o škole, životě a vůbec

Včera jsem vám slíbila rozhovor v rámci mého cyklu malých online rozhovorů, jejichž hlavní téma je současná situace a život v ní. Jak už prozradila Maruška v komentáři, je to Inka, kterou většina z vás zná z našeho blogového společenství. 

Už jsem tady psala, že tyto rozhovory na dálku umím dělat jen s lidmi, které znám, rozhovor osobně je mi celkem jedno, s kým dělám, otázky většinou vyplynou z živého povídání. Na dálku je to mnohem těžší a vymýšlet otázky, když toho člověka neznám a nic o něm nevím, neumím.

Už dlouho jsem pro svůj další rozhovor hledala učitelku. Pak jsem si vzpomněla na Inku, jejíž první komentář na mém blogu je z konce roku 2014, takže se virtuálně známe hodně dlouho a navíc jsme se spolu setkaly i osobně.

Ince ještě jednou děkuji za to, že do toho se mnou šla a posílám jí aspoň virtuálně kytici tulipánů. Fotografie u rozhovoru si můžete prohlédnout na Kanál eM, kde včera rozhovor vyšel.

Tak už dost plkání, pojďme na ten rozhovor.

Mějte klidnou neděli.

Jiřina Fejfušová prozradí, jak může být online výuka zajímavá

Marta Dušková

Již v pořadí jedenáctý malý on-line rozhovor zaměřený na současnou situaci. Tentokrát si budu povídat se svojí kamarádkou, protože, jak už jsem psala, rozhovory na dálku umím jen s lidmi, které znám. Jiřina Fejfušová je učitelka na základní škole v Kosmonosích v krásném zámku. Učí už 37 let, zároveň pracuje jako výchovná poradkyně, v normální situaci vede pěvecký kroužek a kroužek flétniček. Letos učí ve třetí třídě a má na starosti 25 žáků.

Jiřinko, jak se ti žije v nouzovém stavu? Co nejvíc postrádáš?

Jak se mi žije? Můj život se skládá z maličkostí a z těch se dokážu radovat i v době covidové, takže musím říct, že žiji hezky. Snažím se radovat z toho, co právě prožívám. Jsem životní optimista a věřím na lepší zítřky. Co postrádám? Kontakt! Se všemi, které mám ráda. Se žáky, s kolegy, přáteli, ale i s nejbližší rodinou, protože se v této době nenavštěvujeme tolik, jak bych si přála.

Jsi učitelka, takže teď není úplně jednoduché učit. Jak dlouho sis zvykala na distanční výuku?

Ano, učím už skoro 40 let a nikdy v životě jsem si toto nedokázala představit. Vždyť mně chyběli žáci i o prázdninách. A teď? Nejhorší to bylo na jaře, kdy se asi každý z nás potýkal s distanční výukou, a tak trochu jsme se v tom plácali. Musím napsat, že můj obdiv měli rodiče, kteří vše zvládli na výbornou, a i moji žáčci byli skvělí. Ostatně to jsou pořád. A jak dlouho jsem si zvykala? Já si nezvykla doteď. Technické zabezpečení ze strany školy, přeškolení na Google classroom je na daleko lepší úrovni, na to si člověk zvykne. Bohužel na to, že děti nesedí v lavicích a nejsme spolu ve třídě, už ne.

Dělalo ti něco obzvlášť velké potíže?

Zpočátku dělala potíže technika, občas se něco zaseklo, nebylo vidět, slyšet. Jak už jsem psala, je to nyní mnohem lepší. Důležité bylo naučit děti pravidlům, jak se hlásit, jak si zapínat a vypínat mikrofony, jak odesílat úkoly. Těžké začátky ale přinesly kýžené ovoce. Nyní mám z žáků počítačové profíky :o). A to jsou teprve třeťáci. Vše už si ovládají a ani nepotřebují pomoc rodičů. To považuji za super věc, že si dokáží poradit!

Přináší výuka na dálku něco pozitivního? Je možné dodržet stejnou kvalitu výuky jako při prezenční výuce? 

Už jsem trochu odpověděla v předchozí otázce. Děti jsou samostatnější, naučily se pracovat na počítačích, objevují nové poznatky, a hlavně na počítačích nehrají jen hry. Musím říct, že plán učiva plníme. Máme už daný systém učiva a v něm pokračujeme. Když jsou děti vyvolané, většinou odpovídají správně, jsou zvyklé mi dávat zpětnou vazbu, a tak vím, že učivu rozumí. Pravidelně si své znalosti ověřujeme pomocí kvízů. Podle nich zjišťuji, kdy mohu pokračovat dál a poznám, zda je učivo již osvojené. Ještě mě napadlo, že pozitivní je i to, že děti nenosí těžké tašky a nic si do výuky nezapomenou. Mají vše u sebe :o) 

Co je úžasné v této době, je to, že se mohou vzdělávat online nejen děti, ale i učitelé. Probíhají vzdělávací webináře. Tak se můžeme stát na chvíli žáky i my. Je fajn si předávat své zkušenosti z výuky. Spoustě z nás se rozšířily obzory. Pracujeme na počítači v programech, o kterých jsme předtím v životě neslyšeli a vytváříme si svoje učební materiály pro žáky.

