"art is work"

Pro svůj dnešní příspěvek jsem si dovolila použít heslo dnešních dnů. Je zajímavé, že v dobrých časech o tomto heslu nikdo nepochybuje a bere umění, kulturu vůbec jako obohacení života a nepochybuje o tom, že je to práce a někdy docela tvrdá práce umělců, abychom si my mohli pak při jejich představeních či výstavách odpočinout, pobavit se, pokochat krásou, vzdělávat se či jen přijít na jiné myšlenky.

Ovšem jakmile není situace pro kulturu příznivá, někteří z nás otočí a odsunují ji na okraj společnosti jako věc naprosto nepotřebnou. 

A věřte, že mluvím z vlastní zkušenosti a vidím do toho jaksi trochu zevnitř. Vedle velmi úspěšného programátora, našeho syna, pro nějž se situace či pracovní možnosti nijak zvlášť nemění, máme v rodině divadelní režisérku a fotografku, pro které je naopak situace velmi závažná. Štve mě, když někdo snižuje jejich přínos a práci. 

Opět neuvidím další premiéru Lindy, letos už druhou, na které dřela několik měsíců. Ale to je život, a tak to beru. Jen bych chtěla, aby se všichni zamysleli nad tím a přestali snižovat důležitost této práce. No někoho přesvědčit se mi nepovede a jeho prohlášení, že nejlepší díla vznikají, když umělci hladoví, ignoruji a vnímám to, jako že dotyčný už naprosto neví, co mluví a jeho aroganci se snažím přehlížet, jinak bych se rozčilovala furt.

Ale žádné společenské postavení neopravňuje člověka k takovým výrokům a úctu si tím rozhodně nezíská. Já nemám žádný respekt k autoritám daným, autoritu si člověk v jakémkoliv oboru musí získat, nedostává ji s nějakým postem automaticky.

A věřte mi, abychom mohli shlédnout nějaký kulturní počin s lehkostí bez známek tvrdé práce či dokonce dřiny, chce opravdu ve většina případů vynaložit velké úsilí a dřinu, kdy máte pocit jako umělec, že nežijete, nebo žijete jen svojí prací a před koncem se vám vše hroutí, zdá se vám, že úsilí neodpovídá výsledku, někdy jste naprosto na dně a zoufalí. Nakonec je vaše práce zasloužená a oceněná úspěchem, ale to zoufalé úsilí, které tomu předchází, za tím nikdy neuvidíte.

Kultura rozhodně žije a já se ji snažím podporovat aspoň na úrovni svých možností. Píšu články do našeho magazínu o každém kulturním počinu a odmítám za to dárky. Jako například nový komiks Vlčí holka, kterou jsem měla dostat jako dárek, ale já jsem se rozhodla ji koupit a dárkem bude autorský podpis. O tomto novém komiksu jsem už na blogu i v magazínu Kanál eM.

Kniha už začíná žít svým vlastním životem. Dnes sem dávám článek právě o Vlčí holce, který v našem magazínu vyšel včera.

A loučím se ještě jednou připomínkou: kultura je součást našich životů a jen tak něco ji nezastaví.

Už starý Řím považoval za důležité chléb a hry. Tak ať se "hry" zase brzy vrátí do našich životů, protože mně teda rozhodně chybí.

Vlčí holka je na světě

Marta Dušková

O novém komiksu s názvem Vlčí holka již tady v magazínu byla zmínka. Spoluautorkou komiksu je Silvia Bellis, která vše kreslila. Pracovala na knize pět let.

Kniha Vlčí holka je psychologický komiks, civilní příběh s prvky černého humoru dosahující určité mysterióznosti. Námět vznikl ve spolupráci s psychoterapeutkou Kasiou Kordylewskou.

„Tohle je pro mě jiskra pozitivní energie v téhle zmatené době. Zase mám chvíli pocit, že některé věci jdou správným směrem. Po 5 let, kdy byly všechny ty obrazy jen mezi mnou a papírem, se konečně transformovaly do kompaktní podoby knihy“, prozrazuje výtvarnice, kurátorka a majitelka kavárny Café Živel.

Kniha už žije svým vlastním životem a je možné ji zakoupit v nakladatelství Kosmas www.kosmas.cz . K dispozici bude i na Mělníku v Želvím doupěti.

Anotace

Komiks s autobiografickými prvky a se silným psychologickým nádechem se odehrává převážně v osmdesátých a devadesátých letech 20. století v Polsku. Postupně se před námi odhaluje pohled na život na polském venkově, který se sice v mnohém podobá tomu českému, ale zároveň je zcela svůj a autentický. Příběh začíná v městečku Wilczyn, tedy „Vlčín“, v němž se běžný život takřka každodenně prolíná s magickým snovým světem. V městečku, ve kterém bylo setkání předsedy komunistické strany, policajta a kněze nad skleničkou vodky a kvašenými okurkami běžnou záležitostí. Městečko, do něhož se narodila malá „velká“ holčička, poskytuje kulisy pro nevšední příběh, který můžeme chápat i jako psychologickou sondu do často temných zákoutí duší sužovaných depresemi a stavy bezmoci, do světa hádek, ale také do světa nevšedních dobrodružství doprovázených nezřídka černým až morbidním humorem. Příběh ukazuje, jak rané události, nejen příznivé a veselé, ale často také ubíjející, ohrožující a nepochopitelné, utvářejí náš následující život, svět okolo nás a nás samé. Vyprávění, pro něž jsou typické průniky do světa za běžnou realitou, do světa rituálů, symbolů, zvířecích bytostí, nás v podstatě vede až k našim stále přítomným divokým instinktům a touze po svobodě.

Názor redaktorky

Žijí kolem nás a mnozí o nich ani nevědí. Myslím umělce mělnického regionu. Jejich počiny však rozhodně stojí za povšimnutí a za podporu. Umělcům se nežije lehce ani v normální době, natož v této pro všechny složité situaci. A můžu jen nám všem popřát, aby bylo líp.