evidentně nejsem vůbec normální...

A upřimně, je mi to naprosto jedno.

Majitelé koček jsou prý divní. Se svými zvířaty mluví týdně 3,5 hodiny. 

Aspoň je to v tomto článku.

Podle téhle analýzy, nebo co to je, mi vychází, že já nejsem teda normální vůbec. Já mluvím s Justýnou, když zrovna nespí, každý den a pár hodin to bude. Začíná to pozdravem ahoj každé ráno.
 Justýnino ahoj si teda musím přeložit, ale ahoj to je. Každé ráno, když vstane, kvikne úplně stejně na pozdrav. Vstává až dvě hodiny po mně, přestože se mnou spí a kvikne zase jinak, no já s tebou vstávat takhle brzo fakt nebudu. Když ráno nekvikne a mlčí, vím i ve tmě, že vstává se mnou.

Tímto to začíná. Pak následuje: chceš papat? Odpověď je jasná.

Po snídani: chceš bonbónky? A už jsi spapala? 
Odpovědi by rozuměl i ten, kdo s Justýnou nežije.

Fotku naší Justýny v peněžence, jako je uvedeno v článku, nemám. 
Vlastně tam nemám žádnou fotku.

Ale úplně si nemyslím a nesouhlasím s článkem, že se nějak extra lety změnil trend lásky k mazlíčkům. 
Já jsem žila se zvířaty, tedy většinou se psy, papoušky, veverkami a jinou havětí od svého raného dětství. A vždy to byli členové rodiny. 
Totéž měly naše děti, od psů, koček až po hlemýždě a myši, takže minimálně zvířata půl století k mému životu patří.

Nejen, že s Justýnou mluvíme oba s mým mužem, i když jemu trvalo o něco dýl, než jí začal rozumět, ale ona dokáže mluvit s námi. 
Je mi teda divné, páč já jsem ten, kdo se o ni stará, že Justýna k mému muži vzhlíží přímo nábožně, kouká mu neustále zbožně do očí a strká do něj hlavou, když ji nehladí.

Venku u domu má svoji židličku, takže když si tam sedneme, ona si okamžitě sedne na svoji. A běda, jak tam někdo něco odloží. Tak dlouho cupká okolo, až všichni pochopí, že ten časopis musí jít pryč, nedej bože něco jiného.

Je tak důrazná, že všichni okolo pochopí, že židle je jen její. 
Tak šup, koukejte to z mé židle sundat.

A tak sedíme na židlích v řadě jako v kině a Justýna se zapojuje do hovoru, protože je právoplatný člen naší smečky.

A jakmile někdo z nás odchází do domu, ona odchází taky. Hlavně, než jsem šli ven, ona chtěla z venku dovnitř, ale jakmile vidí, že my jdeme ven, musí také, i když se jí vlastně vůbec nechce.

Dnes ráno jsem narazila na facebooku na krásný citát. 
Jako by byl o naší Justýně.

A nemyslím jen kapsičky. Výjimku tvoří granule, ty papá všechny. 
Několikrát do týdne, pokud vařím maso, dostává kousky syrového. Patří to k její výživě, když myši nechytá. Někdy to masko slupne, ani se neotočím, dávám jí krásné libové, a někdy si k tomu čichne a odejde. 
Už jsem si zvykla ho nevyhazovat. 
Ona ho nechá několik hodin oschnout, a pak se na něj nezřízeně vrhne. 

Naprosto oschlé maso, které musí škrábat v krku.

Maso jí dávám na umělohmotném prkýnku, v misce ho prostě nechce, a když náhodou přijde návštěva a zakopne o to oschlé maso, otřese se odporem. 
Co to proboha je?!

No uznávám, vypadá to už nevábně, ale nech to, já to ještě sním s chutí.

A ještě se vrátím k tomu povídání. Narazila jsem na článek s videem, kde neslyšící muž adoptoval hluché štěňátko a naučil ho znakovou řeč. 
Proč ne? I my doma někdy znakujeme.
Jo a nemyslím si, že se zvířaty mluví jen majitelé koček.