Ty jsi s dětmi zvyklá hodně tvořit, jsi velmi kreativní a vymýšlíš pořád nějaké hravé úkoly. Lze to vůbec teď na dálku?

Přiznám se, že tvoření mi moc chybí a v online výuce se to plně nahradit nedá. S dětmi si dáváme výzvy – například tvoření staveb ze sněhu, kreslení na dané téma nebo i společné pečení s rodiči. Pak všechny práce prezentujeme v knížkách, které pro ně online vytvářím. Jsme si sice na dálku, ale i tak trochu blíž. Na konci února jsme si užili společně i online karneval. V hodinách zpíváme, cvičíme i tančíme. Ovšem pokud čas dovolí.

Pokud to jde, podělíš se s námi o nějaké nápady, jak se ti povedlo udržet pozornost dětí.

S pozorností dětí si nyní moc hlavu nelámu. Jsem šťastná, že všechny děti mají připojení a jsou mi na hodině. Odpovídají, když vyvolám. Je to malý zázrak. Nepozorní mohou být i ve škole. Důležitá je pro ně motivace, a když vidím, že mají tzv. dost, tak to chce nějakou změnu. Rozcvičku, otázku, na kterou napíší rychlou odpověď, točíme kolo pohybu, nasdílím nějakou tematickou hru k učení apod.

Co děláš, aby děti výuka na dálku bavila? Přece jenom je to mnohem těžší, než když máš děti před sebou.

Jakákoli změna je pro žáky pozitivní. Velkou motivací a takovým hnacím motorem je zpestření dne. Už jsme začínali vyučování se zvířátky, které mají děti doma, s plyšáky, s nejoblíbenější hračkou. Hrajeme hru „ Přines“, kdy si vymýšlím např. barvu, tvar, velikost a děti nosí předměty, které mají doma. Měli jsme barevné dny, pyžamový den, karneval. Ve slavnostním oblečení jsme si předávali vysvědčení. Děláme na sebe veselé, ale i příšerné obličeje. Často se fotíme a natáčíme. Probíráme vyjmenovaná slova, a tak je společně znázorňujeme pomocí posunků. Vytváříme si svou znakovou řeč. V matematice jsme začali hrát Bingo, matematického krále. Děti vytváří prezentace o přírodě a v hodinách čtení prezentují své přečtené knihy. Snažíme se využívat, co se dá, aby výuka byla pestřejší. Bohužel vzájemný kontakt nenahradíme. Jen pro zajímavost, denně učíme 3–4 hodiny online. Děti mají čtvrt hodinové přestávky. Kde myslíte, že je tráví? Ano, jsou online a povídají si, potřebují se vidět, slyšet, komunikovat.

Vím, že jsi dobrá učitelka, která to s dětmi umí a děti tě mají rádi. Překvapily tě něčím při distanční výuce, co jsi nečekala? Pozitivně nebo i negativně...

Moji žáci mě překvapují neustále. Teď to myslím v dobrém. Od první třídy stavíme na tom, že jsme prima parta. Kamarádi, co se mají rádi a ono to vážně funguje. Zjistila jsem, že když se nemohou vidět, otevřou si i odpoledne nějakou online učebnu a povídají si tam nebo si hrají na dálku. Překvapují mě v tom, jak moc se těší do školy, jak plní úkoly, jak opravdu zvládají výuku v této nelehké době. A negativně? Nikdy, vždycky je vidím v tom lepším světle.

Ráda bych vzkázala čtenářům, ať se opatrují, ať vše zvládnou. Věřím, že pokud budeme dodržovat vše, co máme, tak se nám podaří děti dostat co nejdříve do lavic. To bych si opravdu moc přála. Všem učitelům bych ráda popřála hodně sil a chuti do učení. A na úplný závěr jedno osobní poděkování všem rodičům. Veliké díky! Jste úžasní! Mějte trpělivost se svými dětmi a denně jim ukazujte, jak moc je máte rádi. Ony vám to pak celý život budou vracet!

Jiřinko, moc ti děkuji za krásné povídání na dálku a přeji nám všem, ať je líp.