sobota 18. května 2019

putování za červeným polem


Včera jsem slíbila pokračování čtvrtku s Bárou, ale taky jsem poznamenala, že naše anabáze při zpáteční cestě je možná nepřenosná a k smíchu to bylo jenom nám. 
Čtvrtek začal úplně poklidně a nic nenasvědčovalo tomu, že by nás snad čekalo nějaké dobrodružství kromě autorského čtení.
Bára přivezla v poledne oběd, ne že by snad uvařila, na to nebyl čas. Po obědě jsme se vrhly na výběr kapitoly z knihy, ze které bude Bára číst. 
Výběr není úplně jednoduchý, jak by se možná mohlo zdát. Text musí nějak logicky začínat a hlavně mít nějaké ukončení, aby návštěvníci besedy neodcházeli domů s hlavou plnou otázek. Povedlo se.
Na cestu do neznáma se Bára připravila, ale před odjezdem už mi hlásí: 
jo, já už nemám data v mobilu, takže pojedeme bez navigace. 
Máš v autě čtyři A4, kde je trasa vyznačena, tak mě budeš navigovat. 
A přes Prahu rozhodně nejedu!
Srdečně jsem se zasmála a můj muž s vráskami na čele začal hledat trasu na tabletu. 
Prosím tě, nehuč do ní, nebo ji popleteš, jedeme tak, jak se to naučila.
Nějak to dopadne.
Takhle daleko jsme ještě spolu nejely, ale žádný stres.
Tak tady dál už nevím, prosím tě podívej se na list č. 1. 
Ježíš, vždyť tam nic nevidím, jen silnici a bože ty blechy.
Dej to sem, podívám se sama.
Jedeme, povídáme, já cestu vůbec nevnímám, ale nebloudíme. 
Vyprávím Báře o krásném červeném poli zřejmě s jetelem, které jsem viděla v Praze. 
Je to úleva po těch všude přítomných žlutých lánech. 
Téměř na konci naší poklidné cesty se objeví jako mně na přání červené pole.
Až pojedeme zpátky, tak ti zastavím.
Beseda proběhne úžasně, a je to zážitek i pro nás, a my se pomalu obtěžkány dárky a zákusky jako výslužka ze svatby vydáváme na zpáteční cestu.
To už bude zpátky sranda, zpátky už trefíme.
Jen neříkej, nemusí to být vůbec jednoduché, já si například nepamatuju vůbec nic, předpovídám jako Sibyla. 
Za chvíli zastavíme na malou přestávku u toho červeného pole. Já cvakám fotky a nemůžu se nabažit té barvy, zatímco Bára trhá tu krásu oběma do malé vázičky.








