bez naprostého soukromí

Za dnešní moji úvahu může naše Justýna.

Jako máma tří malých dětí jsem si kdysi přála víc soukromí. Ani na toaletě jsem nebyla sama a vzhledem k tomu, že jsem to měla třikrát, trvalo to docela dlouho. Určitě jste to měli všichni stejně. 
Já tenkrát toužila vypít si ranní kávu ještě horkou a někdy jsem ji dopíjela až večer. 

Dnes na to ráda vzpomínám.

Teď by se mohlo zdát, že už soukromí mám.

Vnoučata už trochu vyrostla, tak už jsme odbourali absolvování mojí toalety v kolektivu a už se mi daří být i při ranní sprše sama. 
Většinou jsme se tam nacpali všichni tři i s Lolou a Alánkem. Chtěli se prostě sprchovat se mnou, a když to přišlo poprvé, říkala jsem Tereze, prosím tě zakaž jim to.

Jestli to nevadí tobě, tak ať klidně jdou.

Sprchy nemáme nikde dost prostorné a nacpat se mým tělem zvící velikosti vorvaně nebylo úplně jednoduché. Kupodivu děti moje tělo nějak nezkoumaly. 
Jen Lolinka několikrát udiveně podotkla: babi, ty máš teda obrovská prsa!!! 
Ale nasmáli jsme se všichni, páč provést ranní očistu ve třech v prostoru sotva pro jednoho štíhlého nebylo jen tak.

Po třech letech, co jsem s Justýnou většinu času a většinou pracuju z domova, jsem zřejmě vychovala další dítě. Nejen, že rozumí všemu, co jí člověk říká, někdy musíme doma i šeptat, aby to neslyšela, ale poslední rok je jak můj ocásek a já opět ztratila soukromí.

Ráno nesmím zavírat toaletu, páč v ten okamžik se začne dobývat dovnitř, mlátit na dveře a řvát, takže musím otevřít a opět nemám soukromí žádné ráno. 
Justýna čeká, dokud nedokončím svoji potřebu a teprve potom odkráčí se mnou.

Minule jsem se chtěla zbavit jejího otírání o moje nohy a mytí drsným jazykem. 
No, nevím, jestli se jí zdálo, že ranní očistu potřebuju, ale je pravda, že ranní sprchu jsem ještě neabsolvovala. 

Povídám: Justýnko, ty už si dopapala? Podívá se přímo na mě, kouká do očí a ozve se něco jako lidské JO, a já povídám: dobře, já ti ještě přidám. 
Na ranní snídani dávám vždy jen půl kapsičky, někdy nemáme chuť na celou. 
Po tomhle rozhovoru najednou Justýna zmizí bleskem z toalety.

Když vstoupím do kuchyně, vidím, jak sedí před miskou jako vykřičník a kouká ke vchodu do kuchyně, kdy konečně přijdu a splním slib.

Já vím, je to k nevíře.

Moje mamka říká: no jo, ty s ní jednáš a mluvíš jako s člověkem, nediv se, že ti rozumí.

No, je tady teda určitý rozdíl oproti dětem. 
Nemusím ji přebalovat a posazovat na nočník. 

Ani uspávání nehrozí. Usne kdekoliv jako dnes ráno na stole na zahradě klidně v pozůstatcích nočního deště.
A jednou také na mém sezení venku, kde mám deku, když je zima.

Asi jí bylo zima taky.

Dnes jsme na toaletě opět byly spolu s Justýnou. A jakmile si beru, promiňte mi to velmi intimní svěřování, toaletní papír, je to pro ni známka, že jdeme.
A aby jste si nemysleli, že o soukromí přicházím jen ráno. 
Na toaletě mám nevítanou společnost několikrát za den, pokud je v dosahu a všimne si.
No prostě vychovávám další, v pořadí čtvrté dítě.
Ale nemám iluze, tohle vychovat nejde. 
Ale je úžasná, skvělá, moc hodná a všemu rozumí a občas i poslechne.