, nicméně něco se mi přece jen povedlo.

Tak pojďme nakouknout trochu do minulosti.

Po muzeu jsme jeli na farmu k Báře. Zítra je autorské čtení a museli jsme tedy konečně vybrat správnou kapitolu z kanibala, tedy z knihy V náruči kanibala, o které jsem tady už psala. 

Četli jsme a společnost nám dělaly jitrnice, jelita, tlačenka, škvarky ze sobotní zabijačky. 

Jak tato kniha vznikla anebo co bylo prvotním podnětem vzniku, mi povídala Bára na diktafon a vy se to dozvíte, až napíšu článek po autorském čtení.

Odpoledne jsem se už doma věnovala výběru fotek a psaní článku, abych jej stihla včas odeslat. Povedlo se a vyšel včera.

Takže nabité pondělí. 

Dnes si dám nohy nahoru a nic nedělám, protože zítra bude opět náročnější den.

nedělní nákup podzimu

Konečně jsme se dostali do zahradnictví, abychom domů nakoupili podzim. Prodloužený víkend mám pracovní, ne že by mi to už nebylo jedno, už jsem v životní fázi, kdy si víkend udělám podle nálady.
 Dnešek mám doslova nabitý, ale podzim už mám doma, tak už zbývá jen se pustit do práce. 
Dnes to nestihnu, ale už se na nové truhlíky těším. 

Začaly první mrazíky a už to doma teda není žádná paráda. 

Koupila jsem klasicky jako každý rok do truhlíků vřesy, které vydrží až do jara, ještě nikdy se mi nepodařilo, že by přežily delší dobu. Ale tohle mi stačí. Pak jsem objevila v květináčích rostlinu, která se jmenovala jako něco od drátu. Možná dráteník nebo co, už jsem samozřejmě zapomněla. 
Moc se mi to líbilo jako kombinace k těm vřesům, ale nic jsem o tom nevěděla.
Šla jsem se tedy poradit k paní zahradnici, zda se to hodí do truhlíků, zda to vydrží celou zimu. 

Ano, vydrží a na jaře to můžete zasadit na zahradu do země.

Povídám, že to u mě nehrozí, ale že mi to nevadí. 

Zahradnice se podiví, že mi vřesy vydrží jen do jara a máte je v rašelině?

Ano, mám, ale mně to takto stačí.

A ještě jsme koupili chryzantémy, které budou chvíli zdobit studnu.

Už se na tu parádu fakt těším.

Práce bude příjemná změna po víkendovém psaní článků.
Mějte pěkný sváteční den.

na sobotním trhu

Dýně i parní stroje.

Musím přiznat, že letos jsme na mělnickém farmářském trhu byli poprvé. Je sice každou sobotu, ale v sobotu mám většinou jiné akce, takže jsme to nestíhali. 
A pokud byla náhodou sobota bez plánu, nikam se nám nechtělo.

Včerejší jarmark jsem si vybrala záměrně, a ne proto, že byl letos poslední. Sliboval výstavu parních strojů a mně to přišlo moc hezké téma na článek. 
V říjnu jsem toho moc nenapsala vzhledem k delšímu pobytu na Moravě.

No nebyla to nakonec výstava, ale výstavka modelů parních strojů a nádherná a hodna obdivu. Ocitli jsme se najednou ve století páry. Bližší informaci si můžete přečíst v článku, který včera už vyšel a já jej sem kopíruju. 
Na více fotek se můžete podívat tady. Na náměstí byla hlava na hlavě, takže moc fotek jsem pro sebe nenafotila. 
Navíc uprostřed náměstí byl velký výkop, který prostory dost omezil. 

V pondělí se zde začala kopat trvalá podzemní konstrukce pro ukotvení vánočních stromů. Provádění těchto prací podléhá ze zákona kontrole archeologů. A našly se zde archeologické poklady jako původní kamenná dlažba, keramické střepy, zvířecí kosti a další, takže se práce na výkopu zpozdila a čeká se, až skončí archeologický průzkum.

Ale modely parních strojů jsem fotila, pokud mi to lidé, kteří stánek obléhali, umožnili a mluvila jsem i s konstruktérem opravdu nádherných modelů propracovaných do nejmenších detailů a hlavně plně funkčních.

Sobotní jarmark oživila výstava modelů parních strojů
Marta Dušková

Dušičkový jarmark v sobotu 26. října byl posledním letošním sobotním trhem. Trhy se pravidelně konají na náměstí Míru v Mělníku každou sobotu a nabízejí regionální produkci, zeleninu a ovoce, různé pochutiny, řemeslné výrobky či vína mělnických vinařů a jsou i místem setkávání a popovídání si.

Tentokrát byl jarmark především ve znamení podzimních a smutečních dekorací. Na náměstí svítily oranžovou barvou malé i velké dýně, které jsou znamením podzimu. Kolorit trhu oživoval hudbou podřipský harmonikář spolu s dalšími hudebníky. Pro děti nechybělo oblíbené malování na obličej či historický kolotoč.

Největší zájem vzbuzoval stánek s modely parních strojů, který zavedl malé i velké návštěvníky do století páry. Ukázka modelů parních strojů byla v Mělníku poprvé a krásná práce modeláře Pavla Buchty, který přijel až z Brna, byla skutečně hodna obdivu. „Stavbou modelů parních strojů se zabývám již víc než deset let. Kreslím si technické plány, jeden mi trvá asi rok a pak celý model parního stroje vyrábím, a to je práce na dva roky. Celkově strávím s výrobou jednoho modelu tři roky. Finančně je to velmi nákladná záliba. Nejsem schopen říct, na kolik vyjde celý model, ale jen motory se prodávají za 40-50 000 Kč. A musel bych vyčíslit, kolik stojí tři roky mé práce. Spát chodím s plány v hlavě a někdy vyrobím součástku, která je sice funkční, ale esteticky do celku nezapadá, tak ji odstraním a vyrobím znovu“, vysvětluje vášnivý konstruktér modelů Pavel Buchta.

Na výstavě byly k vidění tři sestavy parních strojů, které vznikaly v průběhu šesti až sedmi let. Na dalších dvou sestavách pan Buchta právě pracuje. Originální výstava byla velkým zpestřením jarmarku a stánek byl po celou dobu v obležení.

Na youtube jsem našla i video. Je jich tam několik.