jaký je kurz?

No bez některých zkušeností bych se  v životě obešla. Vlastně se mi tahle coronastory vůbec nechtěla psát, ale nemám nervy na neustálou otázku: a proč to nechceš napsat. Můj muž mi do ničeho nemluví, občas teda do vaření a to mě někdy fakt naštve a hned se omlouvá, já vím, taky mi nemluvíš do auta.
Ale včera byl po dlouhé době vzteky bez sebe, zatnuté zuby, blízko infarktu, že tak jsem ho už dlouho neviděla. 
Ne, že bych já teda nebyla, ale přece jen jsem se víc ovládala, protože mi nebylo dobře. 
Jen hezky tu absurdní zkušenost popiš.
Včera jsem jela na doporučení své lékařky na testy. Zná mě dvacet let, tak jí přišlo podezřelé, že mi už týden není dobře, to nevadí, že nemáte horečky, ale vy netrpíte na virózy ani na chřipky, tak co to je?!
Už v neděli na naléhání dětí jsem volala na hygienickou stanici. Věděla jsem, že odtud se nic nestane, už mám načteno a rozhodně vám nikdo nepřijedete dělat testy domů. Nicméně půl hodiny se mnou rozebírala situaci příjemná lékařka a dozvěděla jsem se od ní, že dělám správně, testy nejsou nutné, stejně by se mnou nikdo nic nedělal.
Pro jistotu jsem v pondělí napsala sms rodinné lékařce, kdy jí můžu zavolat, abych nerušila.
Odpoledne volá sama, ostatně jako vždycky. No já bych pro jistotu nechala testy udělat, ale ne rychlotesty, ale normální. Ale musí být doporučení od praktického lékaře.
Doktorko, ale můj praktický lékař jste vy (je to internistka).
Ježíš, no jo!
Ale do systému to prý zadávají jen praktici. Tak si zavolejte na odběrné místo, ať vám řeknou, co je potřeba.
Jistěže jsem někde zaregistrovaná, to musí být každý ze zákona, nicméně žádanku by mi nechtěl nikdo vyplnit, páč o mně nic neví a ta žádost je několikastránková a uvádí se tam celá anamnéza.
Pro Středočeský kraj jsou určena čtyři odběrová místa: Mladá Boleslav, Kladno, Kolín a Benešov. Vybírám si MB a volám. No potřebujete žádost od praktika. Nemám praktika, mám internistku. 
Na druhé straně se ozve rozčílené, jak to že nemáte praktika?! Každý má praktika. To nechodíte na prevenci nebo co?! Jo, chodím každého půl roku. Po téhle odpovědi se sestra nebo kdo to je na druhé straně uklidní. No tak se dohodněte se svojí internistkou, jestli to udělá, ale my přijímáme žádosti přes ÚZIS jen od praktiků!
Ok, vím, co to je, natolik odborně vzdělaná jsem.
No toho jsem se bála, do ÚZIS mají přístup jen praktici, já tam zaregistrovaná nejsem. Zítra to ale zkusím, slyším v telefonu.
Brzo ráno telefonát od mé milované lékařky, náš vztah není jen lékař a pacient, ale spoustu let jsme se stýkaly pracovně: no bylo to peklo, ale už to prošlo.
No jo, budu posílat opět kurýra s kyticí, páč tohle je nadstandardní péče. Mladou Boleslav jsme si nastudovali už v pondělí a navíc můj muž tam studoval. Moje naivní představa, že uvidím nemocnici a za rohem z jiné ulice bude označeno odběrné místo, vezme rozhodně brzy za své. U nemocnice jsme hned, ale při hledání správné ulice objevujeme jednosměrky, ulice, kde název nenajdete či rozkopanou silnici. Připadáme si jak křeček v kleci a už po desáté máme furt přesně stejný kurz. Můj muž je vzteklý, protože žádné značení odběrné místo nikde není. A to je prosím místo nejen pro Mladou Boleslav, ale má to být pro čtvrtinu kraje, ne?!
Po dotazu přímo v nemocnici nabírá vztek mého muže grády. Zaparkujte si a dojděte tam pěšky, ale kam přesně to nevíme. Můj muž projíždí nemocnicí podle šipky, která je umístěna před hlavním vchodem. Jediné značení s názvem odběrné místo. 
