kamínková výzva

Po dvou dvou dnech off line jsem opět na značce. Pořád naštvaná, vystresovaná, ale konečně jsem mohla poslat napsanou reportáž a fotky. 
Tuhle storku, na jejíž jedné straně je bezohlednost, nekompetentnost, nezodpovědnost, diletantství atd. a na druhé straně můj stres, nasrání, vědomí zodpovědnosti, že nesplním slib a neodešlu reportáž, vám povyprávím, a rozhodně za vyprávění jako odstrašující příklad stoji, někdy v příštích dnech. 
Teď nemohu. Ta naprostá bezmoc, kdy nemůžete nic udělat proti hlouposti druhých, mě úplně paralyzovala.

Dnešní příspěvek jsem si předepsala ve wordu už včera s tím, že vše bude fungovat velmi brzy. Tak jen kopíruji a přidávám fotky kamenů a kamínků. 
Kdo se přidáte, dejte mi prosím vědět. Zveřejním odkazy na vaše kameny někdy příští týden.

Konečně se dostávám ke své vlastní výzvě, kterou jsem původně neprozřetelně vyhlásila v době, kdy jsem na ni neměla vůbec čas. Ještě jednou se omlouvám za zmatky a Marušce děkuji, že se přidala jako první. K focení kamenů a kamínků jsem se dostala teprve dnes ráno. A vlastně ani nevím, jestli jsou všechny, tedy určitě nebudou všechny. 
Není to sbírka, takže nejsou na jednom místě v domě ani na zahradě. 
Kameny mám ráda a ty velké zdobí záhon s kytkami a hromada je ještě zarostlá plevelem u zdi. Zpočátku tvořily hromadu na zahradě, tu jsem milovala nejvíc, ale jak rostla vnoučata, bylo zapotřebí zvětšit prostor na hry jako fotbal, kroket či jen tak honění.

Mám ráda kameny přirozené, ale tyhle malované obyčejné, které získaly malováním větší hodnotu, trůní v knihovně, památka na Terezino malování. Už je nahlodal trochu zub času.

Tenhle kočičí kámen vůbec nevím, kde se u nás vzal. Pravděpodobně mi ho někdo dal.

Tenhle bramborový kamínek přinesl můj muž a potají jej položil na kuchyňskou linku. 

Ježíš, kde se tady vzala ta brambora?! 

Opravdu vypadá jako malá brambora, se vším všudy a Lola mi vtipně říká: 

babi, já ji oloupu, jo?. 

Některé kamínky zdobí studnu spolu s mušlemi, které jsme si přivezli anebo je někdo přivezl.  

Jeden vypadá jako právě upečený chleba, ne? Ale jako chleba nevoní.

 

Tenhle pyrit je ze sbírky mojí neteře, když studovala geologii a kameny jako studentka sbírala. 
Jsou v koupelně v košíku opět s mušlemi, ale rozhodně nejsou všechny. 

Když byly děti malé, no pořád jsou malé, ale už mají víc rozumu, „půjčovaly“ si je a roznesly po domě, a hlavně po celé zahradě. 
Na závěr dávám kamínek, který se u nás objevil poslední a já už tady o něm psala. 
Má nejvyšší citovou hodnotu. Dala mi jej Lola, aby mi nebylo smutno po Justýnce, když náhle odešla.
Vypadá jako kousek čokolády zapomenutý ve školním batohu.

Mějte pěkný den a zítra snad opět v normálním čase.