šťastný tučňák, komiks, Afrika, jóga

Naprosto nesourodá slova, ale přece k sobě patří. 

Nikdy dřív jsem ponožky jako dárky nedávala, ale značka Dedoles to jsou úplně jiné ponožky. 

Vloni udělaly dětem velkou radost k Velikonocům, tak letos jsem si to zopakovala. 

Nejsou to obyčejné ponožky, nakonec tomu odpovídá i cena, pokud je nenakoupíte ve slevě jako já. 

Jsou to veselé ponožky pro děti a dospělé a každá je jiná. Tedy každá ponožka v páru je jiná. 

Tak třeba dnes tip pro někoho na dárek, mají z nich radost i dospělí. Výprodej ještě běží. Nechtěla jsem ponožky rozbalovat, tak některé fotky jsou staženy z webu. Já vím, že Velikonoce jsou ještě daleko, ale výprodej nepočká a dárky pro čtyři vnoučata vyjdou o poznání levněji.

A naprosto splňují velikonoční podmínku, něco nového na sebe, aby je nepokakal beránek.

Tak tady vám představuji šťastného tučňáka, téma komiks a jóga a samozřejmě Afrika. Mně připadají krásné a vloni z nich měli radost malí i větší. A na Dedoles najdete i spodní prádlo nejen ponožky.

Mějte pěkný den.

Níže ještě moje vyjádření ke včerejšímu příspěvku.

Dovolte mi ještě se vyjádřit ke včerejšímu příspěvku, do komentáře se mi to nevejde a původně jsem ani nechtěla pokračovat. Děkuji za všechna vaše vyjádření a pochopení, proč jsem vlastně tenhle článek v dobré víře, že možná někomu pomůže, psala. Musím ale reagovat, snažila jsem se na to vykašlat, ale nejde to, na anonymní příspěvek bez podpisu (příště takový příspěvek budu mazat), jehož autor evidentně nezná tento blog a ani mě, ale hned má potřebu kritizovat. Nepsala jsem příspěvek proto, aby někdo radil a upozorňoval na chyby, o kterých sami víme. Téma článku bylo jiné, než nemoc mého muže, ta tam byla jen pro ilustraci. Představte si naše pondělní ráno, no ráno, byla jedna hodina v noci a vy přemýšlíte, co dál a díváte se na někoho, kdo naprosto trpí bolestí a zamítá všechny možnosti vámi navrhované. Kontaktovat naše děti v Praze, ježíš ne, chrání nás, abychom se od nich náhodou nenakazily a ještě je budeš nutit jet z Prahy. Soused odjíždí ráno do práce, takže i tato varianta padá, a i když bydlíme ve vesnici už téměř 8 let, jsem spíše známá jako novinářka, než že bychom tady měli přátele.

Zavolám záchranku. Ježíš, je brzo nevolej, třeba se mi uleví. Záchranku volám v půl šesté a jak to dopadlo, jste si přečetli už ve včerejším článku. Tak čekám a hledám mezitím neurologické ordinace. Volat je brzo ani v sedm hodin mi to nikdo nebere. Přátelé, které máme v dosahu, spí, navíc je to totéž jako s dětmi, v dnešní době jsou pro mého muže v jeho věku spíše ohrožením než pomocí, ale přesto píšu aspoň sms. Když se dovolám do první ordinace a zkouším i na radu záchranky žádat o ošetření doma či případně nějaký odvoz, jsem samozřejmě odmítnuta a to i když se snažím v další ordinaci, ne dopravit se musí sám. Taxíka můj muž odmítá a ani nevím o žádné taxislužbě v dosahu. Rozhoduje se, že jede sám, nebude čekat, bolesti se stupňují a nenechá si to vymluvit ani přes mé zoufalství a strach. 

Naše rodinná lékařka sídlí v Praze a to byla poslední varianta, věděla jsem, že nám určitě pomůže jako vždy, ale i toto bylo zamítnuto.

Dnes je mému muži už o hodně lépe, koncem týdne jde na kontrolu. Ještě jednou děkuji za vaše zkušenosti. A anonym ať si laskavě kritiku bez znalosti věci a nevyžádané rady nechá na jiné fórum. Pokud budu chtít poradit, řeknu si o radu sama. Já také nikomu neradím, jak se má chovat či žít život.

Vy moji milí virtuální přátelé, promiňte mi, ale nemohla jsem si pomoct. Přeji vám pohodový den ve zdraví a bez nutnosti volat záchranku. A já jdu přeložit opět naše preventivní vyšetření v Praze, protože na cestu ještě není můj muž úplně v pořádku.