A jede se dál.
Přijíždíme k železničnímu přejezdu, kde bliká červená a stahují se závory.
Stojíme a já poznamenávám: Baru, my jsme tam ale přes přejezd nejely.
Zasmějeme se s poznámkou a je to tady.
Já myslím, že jsme se moc neodchýlily, no uvidíme dál, dí bezstarostně Bára a dívá se do těch svých divných map.
Jedeme neznámou krajinou, a když vidím ceduli okres Nymburk, se smíchem poznamenávám, že už jsme v úplně jiném okrese. 
No ale Nymburk s Kolínem sousedí, někde se snad vymotáme.
Smějeme se bez nějaké nervozity a jen si říkáme, ještě že se nám to nestalo při cestě tam.
Teď už nás nic nehoní, nemáme žádný deadline.
Báro, mně se zdá, že tam byla značka dálnice.
Ježíš, nepruď, žádná tam nebyla!!!
Ale Báro, podívej, hahahaha, to je dálnice! Nemáš známku.
Tak tam hoď svoji kabelku, ať to není vidět. 
No, moje krásná kabelka od výtvarnice s namalovanou Dušinkou bude teda nenápadná.
Jedeme dál, a když vidím směr Brno, hlásím se smíchem Báře, zavolám mamce, ať nám pro jistotu ustele (rozuměj do Hodonína). Obě propukáme v hurónský smích a já se divím, že se nevybouráme, páč se smějeme tak, že obě křičíme, že už nemůžeme, že nás bolí břicho a tečou nám slzy.
Po chvíli sjíždíme z dálnice a pořád hledáme nějaký ukazatel, který by nám ukázal kudy domů. 
Bára, frajerka se odmítá na cestu ptát a nechce ani zavolat svému muži, který by nás dokázal navigovat. Ona přece zvládne všechno.
Pořád se smějeme a jsme naprosto v klidu. 
Báro, někde prostě přespíme, mně je to jedno.
Ježíš, neblbni, já mám ráno v půl osmé tiskovku.
No, tak to už zavolej a omluv se.
Někde uprostřed cesty si Bára vzpomněla, že má vlastně služební telefon, tak tam nastaví nějakou trasu. Ale ani navigace neví, kde jsme, tak jen hlásí: jeďte na západ. Nevíš, kde je západ?
Se smíchem říkám, vidíš, Pavel nám říkal, jestli máme kompas.
A tak pokračujeme, a když opět vjíždíme na dálnici, už nejsme vůbec překvapené. 
Říkám Báře, a to jsi odmítla v té knihovně plný honorář. 
Měla sis naopak říct ještě o víc, už jsme to, ty vole, projely.
Tohle je opět důvod k hurónskému smíchu, který jen přerušuje na chvíli náš neustálý normální smích. Už se smějeme pořád a strašně nás bolí všechny břišní svaly.
Po chvíli uvidím ceduli směr Praha a hlásím: hele, když už budeme v Praze, nechceš jít ještě na exkurzi na Pražský hrad???😂😂😂
Projíždíme Prahou a já podotýkám, no vidíš a přes Prahu si jet vůbec nechtěla. 
Projíždíme kolem těch červených polí, o kterých jsem Báře vyprávěla na začátku naší "velké cesty" a spisovatelka hned fabuluje: 
no vidíš, já to svedu na tebe. 
Chtěla jsem ti splnit tvoji touhu vidět červené pole. 
Nikdo nepozná, že jsi fotila u Kolína.
Naštěstí nám nikdo nevolá, páč by se mi nechtělo vysvětlovat mému muži, proč jsem proboha v Praze.
Hele, nepojedeme po dálnici až do Mělníka?
No seš blbá?!, ne už riskovat nebudeme, na to ti nestačí ani honorář za prodané knihy.
Bára hlásí, že se omladila minimálně o deset let, za to já si po smíchu připadám nějak scvrklá a tak na sedmdesát. Nevzpomínám si, kdy jsem se takhle smála víc než hodinu v kuse.
Bára mě vysype doma a já si jen povzdechnu: panebože, někdy bych chtěla zažít pár hodin nudy. Vůbec nevím, jak to vypadá.
Baru, a nepiš mi sem, že jsem na něco zapomněla. Je to už tak dlouhý jako část tvého románu, že nevím, jestli někdo dočte až na konec.
A tady je mapka od Báry, 
Prý - pokud se nikdo nezasměje tomu, co jsi napsala, tak tady se smát bude.
Přeji vám den plný smíchu. Čtvrtek pro mě měl minimálně 48 hodin.
Vlevo trasa tam, vpravo cesta zpět.

18 komentářů:

  1. Ježíši Marti, vy jste dvojka sehraná.Já se takhle chechtat, tak se po.Užily jste si to a tak to má být.Mějte všichni krásný víkend.Martina

    OdpovědětVymazat
  2. Poslední snímek jsem si zvětšila a nebudu zastírat, aj jsem se zasmála.
    Chápu vás děvčata, ovšem tak krásně se smát, tak si to užít, ta cesta stále za to. Bára evidentně není paní Nerváčková, tudíž jí nedělá problém zavést tě za pěkným polem a kochat se.
    I já jsem si minulý týden tenhle pohled nesmírně užila, je osvěžující, je hlavně jiný než ten žlutý.

