věříte na pověry?

Na žádnou z pověr, které jsou vyjmenovány v článku Černé kočky jako služky ďábla, vlastně vůbec nevěřím. Článek mě lákal k přečtení hlavně proto, že jsem očekávala nějaké nové pověry, které neznám.
Jak pověry vznikly, si můžete přečíst v článku. Některé jsou neškodné a vznikly náhodou, některé využili fanatici, aby šířili zlo.
Obzvlášť patrné je to u černých koček. Dokonce ve 13. století vydal papež listinu, ve které se mimo jiné praví, že Satan nosí z poloviny kočičí podobu. 
Co se dělo po vydání této listiny, cituji z článku:

"Po vydání listiny přišla desetiletí a staletí kočičího temna, nevzdělaní lidé pořádali na kočky hon. Došlo to tak daleko, že většina kočičí populace byla vyhubena, což mělo velmi neblahý důsledek – přemnožení krys a šíření moru, na který umíraly miliony lidí.

Středověký postoj ke kočkám je patrný dodnes, například v Belgii na festivalu Kattenstoet, kde se ještě v 19. století házely kočky ze zvonice dolů. Naopak Británie, Irsko či USA slaví takzvaný Black cat day (Den černých koček), kdy upozorňují, že černé kočky se nejhůře adoptují, hlavně z důvodu pověr, ale i proto, že nejsou fotogenické. V tento den se třeba v USA neplatí u černých koček adopční poplatek 75 dolarů".

Černá kočka se mnou nic nedělá. Obecně mám ráda kočky a je jedno jakou mají barvu, nejvíc ovšem naši Justýnku. Občas klepu na dřevo, ale spíš z legrace a ne z nějaké víry, že snad právě vyřčené mohu nějak klepáním změnit.
Rozbité zrcadlo mi teda vadí, ale nevěřím na sedm let neštěstí, je to jen věc běžného použití, která se samozřejmě občas rozbije.
Pátek třináctého prý spoustu lidí stresuje, mně je to naprosto jedno. A míra problémů či neštěstí připadá stejnou mírou i na jiné dny. V podstatě si nepamatuji, že by se mi zrovna v toto datum něco extra stalo. A že toho za můj život nebylo málo. Tato pověra má taky trochu děsivou historii:

"Reálný základ je prý třeba hledat ve Francii. V pátek 13. října roku 1307 dal francouzský král Filip IV. Sličný pokyn k pronásledování a zatýkání rytířů z řádu templářů, mnoho jich bylo poté mučeno a upáleno a řád byl později zrušen. Důvodem pronásledování bylo, že bohatí rytíři, jejichž původní služba byla obrana poutníků do Jeruzaléma, se nechtěli podílet na financování královských válečných tažení".

Padání hvězdy a něco si přát, tak to mě míjí úplně. Možná je to tím, že jsem snad ještě hvězdu neviděla padat.
Ovšem nemylte se. I já mám svoje pověry, které dodržuju. Pokud něco zapomeneš, nikdy se nevracej. Jeď dál a na zapomenuté zapomeň. Něco se totiž v dané chvíli změní a šup všechno je jinak. 
Jeden příklad za všechny.
Kdysi jsme na nádraží v Praze vyzvedávali mého taťku. Po čase si na něco vzpomněl a my se vraceli zpět. Když jsme jeli zpátky, na Průmyslové stála paní s autem, přestože měla přednost. Nešly semafory. Můj muž trpělivě čekal, ale když se furt nic nedělo, tak se rozjel. V té chvíli došlo i paní, že má jet a samozřejmě došlo ke srážce. Vylezla jsem z nabouraného auta a paní se téměř rozbrečela, když viděla mé velké břicho. Byla jsem poprvé těhotná. No nic vážného se tenkrát nestalo, jen jsem si říkala, že kdybychom se nevraceli...
No možná by se v jiném čase stalo něco jiného, to samozřejmě člověk neví...
Některé věty nevyslovuji nahlas a ještě okřikuji ostatní. Věty typu, tak tohle se nám už dlouho nestalo..., už dlouho jsme neměli "nemoc" apod. Vím ze zkušenosti, že jakmile něco takového vyslovím, do pár dnů se to stane.
Takže i já jsem vlastně pověrčivá.
Jo a ještě mi nikdy neviselo vyprané prádlo na Nový rok, to taky dodržuju, aby se do roka někdo neoběsil. Ale po pravdě na to nevěřím, jen dodržuji rodinnou tradici. A nebo že bych věřila...?
Tahle úvaha, při které jsem se chtěla vlastně otestovat, na co věřím,  je dnes z jiného soudku a mám ji v konceptech už několik týdnů. Psala jsem ji hned, když jsem na článek narazila, ale byly jiné příspěvky a pak jsem zapomněla.