Ovšem šipka je jen jedna. Projedeme nemocnicí a opět se ocitáme na hlavní silnici, kde už jsme byli desetkrát. A můj muž zastaví v ulici, kde údajně má být to odběrové místo, nemocnici sice vidíme, ale je tam závora a nikde nikdo.
Celou cestu se mi špatně dýchá, mám to teď už týden a můj muž na mě přenáší svůj už naprosto neskrývaný vztek.
Takže znovu na závodní dráhu a další kolečko. 
Já už na to seru, ta ulice je ta rozkopaná, já tam prostě vjedu. No, sprostých slov padlo víc.
Volám, hele tamhle ta budova vypadá jako nemocnice. Parkujeme před vchodem na silnici. Velké prosklené dveře jsou olepené různými informacemi, které ale z dálky nepřečteme. Hledáme ze všech stran ceduli odběrné místo. Nakonec se všimneme běžné A 4 a zdá se, že to je ono. Hlavně, že je všude velké značení "otevřené sídliště". Vystupujeme, je to ono. 
Můj muž lomcuje dveřmi a pak si všimne nápisu, že vchod je zavřen. No to už snad do prdele není možné! 
Než mu stačí bouchnout saze úplně, přichází žena v ochranném obleku a s rouškou a jde otevřít. 
Bere si ode mě kartičku pojišťovny.
Čekám venku dalších deset minut, mezitím se za mnou tvoří fronta. V roušce se už dusím fest. 
Rukavice jsem si nevzala záměrně, co když mi to budou brát z prstu nebo odkud. 
Na co bys měla rukavice? Tam musí mít dezinfekci všude. Při čekání si říkáme, běda, jestli mi řeknou, že v tom systému nejsem. 
No odběry proběhnou z úst a z nosu. Tedy z úst...
Mám pocit, že mi tou tyčinkou sáhli až na chleba se sádlem, který jsem opět snídala. Nikdo mi neřek´, že nemám panebože jíst. 
Jen přijeďte, nemusíte se objednávat. 
Výsledky budou do konce týdne u vašeho praktika, nedá mi to a opět opravuji, že praktika nemám, ale už se nikdo nediví a ani mi nenadává.
Odjíždíme a já jen odpovídám na otázku, jaké to bylo, děsné.
Jedeme a já si teprve v té chvíli uvědomím absurdnost celé situace. Každý Vietnamec má před krámkem dezinfekci a rukavice. Ježíš, uvědomuješ si, že nikde na tomto místě, kde je předpoklad, že jsou lidé nakažení, nebyla desinfekce ani rukavice, nikdo nepostříkal ani kliku od dveří???!!! A to přede mnou vycházel pán a za mnou šel další???!!! 
No jo, já jsem tou klikou taky lomcoval bez rukavic, po tom martýriu jsme na to zapomněli a to dáváme do několika hodinové karantény i nákupy a balíčky. 
Ježíši, no to je teda úlet. Tak, jestli jsem nebyla dosud nakažená, tak teď už jsem.
Ráno před odjezdem si píšeme s Bárou a ona se hned ptá. 
A uzavírají se sázky ne? Kolik je pro a proti? A jaký je kurz?
Si blbá nebo co... Vsaď se sama, ale nic nedostaneš.
Já vím, ani koronavirus.
Po tomhle martýriu hlásím všem: běda, jestli to není ono a já trpím úplně zbytečně!

P.S. Věděla jsem, proč se mi to nechtělo psát, je to dlouhý, ale zkrátit mi to fakt nešlo. 
A ani jsem nefotila. Jen zpátky ten viadukt. A fotky tohohle rozkvetlého keře mají naprosto prozaický důvod. Nutná zastávka, kdy já hlásím: a prosím tě čůrej potichu.
Proč? uchechtne se můj muž.
No já to musím vydržet až domů, venku to nedávám po úraze, páč podřep je pro mě utrpení a nikam na veřejné záchody nepůjdu ani omylem.
Jo a stejné příznaky jako já má už i můj muž pár dní.
Tak a to je konečně dnes vše.