    OdpovědětVymazat
  3. Znovu jsem se nasmála, když jsem vzpomínala, až mi tečou slzy. A když si tak utírám ty slzy smíchu a říkám nahlas: "Jéé, to jsem si prodloužila život," podívá se můj 12letý syn na tu mapu a prohlásí. "Ale tou cestou sis ten život minimálně o třičtvrtě hodiny zkrátila." :-D No a co? A vůbec mi nevadí, že jsem celou besedu absolvovala jen s polovinou namalovaného obličeje :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A pardon, jsem přihlášena na služebním e-mailu, takže se neukázalo mé jméno, ale to jsem já Vaše Bařka :-D

      Vymazat
    2. Baru, já jsem věděla, že sem nějak propašuješ něco, co jsem nenapsala. Nezapomněla jsem na to tentokrát, ale už se mi to nevešlo. Musím tedy připsat tady. Když jsme dorazily na místo besedy, upravovaly jsme se v autě a líčily. Přišla paní knihovnice a říká, vy jdete určitě k nám a jste krásné, nemusíte se upravovat. Vylezly jsme s auta ještě s líčením v ruce, abychom se přivítaly a už jsme byly odvedeny na místo konání. Každá s půlkou nalíčeného obličeje.

      Vymazat
  4. Marti, můj tatínek říkal, že kdo si cesty krátí, tak si prodlužuje život. Vy jste si cestu zpátky prodloužily, ale život jste si nezkrátily, naopak hodně jste si ho prodloužily smíchem. A mně taky, nasmála jsem se.
    Měj krásnou sobotu. Růža

    OdpovědětVymazat
  5. Marti, myslím, že máte zážitek, na který jen tak nezapomenete :-D. A mimochodem, na tom poli byl fakt jetel nebo něco jiného (z blízka se mi to na jetel úplně nezdá, z dálky jsem to na jetel tipovala taky).
    Hezký zbytek víkendu

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stáni, musím ti prozradit, že ve váze jsem už nebyla přesvědčená, že je to jetel, a tak jsme se v pátek zabývali s mým mužem několika hodinovým hledáním na netu. Výsledek je, že buď je to nachový jetel anebo červená vojtěška, obojí jsou jeteloviny. A strašně se nasmáli, protože rozdíl je jen v délce kořenu, vojtěška má hodně dlouhé. Na fotce obě pícniny vypadají naprosto stejně, jen se mi zdálo, že jetel má tmavší barvu. Jediná jistota je, že je to jetelovina. Měj pěknou neděli.

      Vymazat
  6. Marti, červené pole je úžasné, ani nevím, jestli jsem ho naživo někdy viděla a s tou cestou jsem se pobavila. My jsme podobně absolvovali nedávno cestu z Prahy z divadla. A to jsme měli navigaci, která nás ale vedla kdo ví kam a my místo na Č.B. jeli směr na Plzeň. Když už mi to jako řidičce bylo podezřelé, podívali jsme se kam že to máme nasměrováno a ejhle to překvapení. Někam až za Plzeň. Takže navigaci nastavit znovu a přepočítat. Místo o půlnoci jsme přijeli domů ve čtvrt na dvě v noci. No, byla jsem z toho urvaná jako kůň, ale dnes už se tomu také smějeme.
    Přeji fajn večer. D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stáni, já jsem ho taky poprvé viděla toto pondělí a uchvátilo mě to. Taky dobrá cesta :-) No to je život. Měj pěknou neděli.

      Vymazat
  7. Hele, holky, vidím, že jste si cestu užily a potřebovaly jste jí delší :o) Nasmála jsem se!
    Viděly jste červené pole, Pražský Hrad a maminka mohla nechat ty peřiny v klidu, čtení proběhlo v pohodě - tak co si víc přát, že :o) O objíždění "špuntů", nábližkách a cestování po našich silnicích něco vím...
    Přeji hezkou neděli a obě vás zdravím! Helena

    OdpovědětVymazat
  8. Marti, to byla tedy jízda :o) To jsem se pobavila :o)
    A červené pole, to je nádhera. Loni jsem takové viděla prvně z dálnice na Moravě. Kdyby to bývalo šlo, zastavila bych. Ale možnost nebyla.
    Marti, měj prima dny, Petra

    OdpovědětVymazat
  9. Ten jetel má velmi zvláštní jméno. Jetel inkarnát. A pokud jedeš někde kde máš výhled do kraje a roste tam, je to nádherný pohled. A navíc se s tím žlutým morem úžasně doplňuje barevně. Tedy to je asi tak jediné kladné co se o té žluté potvoře dá říct....

    OdpovědětVymazat